Když pověsila lyže na hřebík a flintu hodila do žita, působila jako sparing partnerka a konzultantka pro biatlonovou mládež v Kuzmina týmu, kde působil jako trenér její manžel Daniel. Právě on dovedl Nasťu, jak Anastásii přezdívají, k největším úspěchům.

Chyběl jí však závodní adrenalin a nechtěla podlehnout fyziologickým změnám, které na sobě s přibývajícím věkem cítí. Chce se udržet v kondici a stačit svému 17 letému synovi, který závodí v běhu na lyžích. Navíc by ráda pomohla slovenské štafetě ke kvalitním výsledkům. Velkou motivací je i získat zpět jedno místo pro slovenské biatlonistky do další olmypijské sezóny, o které v loňské sezóně přišly. Mnoho důvodů pro návrat.

Loňská sezóna se jí nevydařila podle očekávání. S přípravou začala až v srpnu a na start prvního závodu se postavila až na začátku února na domácím ME v Osrblie. Absolvovala i Světový pohár v Novém Městě na Moravě. Jenže než se stihla rozzávodit a nabrat potřebnou kondici a stabilizovat si potřebné střelecké návyky, tak byl konec sezóny.

Nevzdala to a bojuje dál. Letos už s mnohem vyššími ambicemi.

Vítězství Nasti na Světovém poháru na Holmenkollenu v Oslu v r. 2019, těsně před ukončením kariéry. Po téměř pěti letech se opět vrací (Foto: Manzoni//Nordic Focus)

Získala jsi ty nejcennější kovy. Můžeš už teď závodit s klidnou hlavou?

Ne, pořád si vytvářím na sebe tlak. Buď na 100% nebo vůbec ne. Loňská sezóna nevyšla podle mých očekávání. Nechtěla jsem totiž jít do všeho, a tak jsem absolvovala velmi málo závodů. Řekla jsem si, že se zvládnu připravit na štafety a zkusím sprinty. Na dlouhé závody jsem loni nebyla připravená. Nevěděla jsem, co můžu vydržet. Závodní tempo pro mě bylo strašákem. Ve sprintu nebo štafetě jsem věděla, že to zvládnu, ale když jsem se dostala do stíhačky, tak jsem poslední kolo už nedala.

Loňská sezóna byla pokusem, dala jsem si šanci, ale přiznám se, že jsem myslela na víc. Hlavně na střelnici. Myslela jsem, že to zachráním střelbou. Věděla jsem, že v běhu nebudu moct tak rychle nabrat formu, ale na střelnici jsem chtěla jít s lehkostí.

Muselo to být strašně těžké a bolestivé se po tak dlouhé době vracet?

Když to rozhodnutí padlo, tak jsme do plánu zařadili intenzivní tréninky tak, abych vždy upřímně mohla říct, jestli to zvládám, nebo ne. Loni jsem začala v srpnu, což bylo už dost pozdě vzhledem k závodní sezóně. Vzali mě zpět jako vrcholového sportovce na vojenské sportovní centrum Dukla Bánská Bystrica.

Když jsi stála po tak dlouhé době na startu a zažila opět ten předzávodní stres, nevyčítala sis, že ses do toho zase dala?

Byl to velký stres, ale přijala jsem ho s vděčností a pokorou. Chtěla jsi to? Máš to. Stále jsem si opakovala, že to nemusí mít dlouhé trvání. Kdykoliv s tím můžu přestat. Byl to takový pokus, ale letos už to cítím jinak. Vážně. Už jsem si zkušenosti oprášila a i střelecké návyky – tu praxi, kvůli které se mi loni nedařilo.

Takže myslíš, že ti nejvíc chyběla praxe?

Po loňské sezóně jsme došli k závěru. Co mi chybělo? Chyběly mi závody. Mohla jsem jet jen pár závodů na konci sezóny kvůli dopingu, kdy jsem musela 6 měsíců čekat a až na Mistrovství Evropy v Osrblie jsem se mohla postavit na start (pozn. red.: Pokud se vrcholoví sportovci rozhodnou pro návrat, musí se registrovat u dopingové agentury a čekat půl roku, než zase mohou závodit). Z nuly jdeš do plného stresu. První, druhý závod špatný. Na střelnici jsem se zhrozila, co mám dělat. Jako kdybych předtím nešla žádné střelecké tréninky. Nebyla jsem schopná převést zkušenosti z tréninku do závodu. A když jsem se pak trochu posbírala, tak jsem si říkala, aha, takhle se to dělá.  

Navíc na dlouhé závody jsem loni nebyla připravená. Nevěděla jsem, co můžu vydržet. Závodní tempo pro mě bylo strašákem. Ve sprintu nebo štafetě jsem věděla, že to zvládnu, ale když jsem se dostala do stíhačky, tak jsem poslední kolo nedala.

Veleúspěšná slovenská biatlonistka se svým manželem a trenérem Danielem (Foto: Manzoni/Nordic Focus)

Absolvovala jsi nějaké letní závody?

Absolvovala jsem exibiční závody v Norsku. Nebyla jsem na to dobře připravená. Co mi chybí, že trénuju sama. Potřebuju aspoň pět, šest lidí na střelnici, a to se nám společně podařilo velmi málo. Měli jsme organizované společné soustředění v Osrblie, asi čtyři skupiny z Dukly Bánské Bystrice byly donucené, aby přijely, a to bylo strašně fajn. Bylo to krátké, jen na dva týdny a každý měl svůj plán. Když jsem přijela do Norska, viděla jsem ostatní – Nory, Francouze Němce, jak se připravují. Trénink začínají i končí společně. Trénují spolu hodně i na střelnici, a proto jsou závodnice pak tak dravé, odvážné, rychlé a přesné na střelnici. Je v tom síla. Už nevnímají nic diskomfortního, když přijdou do závodu. Mě chybí to mentální nastavení, které není z mého tréninku automatizované a musím ho získat závoděním.

Mám pocit, že jsi vždycky trénovala sama, a přesto jsi byla schopná se dostat do skvělé formy?

Když jsem se vracela po narození syna, tak jsem ze začátku trénovala s děvčaty, a když jsem končila v nejlepších sezónách, tak jsme zbyly jen tři holky. V zimě 2018/19 jsem spolupracovala s mužským týmem, který trénoval manžel, a všechny tréninky jsem absolvovala s nimi.

Nemáš tedy možnost trénovat třeba s Paulinou Fialkovou, která se vrací po mateřské pauze?

Spojila se s mužským týmem. Máme na Slovensku tři týmy, což je z mého pohledu největší škoda. Měli jsme předběžně domluvené, kde všude budeme spolu, ale pak to trenéři změnili, nebo se třeba rozhodli pro jinou destinaci. Se sestrami Remenovými jsme se potkaly na dvou soustředěních. Dlouho si na sebe zvykáme. Potřebujeme aspoň jeden trénink jet celý spolu, abychom dosáhly určitého prospěchu a mohly z toho těžit. Děvčata jsou rády, že jsme spolu, můžeme si navzájem pomoct.

Foto: Manzoni/Nordic Focus

Jak se podle tebe změnil biatlon za posledních 20 let, kdy jsi závodila na vrcholných akcích?

Co vidím na děvčatech, mají kvalitnější a vyspělejší pohyb. Například Tora Bergrová tenkrát šla jak hajzlový pavouk, a byly i další sportovkyně, které se špatnou technikou mohly vyhrávat. Nyní u sportovkyň vidíš dobrou mechaniku pohybu, protože pracují s fyzioterapeuty. Dále rychlost střelby. Holky jsou odvážnější, třeba Vitozzi se umí dobře předvést na střelnic. Její rychlost střelby je srovnatelná s mužskou.

Málokterý sportovec a především sportovkyně získala tři zlata, každé na jiných ZOH. To se povedlo možná jen mužům Bjoerndalenovi nebo Fourcadovi. Těžko bychom hledali i v jiných sportech… Co na to říkáš?

Bjoerndalen byl pro mě velkou inspirací. Kolem něj to fungovalo perfektně. My byli nastavení tak, že každá olympiáda byla takovou samotnou jízdou a nemusí se opakovat. V Pchjongčchangu 2018 ode mě všichni očekávali zlato hned z úvodního sprintu a nakonec to cinklo až v závěrečném hromadném závodě. A k tomu dvě stříbra ze stíhačky a vytrvalostního závodu, která pro mě měla ve finále hodnotu zlata. Spíš je to o emocích a načasování formy. Nikdy jsem krom té jedné zmíněné sezóny nebyla schopná jet celou zimu stabilně, ale byla jsem se schopná připravit na vrchol.

Ale zlaté olympijské medaile jsou mnohem víc než celkové prvenství v jedné sezóně?!

Jenže glóbus vypovídá o tom, že sportovec má potenciál a dokáže vydržet celou sezónu. Bojuješ o každý bod. Biatlon je krásný, protože i když máš špičkovou formu, nemusí se ti zadařit na střelnici a přijdeš o to.

Foto: Tumashov/NordicFocus