Pozdní podzim je obzvlášť ponuré období. Světla ubývá, slunce je kalné, v údolích se válí vlezlé mlhy z lokálních topenišť a Vánoce jsou na krku. A k tomu často ještě ne a ne napadnout sníh. To by jednoho fakt vzalo. Sálové, halové, místnostní ani jiné indoor sporty nemůžou nikdy nahradit pohyb pod širým nebem. Nezbývá než cyklistika, ale na kole člověk promrzne raz dva, nebo běh, ten by ale měl být provozován, dle rad na slovo vzatých lékařských kapacit, nejlépe na měkkém povrchu, cituji „po zatravněných savanách“. Je tu samozřejmě možnost odjet někam výš nebo víc na sever, kde už sníh leží, ale každý z nás tuto možnost využít, ať už z jakýchkoliv důvodů, nemůže.

Proč tak rozvleklý úvod? Odpověď je jednoduchá. Pokud jste někdo, stejně jako já, zaměřili pozdně letní a podzimní přípravu na běh po suchu, byli jste o posledním listopadovém víkendu (to ještě nebylo po sněhu v nížinách ani památky) postaveni před poměrně zásadní otázku. Odjet na hory, kde první centimetry sněhu slibovaly ne sice ideální, ale minimálně obstojné podmínky pro první tréninkové kilometry na ski, nebo se zúčastnit některého z posledních klasických přespolních běhů?
A najednou je o čem přemýšlet.

Psychické dilema zní:
———————
neztratím absencí na prvním sněhu cenné kilometry, které mi v boji o rozhodující umístění ve druhé a vyšší stovce startovního pole budou v závěru chybět?
nebo
než se ploužit po směsi sněhu a trávy bez viditelného přínosu, není lepší si v závodním tempu dát nějaký pěkný přespolák, vždyť závod je nejlepší trénink?

Já jsem se rozhodl muka rozhodování obejít a absolvovat obojí. Svou velkou roli sehrála příroda a štěstěna, která mi umožnila v sobotu lyžovat na prvních upravených tratích na Mísečkách a v neděli běžet o závod na podzimním běhu lyžařů (jak příznačné) v Senohrabech. A dopadlo to oboje nad očekávání dobře. Jediné co je trochu otravné je cestování, ale každá legrace něco stojí.

Sobota – Horní Mísečky:
————————
brzo dopoledne, skoro ještě ráno, teplota -4 stupně, 15 cm sněhu – upravená trať na bruslení v délce 4 km, takže jeden okruh tam a zpět měl 8 km, občas koukala hlína, ale nic tragického s čím by si lyže šutrovky neporadily. Pocity jako vždy poprvé – strašná chuť a ještě větší neohrabanost. K tomu chvílemi vykukovalo slunce, prostě pravá ranězimní idylka. S postupujícími hodinami ubývalo nejen sil, ale trochu i sněhu na trati, který se postupně vyjížděl na holou zem. Ovšem mise svůj cíl splnila, trochu jsem polyžoval a zdravě se unavil.

Neděle – Senohraby:
——————–
na startu na Vávrově palouku, teplota -5 stupně, 3 cm sněhu – trať upravená na kros, jak je zde již tradicí – perfektně, byla sice trochu kluzká, ale právě proto byly přece vynalezeny tretry, že. Před startem jsem byl trochu nervózní, o kolika svalech na těle vím, aniž bych tušil, že je vůbec mám. Ale stačí se pořádně rozcvičit a rozběhat a je vše v pořádku. Takže i výsledek plně odpovídá tréninkovému úsilí a nijak zásadně se na něm nepodepsala sobota strávená na lyžích.

Shrnuto – z mého pohledu vzhledem k podmínkám optimálně strávený víkend. Kombinaci běhu na lyžích volnou technikou a krosu můžu, za předpokladu nepodceněného rozhýbání a protažení, klidně všem doporučit.