Čtenář se asi zeptá, jak nadpis souvisí s lyžováním. Odpověď zní: možná souvisí se střelbou při biatlonu. V přeneseném významu totiž je FATA MORGÁNA přelud, což znamená, že oko vidí něco, co v daném místě neexistuje. A nyní vstupuje do hry podnadpis: opravdu může člověk „ vidět“ to, co si přeje vidět i když to oko vidí jinak?

Podívejme se hlouběji na známou skutečnost, kdy dobrý střelec nezasáhne terč a přitom je si jistý, že mířil do černého, ránu „nestrhl“, náboj neselhal, „odhled“ byl v pořádku, vítr nefoukal, viditelnost byla dobrá a přitom takových ran bylo v krátkém časovém úseku několik – všechny mimo cíl. Navíc střelci zrovna velice záleželo na tom, aby nechybil.

**Nabízí se jediné vysvětlení:** střelec příliš chtěl uspět, jeho přání ovlivnilo myšlenkové pochody natolik, že mozek mylně vyhodnotil signál oka jako dobrý a dal pokyn k výstřelu. Právě to se asi stává.

Pokusme se vžít do role biatlonisty, který přijíždí na střelnici s vědomím, že následující střelba rozhodne o tom, zda získá medaili nebo se propadne do pole poražených. Je velice unavený a pod obrovským psychickým tlakem, což může ovlivnit jeho počínání. Jsou přece známy případy, kdy závodník v takové situaci střílel do vedlejšího terče nebo že závodnice místo vleže střílela vestoje. Nervová soustava takového jedince může být „rozhozena“ do té míry, že mozek vyhodnotí signál oka tak jak si moc a moc přeje, čili jako zásah přesto, že oko to vidí jinak.

Tuto úvahu lze podepřít i jiným případem, kdy sportovec bezprostředně po velké zátěži hovořil zasvěceně s někým, koho „viděl“ jako svého trenéra, protože byl zvyklý, že jeho trenér vždy čekal v cíli, ale dotyčný člověk se tentokrát jeho trenérovi ani nepodobal.
Dokonce v jiném případě přijel motocykl na křižovatku, zastavil, řidič se rozhlédl na obě strany, podíval se zpříma na automobil přijíždějící zleva a vjel pod něj. Díky tomu, že auto jelo pomalu, se nic vážného nestalo, ale motocyklista tvrdil, že auto neviděl. Přitom se u něho prokazatelně nejednalo o slepou zónu periferního vidění.

**Je tedy možné, aby za určitých podmínek mozek vyhodnotil signál z oka jinak než reálně?** Aby člověk ve stresové situaci „viděl“ to, co si přeje vidět a nikoliv to, co oko skutečně vidí? Zdá se, že ano.

Zmíněný problém naštěstí není statisticky příliš významný, ale přesto by se touto zdánlivou maličkostí mohl některý oční specialista nebo neurolog zabývat. Trenéři biatlonu by určitě měli rádi v této věci jasno už proto, aby jejich svěřenci si třeba nezvykli vymlouvat se na to, že za jejich neúspěch může FATA MORGÁNA.