Je pod mrakem, mrholí, stěží deset nad nulou. Počasí, že bys psa nevyhnal. To je běžný podzimní obrázek za okny našeho bytu. Čas mrholení a rozsvícených světel už kolem páté odpoledne staví před nás, hobíky, otázku: Vyrazit ven a moknout, nebo zůstat u televize a tloustnout? Můžeme se také ocitnout v opačné situaci: Nohy jsou tuhé po pár dnech poměrně objemných tréninků a do schodů to jde ztuha. V obou případech je to „bolestivé“ rozhodování. Svět se nezboří, zítra je taky den. Ale co když takových dnů bude v řadě více?

Věřili byste, že existují na světě místa, kde se lidé naučili žít se psím počasím a dokonce se s ním přátelit? Na vlastní kůži můžeme popsat zkušenosti z jedné západokanadské metropole, kde Tichý oceán, podél jehož břehů se zmíněné město rozprostírá, vrhá na místní mrakodrapy a přilehlé deštné lesy po většinu zimních dnů jeden slejvák za druhým. Obyvatelé tu každý rok počítají deštivé dny v řadě bez přerušení a s určitým zvráceným nadšením si sdělují nové rekordy. Tuším, že jedním z posledních je číslo vysoce přesahující čtyřicítku.

Přesto, nebo právě proto, si troufáme tvrdit, že tato metropole je jednou z nejaktivnějších v našem přetechnizovaném světě v přepočtu aktuálně se vyskytujících zpocených těl na kilometr čtverečný. Je zcela běžné, že mezi provazci vody odváděné předními stěrači vašeho auta spatříte studenty stejně tak jako dámy a pány v letech pobíhat v trenýrkách po plážových cestách. A to nemluvíme o relativně teplém srpnu, ale o pokročilém prosinci! Tedy o době, kdy na nejbližších vrcholcích hor již svítí bílá barva a při šplhání autem do nejbližšího běžeckého střediska situovaného nad městem je stále ještě možné potkat cyklisty, kteří to s prvními stopami sněhu na silnici otočí a probíjí se deštěm zpět do toho svého mokrého downtownu.

Už jsme ve věku, kdy bychom neměli váhat a vyrazit na švih, kdykoliv zdraví (nebo zranění) a okolnosti dovolí. Přece jen je to svátek, když tělo funguje jak má. A když není zrovna vlídno, nemusíme tlačit na pilu a za každou cenu odtrénovat to, co jsme si původně naplánovali. Také častý omyl těch méně zkušených je, že trénink musí bolet, aby dával smysl. Lehký, přes půl hoďky trvající výklus, vyjížďka na kole či svižný výšlap lyžařskou chůzí s holemi po lese na dlouhodobé výkonnosti neubere. Ba naopak. Fyzická aktivita nízkou intenzitou po delší dobu musí být nedílnou součástí každého systematického a celoživotního tréninku. Počínaje špičkovými sportovci, hobíky pokračuje a běžnou populací konče. Aktivní odpočinek, ať již vědomě zakomponovaný do tréninkového programu, či nechtěně vynucený nemocí, zraněním, či právě nevhodným počasím, může velice výrazně urychlit zotavení po jakýchkoliv fyzicky či psychicky náročných aktivitách.

Nejeden světový sportovec by měl pro nás v rukávu historku, kterak po svém návratu po nedobrovolné tréninkové pauze předváděl špičkové výkony, ať již okamžitě či v následujích sezónách. A to výkony dokonce lepší těch předešlých. Ano, to dokáže správný odpočinek. Všimněte si, že zde neděláme rozdíl mezi odpočinkem fyzickým a duševním. Obé totiž jedno jest!

Tedy, než bychom proseděli počasím pokažený den u počítače, raději na sebe hoďme nějaký ten high-tech hadřík co -nepropustí nic dovnitř, ale vše ven- a vyražme. Stačí lehký výklus po měkkém, vyšvihat nohy lehkými převody na biku či silničce, sednout do kajaku či se jen vyklouzat na klasických lyžích.