Kateřina Smutná žije stále v Rakousku a běžeckou stopu neopustila. Sice sama nezávodí, ale předává své cenné zkušenosti a stále se pohybuje mezi vrcholovými závodníky. Vidí sportovce z druhé strany jako trenérka, servismanka a masérka.

Jak vzpomínáš na roky v dálkových bězích?

Do Ski Classics jsem vstoupila v sezóně 2014 – 2015. Po deseti letech ve Světovém poháru, dvou zimních olympiádách a několika MS. Závodila jsem za Rakousko, dosahovala velmi slušných výsledků. Byla jsem nejlépe dvakrát 4. v závodech SP, 11. na ZOH a 11. na MS, ale věděla jsem, že je teměř nemožné získat medaili na ZOH nebo MS. Začínala jsem ztrácet motivaci. Na soustředění na Dachsteinu jsem dostala impuls od Standy Řezáče, abych zkusila dlouhé distance. V té době v laufech dobře závodilo několik kolegyň ze Světového poháru – Švýcarka Seraina Boner, Švédka Britta J. Norgren, Masako Ishida z Japonska a další holky ze Skandinávie.

Myslíš, že to bylo dobré rozhodnutí?

Určitě. Sedm sezón ve Ski Classics bylo v mé kariéře nejšťastnějším obdobím. Absolvovala jsem téměř stovku lyžařských maratonů a díky zdraví jsem jako jediná z kompletní konkurence zvládla všechny závody Ski Classics, až na jeden v Číně – Vasaloppet China. Ten jsem tehdy vynechala na doporučení norského týmu Santander, za který jsem závodila. Bylo to možná trochu nešťastné rozhodnutí. Tu sezónu jsem vyhrála sedm závodu Ski Classics a body z Číny mi možná chyběly na celkové vítězství v seriálu. Bylo až neuvěřitelné, jak bylo moje zdraví pevné a odolné.

Jak na tebe dálkové běhy působily?

Atmosféra laufů je odlišná od velmi vypjatých soutěží Světového poháru, tak jsem si tuto část kariéry opravdu užila. Hodně k tomu přispělo i to, že jsem měla štěstí na mého kouče a servismana. I díky těmto okolnostem mám doma 6 medailí z celkového hodnocení Ski Classics – z toho jedno vítězství. Když k tomu připočtu 11 vyhraných závodů v tomto seriálu, hřeje mě pocit, že dřina, kterou jsem v trénininku absolvovala, se dobře zúročila.

Na jaký okamžík vzpomínáš nejraději?

Ráda vzpomínám na hodně závodů. Nemusí to být vždy spojené s vítězstvím, ale je jasné, že nic nepřekoná výhru na Vasově běhu. Já se tehdy cítila celý závod úplně v pohodě, nic jsem neočekávala a nebyla pod tlakem na nějaké umístění. Měla jsem skvělé lyže, tělo bez křečí nebo omezené bolestí. Byla jsem spokojená, že to asi dojedu do třetího místa, protože čtvrtá už ztrácela. Jela jsem posledních 30 km na druhém místě, ale najednou mě dojela domácí Lina Korsgren s nějakým chlapem a valili neskutečný tempo. Radim na mě křikl na občerstvovačce, ať se za ně zakousnu. Věděl, že mi jedou lyže. Asi 4 km před cílem jsme dojeli vedoucí Brittu Norgren. To byl fakt krásnej pocit už na trati, že budu bojovat o výhru. Tušila jsem, že Britta musela být psychicky nalomená, když celý závod vedla a Lině už trochu docházelo. Dvě stě metrů před cílem jsem byla přesvědčená, že to dám.

Je něco, co bys udělala ve své kariéře jinak?

Během dvaceti let profesionální kariéry jsme s trenérem přišli na jednu důležitou věc. Když trénuješ v silné skupině většinu času, stáváš se silnější. Až na výjimky funguje, že se uzavřeš do svého“ já sama to zvládnu“. Vždycky jsem měla možnost celou přípravat trénovat s borcema, co byli lepší než já a šla jsem nahoru. Lituji, že poslední roky jsem spíše byla tím, kdo někomu pomahá na úkor kvality vlastního tréninku. Tohle by si měl každý sportovec bedlivě hlídat a chovat se podle toho, čeho chce dosáhnout.

Co teď děláš?

Jsem zaměstnaná u rakouského svazu na úseku Severské kombinace. Mám na starosti částečně techniku a trénink pro běžeckou část. Pracuji na závodech jako servismanka a taky naše sportovce masíruju. Takže někdy pracuji od rána až do pozdního večera. 

Dva roky jsem fungovala u A-týmu žen a od léta u mužského B-týmu. Máme deset závodníků mezi 19 až 25 lety a dalších deset je v přípravě pro Světový pohár. Oba kádry se pak prolínají na jednotlivých závodech, což je zajímavé vzhledem k vnitřní konkurenci. To vidím jako hodně důležité. Vnitřní konkurence mnohdy chybí jako například u českých či rakouských běžců. Nastává pak situace, že jeden nejlepší onemocní a rázem je po manšaftu. A to přesně u nás nehrozí. Je to super práce.

Neláká tě si zajet nějaký závod?

Závod mě zatím neláká. Cítím, že by to nebylo ono. Nevím, jak bych se cítila být jen do počtu. Zatím na to nejsem adaptovaná a asi bych závod spíš protrpěla. Například na poslední Jizerské 50, kde jsem v roce 2023 dojela na 15. místě, jsem sice v cíli nebyla příliš unavená, ale věděla, že výkon odpovídal úsilí, které jsem dala do tréninku. 

Už jsem nebyla profík. Pracovala jsem. Vlastně jsem to jela z tréninku z posledních let. Ale líná nejsem. Píšu si dokonce tréninkový deník. Po celý rok mám v průměru 10 – 12 hodin týdně. Běhám, chodím po horách a v zimě jsem stále na lyžích. Ale hodně bruslím a soupažím. Klasiku mám nejraději, ale na ni není tolik času.

Jak vnímáš současnou konkurenci v dálkových bězích?

Tehdy dokázalo vyhrát v jedné sezóně okolo pěti, možná šesti závodnic – například Boner, Ishida, Kowalczyk, Norgren, já,… Také vzpomínám na sezóny, kdy vyhrávaly pouze 3 nebo 4 závodnice. A to je teď vlastně stejné. V nějaké sezóně může vyhrát i šest, ale pokaždé má nějaká žena výjimečnou jednu sezónu. Taky jsem takovou měla.

Nejde se udržet neporazitelný v každém závodě. Dneska je to o konkurenci ve středu startovního pole. Tam se počet závodnic, které bojují o TOP 10 zvýšil. Avšak 30. závodnice je už na značné ztrátě, kolem půl hodiny. Tady se to moc nemění.

Mezi muži je to stejné jako dřív. Je tam stále více adeptů na vítězství. A to je dobře.

Dalším aspektem je rychlost lyží bez fluoru. Nové vosky začínají dosahovat kvality fluorových. Nevím, o kolik se lyže zpomalují po 30 – 40 najetých km a na základě toho musí závodník vydat více sil. Všichni ale mají stejné podmínky.

Co říkáš na Astrid O. Slindovou, která s tebou závodila a nyní v necelých 37 letech vyhrála první Světový pohár?

Astrid je neskutečnej dříč a hlavně skvělá klasička. V laufech na mě působila jako nevyrovnaná. Dokázala vyhrát s náskokem, ale když jí to nešlo, klidně zabalila. Zdravotně na tom byla jak na houpačce. Myslím, že ve SP se našla tréninkově, má sílu, techniku běhu, není závislá jen na soupaži.

Celé to bylo o tom, že Norky přestaly zářit a sáhli po ní. Dostala šanci. Kdyby jejich manšaft byl hodně silný, nemusela se ani ve SP objevit, a to by byla smůla a škoda. Lepšila se závod od závodu a teď poprvé vyhrála. A není nejmladší, proto obdiv. Vrátila se Johaug a Norky i s Astrid stoupají tam, kde byly.

Co bys přála lyžařům do nového roku?

Přeji všem lyžařům hlavně zdraví a možnost v klidu trénovat. Aby měli štěstí i na trenéry, kteří své práci opravdu rozumí. Přeji jim, aby každý vybojoval svá vítězství. Všichni se na stupně nevejdou, ale přeji jim krásný pocit z výkonu.