Adéla Boudíková skončila na letošní Marcialonze na krásném 11. místě. Na fotce se v cíli sice směje, ale jak je z rozhovoru patrno, tak to byl nejen pro ni těžký závod. Některé její odpovědi by mohly být zároveň radou, na co se pro příště připravit.

——————-

Podmínky se na celé trati hodně měnili. Všude byl bohužel jen umělý sníh. Startovalo se v Moeně, kde byl sníh rozsolený, tam mi jely lyže hodně dobře. Ale asi po 10km byl sníh o dost sušší, prašanovitý a jemnější zrno, tak to byla trošku brzdička. Od Val di Fiemme to pak už bylo mokřejší, jak do sněhu svítilo sluníčko. A slavný výjezd Cascata byl jako kdyby se tam předtím prohnalo stádo volů, a tím nemyslím závodníky. Bořily se hodně hůlky, a jak to bylo navezené na poslední chvíli, tak to byla hrozná kaše.

Už jsi jela nějaký závod jenom soupaží delší, než dnešních 70 km?
——–
Teď jsi mě vlastně zaskočil, protože to byl pro mě opravdu nejdelší závod soupaží, co jsem kdy jela. Na Vasův běh jsem si ještě netroufla, ale pokud ho pojedu letos, tak bych to chtěla soupaží zkusit.

Jaké bylo stoupání na La Cascatu do Cavalese? Jela jsi tam sama nebo ve skupince?
——–
Bohužel o skupinkách se v ženské kategorii moc nedá na závodech mluvit. Dálkové běhy nejezdí kvůli náročnosti tolik žen, takže je to hodně těžké. Když vás na trati holky odpářou, tak musíte jet třeba 40 km sám. To se v mužích jen tak nestane. Ale tady jsem měla štěstí a jela jsem hodně dlouho s Francouzkou Aurelie Dabudyk, která na tom byla výkonnostně podobně. Na trati jsem měla v kopečcích výhodu a trochu jí ujížděla. Věřila jsem si na závěrečné stoupání, ale jak se mi na Cascatě bořily hole, tak jsem si s tím neporadila tak dobře jako Aurelie, takže byla v cíli rychleji. Ale celkově 8. čas v ženách na výjezdu mě potěšil.

Dá se při vašem (ženském) předčasném startu využít dojíždějící muže k ušetření nějakých sil?
——–
Určitě je to fajn se svézt za muži, ale musíte si chvilku počkat, až dojedou pomalejší závodníci, kterým i třeba trochu už dochází. Přece jen když vás někdo dojede rozdílem třídy, tak je těžké se držet, ale u pomalejších už je to možné. Na Diagonele jsem se strašně lekla Nygaarda, který okolo nás prospurtoval takovou rychlostí, že jsem byla ráda, že jsem ho vůbec zaregistrovala, natož abych se ho chytla. 🙂

Máš ze závodu nějakou perličku, kterou bys nám mohla sdělit?
——–
Moc se mi líbila atmosféra závodu, úzké uličky ve městech, kde lidé úžasně fandili a dokonce jsme projížděli velkým stanem, kde hrála kapela. V cíli mě ale nemile potěšil přítel Jirka Ročárek, který musel na trati měnit obě hůlky, protože na prvním kopci se mu úplně povolila poutka. Den před závodem si totiž nachystal nové hole a nezkontroloval si, zda mu sedí správně klínky v madlech. Tak bohužel ztratil kontakt s druhou skupinou. Po zhlédnutí záznamu z Marcialongy mě také dost zamrzelo, jak nesportovně se chovala Britta Johansson Norgren, která v závěrečném stoupání jela svými špičkami dlouhou dobu na patkách lyží Katky Smutné, a tím ji brzdila. Myslím, že kvůli tomu Katka přišla o vítězství a doufám, že v příštích závodech Brittě ukáže, že lze vyhrát i jako gentleman, respektive gentlewoman. 😉