Byla demotivovaná a se sportem chtěla nadobro skončit. V uplynulé sezóně se však vrhla do Ski Classics z nuly na sto a výsledky ukázaly, že má rozhodně potenciál. Česká nadějná laufařka Eliška Šibravová však překvapuje i v jiných ohledech.

Málokdo by při pohledu na drobnou blondýnku tipoval, že bude stát na startech náročných dálkových běhů na lyžích a že stejná žena tráví volné odpoledne v kostele, aby obdivovala barokní fresky nebo chystala vlastnoručně upečený dort pro kamarády. Eliška Šibravová ale taková je – nejen tato pestrost ji dělá zajímavou postavou mezi českými závodníky Ski Classics.

Od biatlonu k laufům

Eliščina sportovní cesta nebyla přímočará. Začínala jako běžkyně na lyžích, kdy pod vedením trenérů Arnošta Hlaváčka a Petra Riegra z Dukly Liberec dosáhla na několik titulů mistryně republiky.

„Arnošt vychoval mnoho generací dětí a já mu vděčím za to, že dnes dokážu vůbec sjet kdejaký kopec. Petr Rieger to se mnou neměl úplně nejjednodušší, ale je to právě on, kdo mě dokázal naučit tu správnou techniku,“ vzpomíná Eliška na své trenéry s vděčností.

K reprezentaci pak přišel Martin Koukal. „Dokázal vytvořit skvělou partu, zažili jsme plno legrace a nikdy jsme se nebáli za ním jít s jakýmkoliv problémem,“ říká.

Pak se ale Eliška rozhodla, že zkusí biatlon, který neměl dlouhého trvání. Z ničeho nic však ukončila kariéru i v této disciplíně: ,,I přes několik titulů mistryně republiky jsem usoudila, že můj pohled na svět a mentální zdraví se neslučují s přístupem obou českých svazů. Své působení v biatlonu jsem ukončila ze dne na den a nevěřila jsem, že se někdy k profesionálnímu sportu vrátím, byla jsem popravdě dost znechucena a demotivovana,“ říká bez obalu. Přesto však cítí velký dluh vděčnosti, a to celému biatlonovému oddílu SKP Kornspitz a zvláště Mariánu Málkovi. „Je to on, kdo z lyžařky udělal biatlonistku za půl roku,“ dodává.

Zklamaná a bez motivace tehdy nevěřila, že se k profesionálnímu sportu někdy vrátí. Přesto se to povedlo. Tentokrát na mezinárodní scénu dálkových závodů. A s úsměvem přiznává: „Dřív jsem se smála kamarádovi Alešovi, co vidí na tom píchání do sněhu nebo asfaltu – a teď dělám to samé.“

Sezóna, která ji překvapila

Do letošního ročníku Ski Classics vstupovala Eliška se značným tréninkovým hendikepem oproti ostatním sportovcům a také bez velkých ambicí.

„Do laufů jsem vstupovala s minimálním tréninkem, nic jsem od sebe neočekávala a chtěla si to hlavně užít,“ přiznává. O to více překvapilo, co se postupně odehrávalo. „Myslím si, že v mnoha závodech jsem překonala sebe samu, a to hlavně po mentální stránce, což je něco, s čím jsem vždy bojovala.“

Dvěma závěrečnými severoskandinávskými závody vrcholila sezóna způsobem, který si Eliška bude pamatovat. „Kopcovitý Reidstadlopet mi profilově sedl nejvíce a vyjela jsem si top 20,“ říká. A pak přišel Summit2Senja. „Ukázal mi, že i v delších závodech mám na to pohybovat se s holkami, na které jsem se koukala celou sezónu z dálky.“

Změna týmu

Právě tyto výsledky ji motivují k dalšímu kroku. Za uplynulou sezónu je Eliška vděčná Markovi Pazderskému a týmu eD system RSJ teamu.

„Jsem vděčná za možnost nahlédnout do světa Ski Classics, nicméně cítím, že je čas se posunout a chopit se nové příležitosti,“ říká o chystané změně týmu, o které zatím nemůže více mluvit. Výhled do budoucna je pro ni jasný: „Slibuji si nový impuls a krok kupředu, který mi umožní se jednou posunout do mé vysněné top 10. Moc se těším na novou spolupráci a na nové týmové parťáky. Za největší výhodu považuji možnost svůj přístup více profesionalizovat,“ dodává.

Jizerky za rohem

Vedle sportu Eliška studuje Historii a muzeologická studia na katedře historie Technické univerzity v Liberci. Kombinace denního studia a závodního kalendáře by leckoho dostala do úzkých.

„Naštěstí studium neprobíhá v Praze, nedovedu si moc představit, jak by to bylo logisticky možné skloubit s přípravou,“ říká s úlevou. Město Liberec je skvělým výchozím bodem do Jizerských hor, kde může být za půl hodiny veřejnou dopravou. Navíc sněhové podmínky a úprava tras je v této lokalitě prakticky nejlepší v celé České republice.

Klíčová je pro Elišku také podpora pedagogů. „Všichni moji vyučující jsou nejen odborníci ve svém oboru, ale hlavně skvělí lidé, kteří mi umožňují studovat denní studium i přes velkou míru absence a moc mi fandí.“

Lokalita vychází ideálně: škola je deset minut pěšky, start Jizerské 50 deset minut autem. S trochou humoru ale přiznává, že trať si v plné délce projela poprvé až při letošním závodě.

Kdy relaxuje

Mimo trasy a tréninkové plány má Eliška jasno v tom, co ji nabíjí.

„Mezi mé největší koníčky patří určitě pečení. Miluju sladké a myslím si, že můj hlavní love language je obdarovávání vlastnoručně upečenými výrobky,“ směje se. Nejlépe se ale cítí v horách. „Sama sebou jsem nejvíc v horách – pětihodinový běh někde v Alpách je pro mě určitě nejlepší forma odreagování.“

A pak je tu ještě studium, které vnímá jako koníček stejně silný jako sport. „Celkově si myslím, že mým největším koníčkem je moje studium! Nejvíce mě baví renesanční a barokní umění, takže kdykoli jsem někde, kde mám příležitost, nikdy nevynechám návštěvu kostela nebo galerie,“ říká žena, která o víkendu závodí přes desítky kilometrů a ve všední den zkoumá středověké archiválie.

Komunita, která táhne

Na Ski Classics si Eliška cení i něčeho, co se statistikami měřit nedá – atmosféra.

„Nejvíce se mi líbí, že z důvodu potřeby natrénovat hlavně objem je většina tréninků v podstatě výletního charakteru. Ski Classics mi umožnilo navštívit plno nádherných míst,“ říká nadšeně. A stejně hodnotí i lidi kolem sebe: „Možná nás spojuje ta bolest, kterou společně prožíváme, ale nikdy necítím rivalitu nebo zášť, spíš vzájemnou podporu.“

A tak biatlon zůstává minulostí, krásná alpská místa i daleké Skandinávie přítomností a top 10 ve Ski Classics snem, ke kterému by se Eliška Šibravová chtěla v další sezóně přiblížit.

Čtěte dále – Francouzský talent v česko-italském týmu: ,,Začínám věřit, že na to mám.“