Závodila na lyžích, v biatlonu i na kole. Jela naplno celý rok a neznala odpočinek. Teď osmnáctiletá Karolína Špicarová vsadila vše na jednu kartu a přesně ví proč.

Málokterá mladá sportovkyně si může říct, že závodně a velmi úspěšně vyzkoušela tři různé disciplíny dřív, než dosáhla plnoletosti. Karolína Špicarová z Jilemnice to dokázala a navíc si ze všeho vybrala tu nejnáročnější cestu: silniční cyklistiku. Nejedná se o rozhodnutí z nouze ani rozmaru, ale je výsledkem mnoha let na lyžích, se vzduchovkou i malorážkou a tisíců kilometrů v sedle kola.

Lyže jako základ

Začínala i končila pod hlavičkou domácího klubu ČKS SKI Jilemnice, kde Karolína od dětství nacházela nejen tréninkové zázemí, ale i kamarády. Běžecké lyžování ji formovalo jako závodnici i jako člověka. Na lyžích se naučila tomu, co považuje za srdce sportu vůbec: vidět pokrok, zlepšovat se, soupeřit sama se sebou.

„Na sportu mě baví progres a možnost posouvat se dál,“ říká. Právě tato vnitřní motivace, ne výsledky jako takové, ale cesta, která k nim vede.

Prostředí běžeckého lyžování pro ni mělo ještě jeden rozměr — krajinu. Zasněžené hory, soustředění na horských chatách, túry v přírodě. „Myslím, že není žádný sport, který by běžeckému lyžování mohl konkurovat z hlediska prostředí,“ říká bez nadsázky. Tento vztah k přírodě si ostatně přinesla i do cyklistiky — na kole tráví pět, šest hodin denně v sedle a paradoxně jí to nevadí právě proto, že projíždí krásnou krajinou.

Biatlon pohořel

Paralelně s lyžováním dělala také biatlon. Jako dítě závodila se vzduchovkou a bavilo ji to. Pak chtěla vyzkoušet malorážku a přechod se podařil. Výsledky nebyly špatné. „Řekla bych, že se mi celkem dařilo,“ přiznává. Ale něco podstatnějšího chybělo: vášeň. Biatlon ji prostě nechytil tak, aby si řekla, že tohle je to pravé.

K tomu se přidala praktická kolize — biatlon a běžecké lyžování si závodně překážely, termíny se překrývaly a energii bylo třeba rozdělit. Pro závodnici, která myslí na výkon a chce se posouvat, je taková situace dlouhodobě neudržitelná.

Rozhodnutí opustit biatlon tak bylo v kontextu střízlivé a logické. Nikoliv rezignace, ale prioritizace. „Když jsem věděla, že mám v plánu zaměřit se na jeden sport, a biatlon mě neoslovil, bylo to poměrně jednoduché rozhodnutí,“ shrnuje Karolína bez dramatu.

Těžké loučení

Před měsícem se v rámci Mistrovství republiky na Mísečkách loučila s lyžařskou komunitou a nebylo to snadné. Ale Karolína už věděla, že v juniorkách přichází čas, kdy je vhodné se rozhodnout a soustředit se na jeden sport naplno. Bylo jí jasné, že pokud chce skutečně něčeho velkého dosáhnout, nemůže rozkládat síly a jet stále bez odpočinku.

„Určitě to neznamená, že o běžky jako sport naprosto stoprocentně přicházím doživotně,“ ujišťuje. A skutečně — závody v Jilemnici, poblíž domova, nevylučuje. Klub ji přijme vždy. Ale závodní priority jsou jinde.

Kombinace je strategická

Běžecké lyžování je z pohledu Karolíny mimořádně náročné na aerobní kapacitu a výkon při vysokých intenzitách. Kolo zase jiným způsobem zatěžuje svalový aparát, zejména dolní končetiny.

Karolína sama přiznává, že síla středu těla u ní nikdy nebyla předností a na to doplácela, ale nohy má z lyžování i kola skvěle připravené. Přechody mezi sporty jí pomáhají lépe vnímat vlastní tělo: ví, kdy například noha „nedělá“ ten správný pohyb, který by měla, kdy není plynulý a kde hledat příčinu.

Kolo vítězí

Zatímco biatlon šel z kola ven, láska k cyklistice rostla a nakonec vyhrála. Silniční cyklistika Karolínu pohltila — ne navzdory své náročnosti, ale díky ní.

„Ono se řekne, že se člověk pět šest hodin jenom sedí a pořád šlape dokola,“ usmívá se. „Ale ono to tak není.“ Dlouhé přípravné kilometry jsou pro ni meditací i strategií zároveň. Trénink plánuje s radostí, přemýšlí o něm jako o nástroji — co udělat jinak, jak se posunout, co tělo potřebuje. V přípravném období kombinuje kolo s během a procházkami, v horách vyrážela na pěší túry. Vytrvalostní základ si buduje pestře, i když závodní sezóna si pak vybere svoji daň v podobě vysoké intenzity a menší variability.

Malárie: první opravdová zkouška

Domácí silniční tituly v juniorské kategorii přišly v červnu loňského roku a juniorské mistrovství světa na podzim. A pak nečekaná malárie. Nemoc, na kterou závodnice v Evropě příliš nemyslí, ale která sportovce zasáhne tam, kde to nejvíce bolí: ubývají červené krvinky, zhoršuje se krevní obraz, aerobní kapacita klesá.

Karolína musela dodržovat přísný klidový režim — přibližně měsíc bez pohybu, pak další měsíc pomalého návratu. Do zimní sezóny vstupovala prakticky bez přípravy. „Tělo bylo opravdu slabé a hodně to bylo znát,“ vzpomíná. Na finálním soustředění se však ukázala — fyzicky podlomená, ale mentálně odhodlaná.

Pro závodnici, která nikdy předtím nezažila větší výpadek, šlo o první setkání s nepřízní osudu v pravém slova smyslu. „Nikdy jsem úplně žádný výpadek nezažila, takže to pro mě bylo takové první zkušenosti s něčím takovým. A navíc existuje šance, že se parazit může za určitých podmínek znovu projevit,“ vysvětluje jilemnická závodnice, která proto musela být obezřetná ještě dlouho poté.

Tato negativní zkušenost ji ale neoslabila psychicky. Spíše potvrdila to, že Karolína umí být trpělivá.

Proč zrovna cyklistika?

Jednou z věcí, které Karolínu na silniční cyklistice fascinují, je její nepředvídatelnost. Na lyžích víte přibližně, kdo je favorit a většinou také vyhraje. V cyklistice to tak jednoduché není.

Závodnice se liší typem: vrchařky, sprinterky, časovkářky, specialistky na opakované nástupy. Každý závod má jiný profil, jiné podmínky, jiné taktické nároky. Pelotón funguje jako celek a nečekané úniky dokáží převrátit předpovědi naruby. „Každý závod je jiný a těžko se odhaduje, kdo může vyhrát,“ říká Karolína. Pro závodnici, která se chce prosazovat vlastní silou a inteligencí, je tohle prostředí jako stvořené.

Olympiáda je jejím snem, zároveň Karolína vnímá, že nemá v cyklistice úplně stejnou váhu jako třeba v lyžování. „Řekla bych, že v cyklistice olympiáda tak nevyčnívá,“ přiznává otevřeně. Jsou závody — velké etapové závody, klasiky, mistrovství světa — které mají stejnou nebo vyšší prestiž.

Zlomová sezóna

Karolína Špicarová závodí za VIF Cycling Development Team pod vedením trenérů Vojtěcha Řepy a Tomáše Konečného. Tato sezóna je pro ni klíčová: v kategorii juniorek se pozornost WorldTour týmů začíná obracet k talentům, které brzy přestoupí do kategorie do 23 let a pak mezi ženy. Kdo chce jednou závodit na nejvyšší úrovni, musí se ukázat právě teď.

„Letošní sezóna je pro mě zatím nejdůležitější,“ říká bez okolků. Sen je konkrétní: stát se profesionální závodnicí, být součástí WorldTour týmu, závodit na závodech nejvyšší kategorie. A někde na obzoru — olympiáda, i když cesta k ní v cyklistice vede přes jiné mety než jinde.

Co ji na té cestě drží? Přesvědčení, které opakuje různými slovy, ale vždy se stejnou jistotou: všechno se děje z nějakého důvodu. Cesta skončí tam, kde má. Horší dny přijdou — a přijdou po nich ty lepší. Není to naivita. Je to vyspělost, která u osmnáctileté závodnice překvapí.

„Snažím se si nedělat velkou hlavu z věcí. Jsem spíš typ, co neúspěch vypustí a jde dál,“ říká. Nenajdete u ní dramatické výlevy ani sebelítost. Najdete soustředěnost, plány a klid — vlastnosti, které v silniční cyklistice, kde se rozhoduje v setinách sekundy, platí víc než cokoliv jiného.

Čtěte dále: „Sport umí být krutý.“ Adam Fellner uzavírá kariéru po nejtěžší životní sezoně