Na Olympiádě v Soči byli i Češi, kteří nezávodili pod českou vlajkou. Obzvlášť příběh česko-irské dvojice Petr Jakl – Jan Rossiter stojí za podrobné připomenutí. Pod olympijské kruhy je dostala profesionalita prvně jmenovaného trenéra (a spolupracovníka naší redakce) a nadšení jeho irského svěřence.

**Předchozích osm dílů seriálu najdete zde:**

„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 1. díl – úvod“:http://bezky.net/clanek/518-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-1-dil-odjezd
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 2. díl – první olympijská lyžovačka“:http://bezky.net/clanek/519-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-2-dil-prvni-olympijska-lyzovacka
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 3. díl – Honzovo setkání s Lukášem Bauerem“:http://bezky.net/clanek/520-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-3-dil-honzovo-setkani-s-lukasem-bauerem
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 4. díl – O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení“:http://bezky.net/clanek/521-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-4-dil-o-lyzarske-kuchynce-s-iranci-a-v-maskacich-na-zahajeni
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 5. díl – jako jediný fanoušek s českou vlajkou a trénink s velkým „T““:http://bezky.net/clanek/522-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-5-dil-jako-jediny-fanousek-s-ceskou-vlajkou-a-trenink-s-velkym-t
=========
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 6. díl – Měkká trať a plánování výletu“:http://bezky.net/clanek/523-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-6-dil-mekka-trat-a-planovani-vyletu
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 7. díl – Honzův velký den“:http://bezky.net/clanek/524-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-7-dil-honzuv-velky-den
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 8. díl – Usedlost, Vesnice, Osada a na skeletonu s irským pořízkem“:http://bezky.net/clanek/525-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-8-dil-usedlost-vesnice-osada-a-na-skeletonu-s-irskym-porizkem
=================

———

Den šestnáctý (17. února)
==============
Z tisku jsem se dozvěděl, že kouč zlaté Samkové chtěl skákat zapálený z mostu. Teda kvůli zisku peněz na přípravu své svěřenkyně, ne ze zoufalství. Dobrá story. Další dobrá: Jakšík se stal otcem právě, když se snažil prchat před hlavním balíkem borců na nadějném třetím místě ve štafetě do jednoho z prvních kopců nad stadionem. Nebo: Dnešní biatlonový úspěch Gabriely Soukalové byl také nedávno „odlehčen“ v nějakém rozhovoru poznámkou, že zatím jedinou olympijskou medaili (své maminky) v rodině Gábina dlouho nestrpí. Jo, titulky prodávají, proto hurá vytrhnout něco z kontextu, šoupnout to nad článek, bulvár prodává. Sportovec-gladiátor musí být vidět, musí se potit, davy se musí bavit… Sorry, tady už nějak přestává humor a zavání to agitkou. Rychle přehodit výhybku.

Paráda je, že tu mezi sportovci i doprovedem, alespoň u nás na Slobodě, panuje pohodová nálada (teda až na Northuga) a je evidentní, že si to tu vetšina dost užívá. Drbárna u oběda o nepřítomném sousedovi, utužování přátelství opačných pohlaví mezi sousedními národy, sdílené nadšení nad dobrým koláčem servírovaným k večeři, pohodový pokec o za jiných okolností stresujícím posouvání biatlonových závodů (momentálně kvůli mlze, co by se dala krájet). Jídelna a přilehlé prostory se stávájí společenskou místností, v hotelové hale hučí televize s přenosy či záznamy jiných než běžkařských sportů, klapou tam billiarové koule, debatuje se ve skupinkách.

Za tím vším se ale skrývá tvrdá, většinou dlouholetá dřina všech zde přítomných. Ať už sportsmenů a sportsmenek, ale i trenérů a dalšího doprovodu (masérů, fyzioterapeurů, doktorů, servismanů, občas i nějakého schopného funkcionáře), bez kterého by to sem prostě ty mladí borci nedotáhli. Trénovanost a výkon je mozaika drobností, umění balancovat na hraně, velká dávka štěstí, tisíce hodin nudného drilu a nekonečná práce všech více či méně viditelných lidí v závoďákově okolí. A to po výrazně delší dobu než je jeden čtyřletý olympijský cyklus.

Z tohoto pohledu jsme tu s Honzou tak trochu nedopatřením, i když bychom také oba měli z naší předolympijské desetiměsíční anabáze bulváru co nabídnout. Rozhodně ale naplňujeme to pravé coubertainovské – „zúčastnit se“. Jsme vděčni, že nás tahle vybraná společnost vzala alespoň na chvilku mezi sebe a užíváme si to tu. Dneska byla v plánu cesta do olympijského parku či sledování zisku další české medaile z hlavní biatlonové tribuny, zítra „live“ fandění na derby našich hokejistů se Slovenskem, pozítří možná pod naším přímým dohledem toužebně očekáváné zlato Sáblíkové. I ta naše krátká dřina za to snad stála.

Den sedmnáctý (18. února) – Olympimánie s odznáčky. Ty od jamajských „Kokosů na sněhu“ už nejsou
=============
Víte, jaká je jediná skutečně hodnotná měna na olympijských hrách? Odznáčky! Nezkušený olympionik-novic vyráží na olympiádu vybaven nejmodernějšími výstřelky sportovního oblečení a obuvi, až v poslední řadě myslí na hrst nafasovaných titěrných barevných odznáčků. Naproti tomu olympionik-veterán nasedá do letadla se svým příručním zavazadlem, kde má pečlivě přibalen i igeliťáček plný barevného platidla, teprve za ním pak jede na pásu jeho bagáž s osobními věcmi. Po prvních několika dnech rozkoukávání pak na sportovištích či v olympijské vesničce náhle vypuká „doba odznáčková“ – vrjemja značkóv, pin time. Olympijiská společnost se vrací zpět ke kořenům. Týmy a národy mezi sebou začínají komunikovat a šířit svou kulturu prostřednictvím prostého směnného obchodu. Začíná pravá honba za odznaky.

Na hokeji vedle sedící americké fanynky, fandí slovenskému soupeři, si s úsměvem a nadšením s vámi rychle prohodí odznáčky klidně i mezi dvěma góly našich borců do branky jejich favorita. Krátký odpočinek mezi mazáním lyží, ideální doba získat odznak od českého kolegy z vedlejší buňky. Čekáte na noční autobus, když se u vás zastaví dlouhovlasá kráska s americkou repre bundou a s dotazem, zda byste náhodou neměli nějaký odznak na výměnu? Nakonec není ani tak důležité, jak se později ukáže, že má s Honzou společné známé i irskou krev, nebo třeba že ji z kapsy jen tak vykukuje bronzová olympijská medaile, kterou před pár dni vyhrála na sáňkách.

Výměna odznaků se mimojiné ukazuje jako ideální seznamka pro naše týmové benjamínky, co odznáček to atraktivní sportovkyně. Blahopřejete našemu úspěšnému biatlonovému kouči k několikáté medaili jeho týmu, po rychlém poděkování následuje okamžitý dotaz po vašich odznáčkách a pak dlouhý, nadšený, směnovací proces. Čeká vás hodinka cesty autobusem z výletu do Olympijského parku? Ty dva odznaky od sousedů za to více než stály. Uprostřed sněhových závějí vašeho komplexu vás zastaví dvojice úklidové čety, rusky mluví ještě hůř než vy, ale znalost slova „značók“ nám na vzájemnou domluvu a nusledný obchod úplně postačí. Největší poptávka? Odznáčky jamajských „Kokosů na sněhu“. Už jim prý došly, jejich cena na trhu těď závratně stoupá.

Trochu z jiného soudku. Dneska muselo zvonit v uších všem bafuňářům českého lyžování. Když se sejdou dva čeští lyžaři, téma je vždycky dáno: Proč to v českém běžeckém lyžování vypadá tak, jak to vypadá. Když se vás ale na to samé téma, které jste nejprve probrali ráno se známou lyžařkou náhodně mezi dvěma kopci na olympijských tratích, nebo odpoledne při kávičce s jejím mužským kolegou v jídelně, zeptá plynulou češtinou i neznámý ruský novinář sedící za vámi na večerním hokejovém derby Česko – Slovensko, pak už to jsou Akta X. A řeknu, vám, že v Rusku mají někteří novínáři o našem lyžování setsakra dobrý přehled.

No, a dneska to zase cinklo. Ale už to začíná být nuda. Zase biatlon. Velká gratulace opět osobně mířila trenéru Rybářovi a až ho potkáme i Ondrovi Moravcovi. Navíc jsme vyhráli nad Slovenskem za naší přímé účasti. Bezva zážitek!