Horší je, že takzvaný „narušený vztah k jídlu“ se vyskytuje u více než 60 % sportujících dívek ve věku 14-18 let (chlapci jsou ohroženi méně, proto je nikdo moc nezkoumá). U různých sportů je výskyt PPP různý, nejhůře jsou na tom estetické sporty jako gymnastika, krasobruslení a skoky do vody, na druhém místě jsou sporty s váhovými kategoriemi a hned za nimi vytrvalostní sporty, převážně kvůli stále více upevňovanému názoru, že čím je vytrvalec štíhlejší, tím bude lepší.
Data o hobby sportovcích starších věkových kategorií neexistují. Ale ruku na srdce: skoro všichni mí sportující vrstevníci (je mi 41) mají narušený vztah k jídlu. I muži – u těch to propuká. A považují to za normální a urazili by se, kdyby jim to někdo tvrdil… A až se dostaví menopauza s nevyhnutelnou změnou tělesného složení, bude hůř. V první tabulce jsou sepsána kritéria diagnózy „narušený vztah k jídlu.“ Pokud odpovíte ano na 3 z položených otázek, máte problém. Není to mentální anorexie ani bulimie, ale zdravé to není.
Přispívá k tomu to, že sportujeme? Chceme se zcela iracionálně podobat třicetiletému olympijskému vítězi? Neseme si sebou něco z naší sportovní minulosti, nebo jen prostě podléháme tlaku okolí a všeobecně přijímanému ideálu štíhlosti až do smrti a kontroly všeho, co vkládáme do úst (aby to náhodou nebylo nezdravé, protože na to bychom umřeli zaručeně)? A co nastupující generace? Budou na tom hůř, stejně, nebo se nám podaří to nějak změnit?

1. Omezujete pravidelně svůj příjem potravy?
2. Vynecháváte pravidelně jídla?
3. Držíte často dietu?
4. Počítáte kalorie a vážíte si jídlo?
5. Obáváte se určitého druhu jídla?
6. Uchylujete se k jídlu, abyste si ulevili od stresu nebo potlačili úzkost?
7. Popíráte, že máte hlad, nebo tvrdíte, že se cítíte plní poté, co jste snědli malý kousek jídla?
8. Vyhýbáte se konzumaci jídla ve společnosti druhých?
9. Cítíte se po jídle hůř (úzkostní, vinni)?
10. Přemýšlíte o jídle a své váze častěji, než byste si přáli?

**Co o poruchách příjmu potravy u sportovců víme?**

Dvě nejzávažnější poruchy příjmu potravy jsou anorexie a bulimie. Anorexie je psychická porucha, při které si jedinec odmítá udržet normální váhu a intenzivně se bojí toho, že by mohl přibrat i přes to, že má zřetelnou podváhu. U žen je spojena s absencí alespoň tří menstruačních cyklů po sobě, případně s opožděným nástupem menstruace. Anorexie je potenciálně smrtelná (ze všech psychických poruch na ni umírá nejvíce postižených), může znamenat smrt hladem nebo vznik závažných onemocnění srdce (snížení tepové frekvence a závažné poruchy rytmu až srdeční selhání), ledvin (ledvinové kameny) a osteoporózou. Vyskytuje se u cca 1,5 % žen a 0,5 % mužů v populaci, nejčastěji propuká u teenagerů.
Bulimie se vyznačuje epizodickými záchvaty nekontrolovatelného přecpávání (minimálně dvakrát týdně po dobu tří měsíců) následovanými vyvolaným zvracením nebo jinými způsoby prevence přibrání na váze (užívání laxativ a diuretik, striktní dieta nebo úplný půst, náročné cvičení). Nemocný si je vědom toho, že jeho chování není v pořádku, ale není schopen ho ovládat. Tuto poruchu typicky doprovází depresivní příznaky a těžké sebeobviňování a výrazně se zvyšuje riziko sebevraždy. Vyskytuje se u cca 3,5 % žen a 2 % mužů, nejčastěji propuká ve věku 18-25 let. V tabulce jsou shrnuté příznaky poruchy příjmu potravy.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51624508372_e90062b78a.jpg *]

(Mnoho elitních žen ve Světovém poháru se pohybuje na „hraně“ a musí držet množství tuku na co nejnižší hodnotě /Foto: Instagram Therese Johaug)

***Fyzické příznaky:***
– Příliš nízká váha (15 % pod normu věkové kategorie)
– Náhlé zhubnutí nebo extrémní výkyvy váhy
– Nepravidelná nebo žádná menstruace, opožděný nástup menstruace (nebo s tím spojená nemožnost otěhotnět)
– Otoky slinných žláz, nadýmání, karotenémie (nažloutlé dlaně a plosky nohou)
– Jizvy nebo začervenání na hřbetech rukou od vyvolávaného zvracení
– Hypoglykémie, svalové křeče, žaludeční obtíže
– Bolesti hlavy, závratě, slabost, necitlivost a brnění v končetinách – jako následky nerovnováhy elektrolytů v těle
– Stresové zlomeniny

***Psychologické a behaviorální příznaky:***
– Extrémní diety
– Extrémní přejídání se bez přírůstku váhy
– Extrémní cvičení nad rámec tréninku
– Pocity viny po jídle
– Časté zmínky/přesvědčení o tom, že se cítí tlustí, i když je ostatní ujišťují o opaku
– Neustálé zaobírání se jídlem
– Vyhýbání se jídlu mezi lidmi a popírání hladu
– Hromadění jídla
– Divné chování u jídla (štourání se v jídle, postrkování jídla po talíři, krájení jídla na malinkaté kousky, jedí pouze malinkaté porce nízkokalorických potravin…)
– Mizení po jídle
– Časté vážení
– Záchvatovité přejídání se
– Navozování zvracení po jídle
– Používání dietních pilulek, laxativ nebo diuretik ke kontrole váhy, u sportovců typicky nadužívání sportovních doplňků stravy případně nahrazování jídla těmito doplňky.

U sportovců se většinou vyskytují různé stavy narušeného vztahu k jídlu a rizikových jídelních návyků, které nejsou tak závažné, aby splnily diagnostická kritéria poruchy příjmu potravy, ale znamenají závažné zdravotní riziko. Data o výskytu PPP jsou pravděpodobně také značně nepřesná, protože pro sportovce je rizikové jakýkoliv problém přiznat. V jedné studii se například ukázalo, že výskyt poruch příjmu potravy u aktivních gymnastek je výrazně nižší (3 % PPP a 18 % narušeného vztahu k jídlu), než u těch, které ukončily aktivní kariéru (20 a 73 %).

[* https://live.staticflickr.com/65535/51625340031_6d2a16b904.jpg *]

(Poruchou příjmu potravy trpěla i sympatická a věčně usměvavá americká závodnice Jessie Digginsová /Foto: Instagram)

**Co může PPP způsobit**

Existují různé faktory, které mohou zvýšit pravděpodobnost onemocnění PPP. Pro sportovní prostředí jsou typickým rizikem váhové kategorie ve sportech typu zápas nebo váhové limity stanovované trenéry (či lékaři nebo výživovými poradci). Sportovci začnou používat různé extrémní hubnoucí strategie a problém je nastartován. U vytrvalostních sportů zřejmě existuje vztah mezi množstvím tuku a výkonností, bohužel bývá špatně interpretovaný, neberou se v úvahu směrodatné odchylky dat, rozdíly mezi muži a ženami a mezi lidmi různého věku a výkonnostních kategorií. A bohužel ve skutečnosti většina trenérů posuzuje své svěřence doslova od oka.
Druhým faktorem je tlak ze strany trenérů či rodičů provázený nevybíravými komentáři o „prdelatých“ závodnicích. Studie dokazují, že ženy, které si vybavují více a všímají si vážnějších kritických komentářů, mají závažnější narušení vztahu k jídlu a intenzivnější negativní emoce (stud a úzkost ve vztahu k vlastnímu tělu). Ve sportovním prostředí jsou takovéto kritické komentáře velmi časté, i v amerických studiích je zmiňuje 45 % sportovců. Také výrazně negativní vztahy v týmu a/nebo s trenérem mohou způsobit snížení sebeúcty sportovců a zvýšení sebekritického perfekcionismu a depresivních příznaků, které mohou vyústit v poruchu příjmu potravy.
Třetí velkou skupinou faktorů jsou kulturní tlaky na dokonalou štíhlost a s tím spojená všeobecně rozšířená nespokojenost s vlastním tělem. Už pětileté dívenky se obávají o svou postavu, 9leté dívky drží diety a 60 % středoškoláků považuje dietu za běžnou součást života.
Pravděpodobně existují i biologické a genetické predispozice pro onemocnění PPP, bohužel o nich víme stále málo. PPP se také vyskytují častěji mezi sportovci s osobnostními rysy asketicismu, submisivity a konformity.

Když se vědci vyptávali sportovců, co předcházelo nástupu poruchy příjmu potravy, zmiňovali následující:
a) Depresivní příznaky (Můj dědeček zemřel a já začala být v depresi.)
b) Nízkou sebeúctu (Když jsem se podívala do zrcadla, napadlo mě: „To je hnus.“ Nenáviděla jsem se.)
c) Perfekcionismus (Byla jsem posedlá tím, jak vypadám a jak musím vypadat. I když to bylo absolutně nemožné, chtěla jsem vypadat jako supermodelka a nic jiného jsem jako výsledek nebrala.)
d) Touha po získání kontroly (Byla to ve skutečnosti hlavně cesta, jak mít kontrolu aspoň nad něčím, protože nad svými emocemi jsem kontrolu absolutně ztratila.)
e) Negativní komentáře (Mamka naznačovala, že se trochu moc kulatím a táta dělal poznámky, když mě viděl v plavkách.)
f) Zraňující zkušenost ve vztazích (Absolutně jsem si přestala rozumět s holkama na internátě. Měla jsem ráda toho kluka, ale on mě ne, dal přednost té štíhlounké.)
g) Špatné příklady v okolí (Pozorovala jsem, jak jí ta úspěšná holka, měla určitě problém, ale toho jsem si tehdy nevšímala. Začala jsem dělat to, co ona a přidávala jsem si i tréninkové dávky jako ona.)
h) Touha po zlepšení výkonu (Začala jsem víc trénovat, upravila stravu podle rad z časopisů…jen jsem chtěla být lepší.)

[* https://live.staticflickr.com/65535/51625988384_0af6620be1.jpg *]

(Dřívější norská reprezentantka Vibeke Skofterudová, která před pár lety tragicky zahynula, bojovala s poruchami příjmu potravy několik let/ Foto: Instagram)

**Co dělat, pokud máte obavu, že někdo trpí PPP**

Člověk, který má se sportovcem nejlepší vztah, by si s ním měl sednout a pohovořit s ním o svých obavách. Mluvit spíš o pocitech a navrhnout kontakt s odborníkem, možná jen pro to, aby se případná porucha příjmu potravy vyloučila (najděte konkrétní kontakt na www.anabell.cz, www.idealni.cz). Doporučuje se nevyhrožovat vyloučením z týmu ani ničím jiným, ale mluvit o zdravotních rizicích a výkonnostních následcích, které z PPP plynou.
PPP se léčí dlouho, průměrně tři roky. Většinou se používá kombinace individuální a rodinné terapie, mohou být nasazeny léky na úzkost a depresi, v závažnějších případech podvýživy je na prvním místě hospitalizace. Cílem je dosáhnout normální váhy, změnit vztah k vlastnímu tělu a naučit se normálně jíst bez neustálého strachu ze ztloustnutí. Čím dříve se postižený začne léčit, tím je jeho šance na uzdravení lepší, bohužel si okolí poruchy většinou všimne až tehdy, když už je utrpení do očí bijící.

**Prevence PPP u sportovců**

Co můžeme udělat v pozici trenérů, rodičů či přátel? Trenéři by měli vědět co nejvíce o sportovní výživě (z kvalitních pramenů, na vědecky podložených základech) a učit to své svěřence. Měli bychom se zaměřit na zdatnost či výkonnost, a ne na tělesnou váhu (a tyto dvě věci v komentářích nespojovat). Do obecného povědomí by se mělo dostat, že lidé se svými somatotypy a typem metabolismu prostě liší. Že lidé, kteří mají více tělesného tuku, nejsou líní a rozežraní, ale prostě mají jiný tukový metabolismus a pokud netrpí nadváhou, jsou v tomto ohledu dokonale zdraví (tomuto má spousta lidí opravdu velký problém uvěřit). Trenéři i rodiče by měli být poučeni o tom, že je naprosto normální a fyziologické, když dívka před nástupem první menstruace přibere (bez toho by menstruovat nezačala). Měli bychom se zdržet jakýchkoliv komentářů ohledně váhy či tělesných proporcí a vyhnout se necitlivým praktikám typu pravidelného převažování celého týmu, obzvlášť u mladých dívek.

***Jak se nezbláznit (rady pro hobby sportovce):***

Konečně si kupte krásné nové oblečení na lyže – o číslo větší. Bude to pohodlnější.
Pokud lyžujete celý den, můžete sníst cokoliv. Pokud jedete na kondiční dvě hodinky, můžete si klidně dát pohár, kafíčko a cestou sušenku (vždyť i dětem dáte najíst, ne) – protože to patří k radosti z jízdy. Pamatujte, že netrénujete na olympiádu, ale pro radost. Je smutné jezdit na lyžích jen z důvodu zhubnutí.
Uvažujte nad tím, jak převzít kontrolu nad problémy, které vás trápí (nebo jak se přestat trápit věcmi, které změnit nejdou) – lepší by bylo změnit něco ve svém životě než získávat pocit kontroly obsesí kolem jídla, štíhlosti a fyzické dokonalosti.

**Na co potřebujeme tukovou tkáň?**

Tuková tkáň je dnes považována za endokrinní orgán se spoustou funkcí. Tzv. bílá tuková tkáň ukládá energii z přijaté potravy a zase ji uvolňuje, pokud ji potřebujeme. Kdybychom ji neměly, náš krevní oběh by se zanesl cirkulujícími cukry a tuky. Tuková tkáň obézních lidí se stává v tomto ohledu nefunkční, probíhají v ní škodlivé zánětlivé procesy – proto je obezita riziková pro oběhová onemocnění. Velmi nízké množství podkožního tuku ovšem zrovna tak.
Tzv. hnědý tuk, který máme na krku, na zádech a kolem srdce naopak energii pálí – protože nás hřeje (malé děti ho mají víc a klidně si spinkají nahaté). Dospělí mají více tzv. béžového tuku – a ten je možné cvičením nebo působením chladu (! běžkaři) přeměnit na hnědý.
Aby žena mohla pravidelně menstruovat a otěhotnět, potřebuje mít alespoň 22 % tuku. Vytrvalostní sportovkyně bývají z tohoto důvodu neplodné. Tuková tkáň udržuje těhotenství a iniciuje porod. I muži potřebují tukovou tkáň pro pohlavní dozrávání.
Estrogen produkovaný tukovou tkání iniciuje přeměnu kmenových buněk kostní dřeně na kostní buňky. Nedostatečná tuková tkáň znamená řídké kosti (obzvlášť významné po menopauze). Tělo příliš hubených lidí přeměňuje kmenové buňky v kostní dřeni přednostně na tukové, takže mají křehké řídké kosti naplněné tukem.
Váha mozku souvisí s množstvím tukové tkáně. Lidé s nízkou váhou mají méně mozkové tkáně a o třetinu vyšší riziko onemocnění demencí (u BMI nižšího než 20).
Leptin produkovaný tukovou tkání je nezbytný pro hojení zranění (pro stavbu nových krevních cév zásobujících zraněnou tkáň). Lidem s nízkým množstvím tukové tkáně se špatně hojí zranění.

Zdroj: Nordic magazín