Pro výuku a zdokonalování lyžařské běžecké techniky existuje určitá metodika, kterou je nutno respektovat a ctít. Mnohý trenér nebo cvičitel ještě navíc vnáší do výuky lyžování své letité zkušenosti, které se mu osvědčily, o kterých nemluví, ale pracuje s nimi. Někdy je to zdánlivá maličkost, ale právě souhrn takových maličkostí vede k mistrovství, kterým se někteří jedinci odlišují od průměru.

Hledejme tedy ony maličkosti, které nejen dělají mistry, ale které mohou urychlit a zkvalitnit výuku techniky běžeckého lyžování. Nejprve je nutno umět přesně pojmenovat problém, který chceme vyřešit a jako druhý krok musíme umět poradit, jak danou chybu odstranit. Někdy sice stačí na určitou chybu upozornit, ale v drtivé většině se k ní chybující vrátí. Daleko účinnější je při upozornění na chybu poradit, co dělat, aby k té chybě vůbec nedošlo. A pokud se podaří umocnit proces zapamatování, je vyhráno.

Jedním z nejčastějších problémů při klasickém způsobu běhu na lyžích je příliš **pozdní odraz**. Terapie je poměrně jednoduchá, i když trochu krutá: lyže namazat více na hladko. Další variantou nácviku včasného odrazu je jízda pouze s jednou holí.

Pokud je běžec jedoucí klasicky **příliš ohnutý**, nechť se dívá za jízdy před sebe dále o více než 20 metrů, zvedne tím hlavu a více se narovná. Pomohou i delší hole.

Chce-li klasik **prodloužit krok**, musí nejprve natáhnout ruku více kupředu vytočit kupředu i opačný bok. **Prací boků** a jejím vytáčením se také nejen prodlouží krok, ale zefektivní se i odraz, protože odrazová noha je díky vytočenému boku dále před těžištěm těla. Má tak k dispozici delší dobu na vyprodukávání efektivnějšího odrazu.

Má-li začátečník větší **problém s rovnováhou**, zejména s předozadní, velice mu pomůže mimosezonní, alespoň hodinové, pravidelné dovádění na kolečkových lyžích nebo bruslích na U-rampě. Měl by si ovšem na to pořídit chrániče na kolena a lokty (více viz článek v NORDICmagu č.14/2010 str. 27).

Častou chybou bývá křečovité držení holí, což se projevuje **neotvíráním dlaně** při odpichu s následným zvedáním holí vzadu až nad úroveň hlavy. Dotyčného můžeme přesvědčit o nutnosti uvolnění hlavice hole v dlani tím, že ho necháme několik minut držet hůl pevně v sevřené dlaní a ve vodorovné poloze. Tento úkon pochopitelně vyžaduje vynaložení určité síly, která je zjevně ve svém výsledku bezúčelná.

**Zaklánění hlavy při odpichu soupaž** ve fázi předklonu trupu může ukrátit působení každého odpichu až o 5 cm. Navíc je to protipohyb, brzdící jízdu a namáhající krční obratle. Stačí držet hlavu stále ve stejné poloze ve shodě s trupem, což se projeví nezakláněním hlavy při odpichu soupaž (více NM č.4/ 2007 str. 23).

Začátečníci mívají potíže s **udržením rovnoběžnosti lyží**. V tom případě je třeba procvičovat na místě odvraty a přívraty a to nejlépe se zavřenýma očima.

Při výuce klasiky se někdo může potýkat s tzv. „**zametáním stopy**“. To je vychylováním patky lyže po odrazu do vnitřní strany (šmajdání), čímž vzniká po chvíli ježdění v měkké stopě často pouze „žlab“. Viníka můžeme nechat delší dobu jezdit v hlubším sněhu, aby viděl jak jeho stopa vypadá.

Například o dalším detailu, nutnosti **uvolňovat po odrazu svaly**, se přesvědčí každý jednoduchým testem, kterým je držení sevřeného prádelního kolíku. Po několika minutách nám rychle ubývající síla dokáže, že každý sval potřebuje dobu na odpočinek, aby mohl znovu pracovat.

**Malá dynamika odrazu z nohy** bývá častá u dětí. Pro zlepšení není nic jednoduššího, než zařazovat do tréninku například cvičení se švihadly.

Podobně pro nácvik **efektivnějšího odpichu z hole** je dobré začít rukama napínat gumové expandery s důrazem na poslední fázi natažení (více NM č.4/2007 str. 22).

Slabinou bruslařů bývá stranové **„zhoupnutí“ špičky lyže po odrazu**. Vracení špičky lyže do původního úhlu odvratu stojí určitou energii a čas, takže je lépe zhoupnutí špičky zabránit tím, že při odrazu se více zatlačí patou chodidla do vázání lyže.

Tomu, kdo při skatingu příliš „**sedí**“, je třeba vysvětlit, že při každém kroku rozhoduje o velikosti dopředného pohybu těla posouvání jeho těžiště (což je přibližně pánev). Zvětšení tohoto posunu těžiště o několik centimetrů vpřed po každém odrazu se dá dosáhnout inercí, což je dopředné vytažení pánve pouhým přesunem dílčích těžišť těla (více NM č.5/2008 str. 21).

Běžkaře, který pracuje **rukama příliš zeširoka**, odnaučíme tento zlozvyk následovně: pokusí se o odpich soupaž se široce rozpaženýma pažema. Přesvědčí se, že to jde velmi těžko. Pokud dá následně ruce vpřed před obličej a zopakuje odpich, vyvine v pažích mnohem větší sílu.

Při bruslení se **zatlačením pánve do strany** odrazové nohy zvětší impuls odrazu a bruslař tak dokonale využije hmotnosti těžiště svého těla.

Začátečníci mívají podvědomý **strach z pádu**. Absolvováním několika úmyslně řízených pádů do měkkého sněhu tato obava pomine.

Pokročilejší lyžaři se mnohdy **vyhýbají intenzivnější a tím i rychlejší jízdě** z obavy z rychlé únavy. Na rychlejší jízdu je třeba si zvyknout. Pomůže nácvik techniky běhu v rychlosti. Doporučit lze častější opakované měření rychlosti v metrech za 10 sec. (více NM č.5/2008 str. 20)

Někomu se mohou zdát zmiňované maličkosti jako nepodstatné. Je však zapotřebí si uvědomit, že získá-li závodník na každém kroku pouhé 2 cm, činí to na jednom kilometru dobrých 15 m, a na velkých závodech dnes rozhodují o vítězi i centimetry. A nejde přece jenom o závodníky. Každý, kdo běhá na lyžích, si určitě rád zdokonalí svou techniku běhu, ať už jde o klasiku nebo o skating. Pokud má trenér nebo cvičitel dobrý postřeh, objeví určitě sám další maličkosti, které z lyžaře dělají mistra.