.=
Je rok 2018, už se hrabu, ale jen v termínovce, hledám, co by se tak kde ještě dalo přejet, koukám nakonec i na trasu Krakonoše a říkám si, že je to dobrá inspirace na výlet, řadím ten plán kamsi na jaro 2019.

.=
Je květen 2019, konečně už slezl sníh i na Jizerce, čímž mne vysvobodil ze závislosti na běžkách, právě jsem domaloval chatu, čímž jsem získal u ženušky nějaké kladné body, takže mám zcela ideální podmínky na to konečně pořádně vyvětrat kolo. Jen tak z nudy otevřu web Krakonoše a to je taky poslední minuta, kdy se chovám racionálně. Poté, co zjistím, že Krakonoše poprvé natáhli na 172 km a převýšení je 2999 m, jsou totiž ty následující minuty jedním velkým zkratem. Úplně jako smyslů zbavený rovnou vyplňuji a platím přihlášku. No cvok.

.=
Asi za dva dny mi dojde, že obvykle v půlce června ještě nemívám najeto na to, abych létal mezi krkonošskými oblinami. Za další dva dny zjistím, že se tam nestihnu vlakem dostat včas, protože první vlak od Prahy přijíždí do Trutnova v 9:20, ale výdej startovních čísel je do 9:00. Překvapivě naopak úplně hned mi došlo, že je to silniční závod, který asi tak trochu předpokládá, že bude jet na silničním kole, přičemž já ho rozhodně nemám. Z toho se jakožto správný potomek odolných Hunů odmítám zhroutit, však už jsem ten samý problém párkrát celkem uspokojivě řešil. Jako správná hobícká trubka jsem už jel jak silniční tak bikový závod na trekingovém kole a pokaždé dojel. Ne nadarmo tomuto typu kola marketingoví kreativci vymysleli název DualSport (netušíc, že těch sportů na něm jde provozovat ještě víc). Takže následuje již zažitý rituál spočívající v upgradu dálkoplazního trekového kola v závodní trekové kolo. Pryč musí nosič, držák zámku, široké pláště a duše, přichází čas druhého bidonu a silničních žiletek.

.=
Problém s malým nájezdem nakonec nebude tak žhavý, pár set kiláků dodaly cesty do práce, na chatu (aneb, „miláčku, přece nenecháme ty chudinky rajčata uschnout, já tam rád budu jezdit zalévat“) a velikonoční Tour de hroby (objel jsem na kole všechny hřbitovy, kde mám příbuzné a kamarády). Před Krakonošem mám rázem najeto 2300 km, což sice rozhodně není optimální, ale na přežití by to mohlo stačit. Problém s pozdním příjezdem na prezenci mi řeší promptně jedna kočka od pořadatele, která sděluje, že mám-li zaplaceno (a to já díky tomu zkratu mám, dokonce dvě minuty poté, co jsem otevřel web…), mohu přijít i těsně před startem.

.=
Tetelím se blahem, jak to vše skvěle vychází, načež asi dva dny před startem dostávám od pořadatele poslední mail se shrnutím všeho důležitého. Přeletím to zběžně, nějak mne nebaví si teď připomínat axiomy typu, že se to jede za plného provozu, že se nesmí odhazovat bidony do KRNAPu, že není chytré být rychlejší než zaváděcí vůz v Trutnově nebo pomalejší než časový limit na Pomezních boudách. He? Jaký LIMIT? Moje mozkozatmění bylo asi tak mohutné, že tuhle informaci jsem objevil až teď. Takže když ji konečně zpracuji, chápu, že JÁ MUSÍM BÝT na 89. km na Pomezkách (což je vysoko a sakra daleko) nejpozději za 4:15. Výzva tím získává další novou dimenzi. Podle profilu trati odhaduji, že když pojedu svůj totální šrot, krmit se budu jen na kole a nepůjdu ani na malou (profíci to prý umí za jízdy, já věděl, proč nikdy nechci být profík…), bude to maximálně 50:50. 

.=
Den D začíná stylově, vstávat musím 4:50 a od té doby se modlit, ať indiáni v prériích u České Skalice nevytrhají koleje nebo ČD nevymyslí ještě něco kreativnějšího, jak ten vlak zpozdit a prošvihnout mi start. Pětiminutové zpoždění nerozhodí ani mne ani kočky na prezenci, beru a na kolo lepím čísla 1171 a chystám se na start. Dost dlouho se neděje nic, čímž myslím, že se prostě koridor nudně plní silničkami a nikde žádný trek, cross ani DualSport (vím, že to je pořád to samé kolo, to byla zkouška, jestli dáváte pozor a čtete článek od začátku). K mému naprostému úžasu však vidím jednoho mastera na biku! Tak já tady přezouvám na užší pláště a nervuju se limitem a on to jede na biku. Tak to good luck, šampione…. Budeš ho potřebovat…

.=
Výstřel a srážka s realitou. Je to vždycky stejné. Silničkáři za to umí vzít, už po pár stovkách metrů vidím konec pelotonu někde v dáli. Trať po 16 km opouští Česko, čeká nás výlet Polskem. Je to mírně zvlněné, odsýpá to, zatím jen dva zásadní kopce ale jetelné, nepěkné je zatím jen to pekelné vedro. To půjde, limit dám. A je tu 74. km, začátek stoupání na Pomezky. Tuším masakrální hang. Zatím není. Furt není. Ani teď na 87. km. A podle výškoměru už nestihne být. Fakt nebyl. Ten kopec, úplně narozdíl od české strany, byl fakt plynule jetelnej. Limit stíhám luxusně, mám k dobru dokonce skoro 15 minut. Teď už žádný další nebude, už to jen dojet v jakémkoli
čase. Kácím se do stínu, obložen buchtou a ionťákem z bufetu, teď fakt preventivně udělám hodně dlouhý oběd. Debužíruji si přesně těch 15 ušetřených minut. Odjíždím, koukám po číslech, nikde nikdo s bílým (z dlouhé trati), okolo mne jen modráci z krátké trati, kteří se v Temném dole odpojí. Haló, lidí, je tu někdo? Poslední zhasne…

[* https://live.staticflickr.com/65535/48309135717_63f24f188c.jpg *]

(Ouha, proč já teď jel těch 52 kiláků aneb nečekaný start na 53. kilometru v polské Lubawce. Foto: Miloš Šálek)

.=
Ve Velké Úpě velmi úpím, ale před sebou zahlédnu závodnici. Chvíli si myslím, že když jsem ji dojel já, musí být pěkně rozsekaná a odpářu ji, jen co jí dojedu. Tak ne, ona mi ladně zmizí v dáli a ta její ladnost jí vydrží i na začátku stoupání na Pražskou. Je vidět, že jsem v Peci dlouho nebyl. Ten krpál je fakt non plus ultra. Postavte se s kolem před zeď vašeho domu a zkuste ji vyjet. Tak to fakt působí. Neřešitelně. Pod kopcem stojí pár závodníků, netuším, co bude. Od nich. Od sebe tuším. Narvu tam kašpar (u mne převod 28 x 28), vypnu mozek a čekám, kdy umřu a kdo z nich se kolem mne jak přežene. Jak jde tohle peklo vyjet na silničním kole? Překvapivě nepřijede nikdo. Jedu sám. Musím si dát tři pauzy, jinak by mi snad shořela lýtka. S problémy, ale jedu. Mnozí zde tlačí. Chápu. Z hlubokomyslných úvah mne vytrhne bílá dodávka, řidič povídá „Klid, jeď, kdyby něco, jsem na Husovce“. Předjede mne a já vidím tu zhmotnělou příčinu strašidelných snů všech cyklistů: zametací auto, voiture balai! Dosud jsem si myslel, že je stejné strašidelné jako v Praze legendární černá sanitka. Ono asi je, v závodech, kde se jede na limit, tutově jo. Tady je to naštěstí jen podpora pro odpadlíky.

.=
Na Pražské si se zametačem vyjasníme, že nebalím a jedu dál, to samé Neznámý Bojovník (dále jen N.B.), kterému jsem asi vlil naději tím, že viděl někoho ještě pomalejšího a míň závodního než je on sám. Chvíli jedeme ve dvou, což je méně frustrující, než když ten konvoj dělá stafáž jen mně. On tam kromě zametací dodávky jede ještě jeden osobák a chvílemi i hasičák. Velkolepé…

.=
Bohužel poté, co vyřeším dilema, zda N.B. nechám vyhrát nebo se pokusíme cílem projet současně, do toho kopne a dilema je vyřešeno. V Luisině údolí dojedu a překvapivě i předjedu dalšího odpadlíka. Jenže on asi žije ze vzduchu a slunce, protože zatímco já uvařený a vyšťavený poslední bufet celý sežeru a vypiju, on se tam jen mihne a pádí dál. Chvíli po něm i ta trutnovská fata morgana, ten biker. Netuším, kde mne předjel, už skoro sedm hodin žiju v domnění, že je za mnou a následně umřel na limit z Pomezek. Asi mi už hrabe.

.=
Když mám v Černém dole příznačně fakt černo před očima a říkám si, že se nechám naložit už jen pro to trapné tempo, které teď jedu a které teď pár lidí musí sledovat z dodávky, dojedu někoho, kdo to tempo má ještě strašlivější, protože tlačí. Sám N.B. Vím, že jede podle navigace, asi nevěřil, že by i odpadlíkům ještě zůstali regulovčíci na křižovatkách. Mineme toho jediného závodníka, kterého jsem měl ambice dojet (toho v Luisině údolí předjetého), ten to už zabalil úplně a ze škarpy tu mou prokletou dodávku naopak vítá. Přeju mu vykoupení, ale když mi ubyl poslední porazitelný soupeř, budu poslední zákonitě já. Jak říká Mára: poslední jseš, protože když silničáře dojede nějaký fotřík na treku, raději to vzdá.

.=
Tím se vyřešila další neznámá a zbývá už jen ta jak dojet do cíle. Navigace N.B. říká, že máme poslední 2 km stoupání na Jánky a pak už jen klesání, roviny a pár hrbolů. Teď to fakt nevzdám, vypínám mozek, přepínám na autopilota a ten kopec (který na to, že se vyvrásnil v Krkonoších, jinak není vůbec náročný), nějak vyjíždíme. V Jánkách do toho N.B. zase kopne a už ho nevidím, tentokrát už navždy.

[* https://live.staticflickr.com/65535/48309134992_6df5f13d2b.jpg *]

(Oddělovač zrna od plev. Foto: Jiří Petr)

.=
Je fakt, že teď už je to snadné, posledních 20 kiláků ze Svobody nad Úpou směrem na Trutnov do Mladých Buků, přes Hrádeček okolo Havlovic chalupy na Vlčici (nebo Vlčice?) a přes Volanov do Trutnova. Co je na tom k řešení? A přesto. Za těmi či tou Vlčiconěco, tedy snad 5 km od cíle, mne snad poprvé v životě chytá taková křeč do nohy, že fakt musím zastavit, sednout si na svodidla a polít to zametačovou minerálkou. Do toho poslouchám jeho relaci s Houstnonem: Houston: „Kde sakra jste chlapi?“ Zametač: „Houstone, pán má problém, ale dojedeme“. Houston: „Už aby to bylo, potřebujeme bourat“. To je prima být za hlavní hvězdu éteru.

.=
Sednu na kolo a naštěstí jde jet. Nevím, co bych dělal, kdyby nešlo. Asi bych to vyšlapal jednou nohou, protože takhle blízko cíle, navíc v závodě, u něhož nevím, zda ho ještě někdy pojedu (a když jo, není jisté, že stihnu limit), prostě nevzdám, i kdyby mě měli na místě zabít. Nakonec to dojíždím docela hezky, na sice úplně prázdné náměstí, ale do dosud stojící cílové brány s dosud fungující časomírou. Díky tomu se později dozvím, že v čase 8:30 a jen pět minut za předposledním. Ano, jsem Lanterne rouge. Ten čestný post, o němž jsem snil při sledování Tour de France, opravdu mám. Ale na Krakonošovi. Jsem rád, že jen pět minut za předposledním, že jsem Houston a ostatní nezdržoval o mnoho déle, než by je byl zdržoval ten přede mnou, kdyby byl poslední on.

.=
Jen co projedu, časoměřič to začíná celé bourat. Stylové. Nechci být patetický, ale to je prostě můj život ve zkratce. Který z výroků vám zní tak, že lépe popisuje situaci? ´Dojel, ale poslední, všichni ho porazili´ , nebo ´Všichni ho porazili, dojel poslední, ale dojel.´ Vždy mne překvapí, jak třeba jen přehození vět v souvětí úplně změní smysl sdělení. Na závěr musím vyvrhnout několik poděkování: Milá bílá zametací dodávko, ještě jednou díky za podporu a zážitek, já si to užil!! Milý Krakonoši, děkuji ti, že ses pokusil své panství utopit až hodinu po mém dojezdu do cíle. Milé České dráhy, děkuji, že jste ten Krakonošův pokus utopit vlaky, potrhat troleje a stromy zahrnout koleje ustály docela dobře a dokázaly mé kolo (to je ten hlavní aktér dnešního dne) i mou maličkost dopravit i přes dva přestupy až do Prahy, takže jsem nemusel spát ve Starkoči v lese nebo v Pardubicích v parku. A vám, Máro a Hanko, děkuji za podporu, a vám všem za vůli tu splácaninu číst, navíc na webu věnovaném špičkovým výkonům v zimním sportu.