Vrcholem letošní sezony bylo pro českého běžce na lyžích Jiřího Horčičku mistrovství světa do 23 let, které se konalo v Turecku. Do Erzurumu zavítala kompletní světová špička, protože letos nebyl v programu ani světový šampionát dospělých, ani olympijské hry. *„Sešla se tak zatím asi největší konkurence, jaká na „třiadvacítkách“ kdy byla. Nechyběl vůbec nikdo z favoritů a na startu bylo kolem 15 závodníků, kteří už pravidelně jezdí a bodují ve Světovém poháru…*

*I přesto, že mám lepší body než loni, byl jsem podle nich až 48. nejlepší na startu. Jen pro představu: třeba Jirka Magál by byl asi pětatřicátý,“* líčí náročné podmínky ve startovním poli člen Xpower Profi Teamu. Horčička se zúčastnil dvou závodů a skončil pětadvacátý a dvaatřicátý. A vy si teď můžete přečíst jeho zajímavé povídání…

*Zklamání? Úspěch? Vlastně ani nevím, jaký mám mít z uplynulého mistrovství světa pocit. Po vydařené první zkoušce ve Světovém poháru v Novém Městě na Moravě jsem byl rozlámaný, ale cítil jsem se dobře. S novou motivací a očekáváním ostatních jsem se snažil udržet čistou hlavu a na závody do Turecka jsem se těšil…*

*Dějištěm mistrovství světa bylo město Erzurum, které leží až na samém východě země blízko hranic s Iránem a Irákem. Podle toho vypadala i bezpečnostní opatření. Turecko asi nepatří mezi typické země zimních sportů a vůbec kultura místních je pro nás poněkud nezvyklá. Nejvíc se mi líbili Turci, kteří se i v hustém sněžení a zimě proháněli po ledu v polobotkách a saku. Protože jsme zde neměli vlastní auto a byli vlastně tak trochu nesamostatní, dostali jsme my i ostatní výpravy svého průvodce, který měl zařizovat vše potřebné. Organizace tak trochu pokulhávala a od našeho atašé jsme nejčastěji slyšeli: „No problem, don´t worry, enjoy Turkey“ a vše pro něj bylo „oj kej“*.

*Minulý rok se zde konala zimní univerziáda, takže na nás čekali nové a dobře připravené tratě, ale bohužel se nacházely skoro hodinu a půl cesty od města, a tak největším problémem byla nakonec doprava „shuttly“ na tréninky a závody. Proč byly tak daleko od města těžko říct, možná kvůli smogu a také možná proto, že ležely v nejnižším bodě rozsáhlého údolí a přesto byly kolem 2000 m nad mořem. Náš hotel ležel v nadmořské výšce asi 2400 m, takže pro regeneraci to nebylo úplně nejlepší. Do Erzurumu jsme přiletěli už 16. 2. a já měl první závod až 23. února. Měl jsem tedy dost času na aklimatizaci, i když někteří závodníci zvolili variantu přijet těsně před závody, aby se nedostavila krize z výšky.*

*Letos se nekonalo mistrovství světa dospělých ani olympiáda, takže to znamenalo, že pro všechny, kteří na to mají nárok, bude toto mistrovství světa vrcholem sezóny. A tak to i dopadlo: sešla se zde zatím asi největší konkurence, jaká na „třiadvacítkách“ kdy byla. Nechyběl vůbec nikdo z favoritů a na startu bylo kolem 15 závodníků, kteří už pravidelně jezdí a bodují ve Světovém poháru. I přesto, že mám lepší body než loni, byl jsem podle nich až 48. nejlepší na startu. Jen pro představu: třeba Jirka Magál by byl asi pětatřicátý…*

*Ve čtvrtek mě čekala patnáctka klasicky. Věděl jsem, že tady na těžkých tratích (navíc ve výšce) bude nejdůležitější správné rozvržení sil. Odstartoval jsem tak, jak se vždy bavím s trenérem Petráskem. Začít kvalitní jízdou, soustředit se na techniku, nepřepálit to, pořád výborně lyžovat a poslední kolo jet totálně nadoraz. Startoval jsem relativně vepředu a na všech mezičasech mi hlásili, že vedu a jedu výborný závod. Po projetí všech závodníků jsem se pořád pohyboval v rozmezí 16. až 19. místa. Když jsem dorazil do cíle, měl jsem dobrý pocit, věděl jsem, že jsem do závodu dal úplně všechno a vydal jsem se opravdu ze všech sil. V posledním sjezdu jsem měl takovou mlhu před očima, že jsem myslel, že se ani netrefím do nepříjemné zatáčky. Bohužel jsem na posledních kilometrech asi trochu rupnul, protože v cíli jsem se propadl na konečné 27. místo.*

*Nevěšel jsem hlavu a soustředil se na další závod. O dva dny později to byl duatlon na 30 km. Jindy má oblíbená klasika se mi jela hůř a nepovedlo se mi udržet čelní asi 20člennou skupinu. Po přezutí na skate jsem konečně začal zase závodit. Nakonec z toho bylo 32. místo.*

*Asi to nebylo úplně špatné, ale žádná díra do světa to také nebyla. Kdybych nakonec skončil do dvacítky, jak to vypadalo na klasice, byl bych asi spokojený. Jenže mám ještě hodně co zlepšovat, hlavně po silové stránce a v soupažích, abych stačil dvoumetrovým Rusům. Co se týče Čechů startujících na šampionátů, tak jsem měl nejlepší distanční výsledek z celé výpravy.*

**Jiří Horčička používá sportovní výživu „Xpower“:http://www.aminostar.cz/, která je partnerem tohoto článku.**