Letošní, v pořadí již 44. ročník Jizerské 50, jsem zkusil pojmout poněkud jinak. Nebylo to cíleně od počátku, tak nějak to vyplynulo ze situace. Vlastně za vším stojí pozdní termín přihlášení. V době mé přihlášky už byla zcela naplněna 1. vlna, kam bych dle výsledků minulého ročníku měl patřit. Moc nerozumím tomu, jak je to možné, logické by mi přišlo vzít loňské výsledky, určit počet míst v první vlně, odečíst 10% pro skutečné závodníky, kteří se nezúčastnili loňského ročníku a rádi by jeli letos, a pak jen třídit přihlášky podle jmen. Volná místa za ty, kteří nepřijeli, pak přidělovat při prezentaci. Při současném rozpočtu tohoto závodu a technickými možnostmi, myslím, velmi snadná procedura.

Obdržel jsem tedy čtyřciferné číslo a při prezentaci ve spolupráci s milými a příjemnými pořadatelkami jsem byl, na základě loňského času, posunut aspoň do druhé vlny. Pro informaci, je to první skupina závodníků, která startuje systémem Le Mans, tj. s lyžemi v rukou. No nic, karty jsou rozdány, strategie je jasná – jet tak rychle jak jen to bude možné. Jinak to stejně nedopadne, každý kdo má zkušenosti s organizovanou tréninkovou přípravou vyšší úrovně, mi dá jistě za pravdu, že jakýkoliv společný trénink (nebo tréninkový závod), ač s jasně deklarovaným volnějším tempem, se jede vždycky naplno.

Před startem jsem se rozjel, rozcvičil a do vlny vcházím tak akorát na čas, abych znovu nezatuhl. Tím pádem se ale ocitám až v zadní části bariéry těl. Po pár marných pokusech dostat se byť jen o pár metrů vpřed to vzdávám, tohle prostě nemám zapotřebí. Okamžik startu naší vlny mi přináší další nemilé překvapení. To, co se přede mnou odehrává, mi hlava nebere. [* https://farm6.static.flickr.com/5206/5345615111_9d52324f10_m.jpg >]První řady naší vlny vyrážejí na trať v tempu a s nasazením, které odpovídá cílové metě na maximálně 3. kilometru. Ohledy stranou, kusy holí létají vzduchem, hlavní roli hrají ostré lokty a velmi nesportovní výrazy. Proč? Po startu je hned kopec, kvůli „vystátí“ si místa na startu nemůže být nikdo zahřátý a vzhledem k nedostatku místa ani pořádně rozhýbaný, závod měří 50 km a aktuálně se bojuje o umístění okolo místa 500. Ještě ke všemu i ti nejrychlejší vjedou během 1500 m do závěru 1 vlny. Z mého pohledu je to zbytečná hysterie, stejně jako marné pokusy obklopýtávat v prvním kopci tři plně obsazené stopy neupraveným bokem a ohrožovat tak hole těch, kteří jedou ve stopě. Když si tihle bezhlaví předjížděči zlomí jen svoje hole, dobře jim tak, protože jim to patří.

Proto volím taktiku tváře v davu, prvních 5 km beru jako zahřívacích, kráčím s proudem a tuze si hlídám případné kolize. Pokud to jde, snažím se zvolna posunovat směrem kupředu. Pole se trochu trhá za první občerstvovačkou na Kristiánově. Tu, stejně jako dav u ní, míjím, [* https://farm6.static.flickr.com/5242/5346226096_c7c1d34559_m.jpg >]nevidím důvod jíst a pít po 3 kilometrech chůze. Konečně se začíná trochu lyžovat. Jen se opět divím chování některých borců. Když zahlédnou mezeru, vyrazí do levé stopy, třemi skoky předjedou soupeře, pak jim dojdou síly, zpomalí na jeho rychlost a následně přejdou do chůze. Ze stopy ovšem nevystoupí. Jít můžete i vedle a nebude to žádný rozdíl! Stopu nechte těm, kteří jedou! Naštěstí je tady už trať širší a podobní „závoďáci“ se dají objíždět bokem. V tomto duchu probíhá další část závodu, jen místa na předjíždění je víc. Postup ale brzdí prudší kopce, kde velmi podobně rychle jdoucí závodníci zásadně nechodí za sebou, ale vedle sebe. Připomíná to předháňky kamionů na D1. S blížícím se cílem se trať víc a víc uvolňuje, předjíždím nižší čísla, což je vítaná psychická vzpruha a závod tak lépe ubíhá.

Start ze zadních řad má tedy svá pro i proti.

**Pro:** v prvních kilometrech se člověk zbytečně nezakyselí a zbývá mu daleko víc sil na zrychlení v závěru závodu. Je také velmi motivující celý závod někoho dojíždět a předjíždět. Jeden sám sobě nedá odpočinout.

**Proti:** ohromné riziko poškození materiálu na startu, přeci jenom lyžaři z předních vln jsou na lyžích jistější a nejsou tak bezhlaví. Také je škoda času stráveného na prvních 10 kilometrech, odhaduji, že na mém času to přidalo nějakých 5-7 minut.

No a protože každý příběh má mít poučení, má ho i tento. Příště se přihlásím včas, budu startovat tam, kam patřím, a ušetřím si tak spoustu nervů.

Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům za pěkně udělaný závod.