Lukáše Bauera není třeba představovat. Když zazní jeho jméno, vybaví se mi okamžiky, kdy si při závodě prostě řekl, že ostatním ujede a to udělal. Rozdílem třídy vyhrál a nikdo na něj neměl.

Protože Lukáš není rozhodně skoupý na odpovědi, rozdělili jsme jeho rozhovor do dvou částí. V této první se dočtete, na které své úspěchy nejraději vzpomíná a čím vším si prošel po ukončení závodní kariéry.
 
 
 
Lukáši, patřil jsi několik let mezi nejlepší běžce na lyžích na světě. Máš ve své sbírce stříbro a bronz z individuálních závodů na ZOH a k tomu jednu bronzovou medaili ze štafety, navíc stříbro a bronz z MS. Dvakrát jsi vyhrál Tour de Ski a jednu sezónu získal glóbus za celkové hodnocení SP. Čeho si ve své kariéře nejvíce ceníš?
 
Pokud se budeme bavit o sportovních výsledcích, tak samozřejmě si nejvíc cením prvního vítězství ve Světovém poháru (dále zkratka SP) v roce 2003 v Novém Městě na Moravě. První vítězství, jsou ty, které si pamatuješ, navíc doma a skvělá atmosféra, to je něco neskutečnýho. Odstartovalo to šňůru dalších výsledků, ale ten začátek byl výjimečný.

Dále bych hodnotil vysoko celkové vítězství ve SP 2007/08, možná proto, že celé jaro až podzim nebylo ideální s řadou zdarvotních problémů a do sezóny jsem nastoupil s tím, že vůbec nemám šanci a budu rád, když se vejdu do 30ky. Zřejmě to byla kombinace natrénových let předtím a že jsem šel do sezóny bez stresu a očekávání. Povedly se první závody a dostal jsem se na vlnu. I když jsem měl v průběhu určité vrcholy a pády (nemyslím tedy po sportovní stránce), tak jsem z té vlny nespadl. V distanci jsem nebyl po celou sezónu horší než čtvrtý, což si myslím, že se krom Daehlieho snad nikdy nikomu nepodařilo. Byla to pohádka.

Foto: Florian Ertl/Bildbyrån
 
 
Máš stále v hlavě něco, co tě naopak mrzelo?
 
Co mě mrzelo, tak MS v Sapporu 2007 a konkrétně závod na 50 km. Byl pro mě tak trochu navíc, protože mě MUDr. Koldovský nechtěl pustit na start. Už ráno mě bolelo v krku a měl jsem tam čepy, takže jasná angína. Ale tím, že jsem vše směřoval k MS a byl to poslední závod, řekl jsem si, že na start půjdu, i kdybych neměl dojet zbytek sezóny. Asi 2 km před cílem, kdy jsem byl ve vedoucí pozici s Hjelmesetem, Filbrychem a dalšími, tak jsem jim nastoupil a ujel. Už jsme byli strašně unavení z těžkých podmínek a měl jsem pocit, že jsem nastoupil moc brzo a že to sám nedojedu. Proto jsem na ně počkal a ztratil náskok 50 m, čímž jsem si závod prokaučoval, protože jsem ho možná mohl vyhrát. Nakonec z toho bylo i tak senzační 5. místo, ale co by bylo, kdyby, zůstává.

Nic ze sportovního hlediska mě nemrzí. Ani to, že jsem po stříbrné medaili v r. 2006 odešel od Míry Petráska a šel trénovat rok s německým týmem. Byla to pro mě velká zkušenost. Pak jsem se vrátil a po r. 2011 odešel trénovat do skupiny v Oberwiesenthalu. V něčem možná diskutabilní a kontroverzní z pohledu českého rybníčku, ale mě to strašně otevřelo oči. Nové zkušenosti mi byly přínosem a zapadly do tréninku s Mírou a měly vliv na výsledky. A taky jsem nechodil jen vyšlapanýma cestičkama.

Foto: Matic Klansek/Bildbyrån
 
 
Když to tedy shrneš, co ti běžecké lyžování přineslo a přináší?
 
Potkal jsem spoustu lidí, se spoustou jsme si vybudovali pevné přátelsví. I když se nevídáme často, znáš se s nimi, něco tě s nimi pojí a když někam přijedu, všude se můžu odkázat na někoho známého.

Po sportovní stránce bych asi řekl klasické rčení, že tě nejvíc posunou porážky, kterými jsem si musel projít a hodně. A klišé, že kamarády poznáš ve chvíli, kdy se ti nedaří. Jinak bych nic neměnil, krom té 50ky v Sapporu, kterou bych chtěl zkusit nějak jinak.

Foto: Christian Manzoni/Nordic Focused
 
 
Poslední roky kariéry jsi závodil i v dálkových bězích a přesedlal do pozice šéfa laufařského týmu, který jsi sám založil a několik let vedl. Poté jsi působil řadu sezón jako trenér polské mužské reprezentace a nyní ses vrátil k dálkovým běhům, ale v organizátorské pozici Ski Classics jako ředitel závodů. Vypomáháš v domácím oddílu, kde jsi vyrůstal a kde trénují tvé děti. Snad už nemůže být více, jak by ses mohl do světa běžeckého lyžování zapojit. Je snad ještě něco, čeho bys chtěl ve sportovním světě dosáhnout, nebo zkusit?
 
Zkusil jsem toho strašně moc a kritici by mohli říct, že jsem nikde nevydržel, ale mám to tak nastavené. Jakmile pocítím, že jsem někde dosáhl vrcholu a nevidím cestu, tak je dobrý jít jiným směrem a vybudovat něco nového. V Polsku jsem za 5 let chtěl 2x skončit a na konci listopadu jsem o tom byl definitivně rozhodnutý. Změnilo se vedení. Předchozí za mnou hodně stálo a na výsledcích to bylo vidět. Růst kluků byl poměrně raketový, ale nové vedení přišlo s tím, že by to mělo být rychlejší. Když ale máte v celém Polsku sedm dospělých závodníků, tak jak na ně můžete udělat tlak a něčeho dosáhnout? Nakonec mi nové vedení neprodloužilo smlouvu, takže se to pěkně sešlo z obou stran a v březnu jsem si šel svojí cestou.

Po několika nabídkách vyplynula spolupráce se Ski Classics, kdy mě po ukončení trenérské funkce v Polsku David Nilsson okamžitě oslovil. Tím, že jsem strávil osm let v laufech a z toho dva roky v Davidově týmu, tak mě to hodně lákalo a nechtěl jsem uprostřed olympijského cyklu skákat do žádné reprezentace. Možnosti byly, ale ta jediná, česká, kterou bych bral všema deseti na jakoukoliv pozici, tak samozřejmě nebyla.

Lyžařský svět tedy uvidím z pozice pořadatele, funkce hlavního ředitele závodů, kterou jsem ještě nezažil a je to pro mě obrovská motivace. Roxane Lacroix, Francouzka, která závodila za můj laufařský tým, bude v tom nejužším kolektivu, ve kterém budeme pracovat. To byl také jeden z argumentů, proč jsem do toho šel.
České vrcholové lyžování mě do budoucna zajímá a rád bych v něm působil, ale upřímně, dveře jsou pro mě z mnoha důvodu zavřené a těžko říct, jestli se někdy otevřou. Zvažoval jsem cestu i mimo sportovní svět, ale uvidíme, jak to bude dál.

Zde si můžete přečíst více o současné pozici Lukáše Bauera.