.= Skončil trénink na kolečkových lyžích. Stál jsem uprostřed silnice a hlava mi to nebrala. Hlasitost, kadence, i četnost výběru nespisovných výrazů narůstaly. Prý jsem už dlouho nezkontroloval její dceři tréninkový deník. Věděl bych tak přece, že netrénuje podle plánu a přidává si na objemech i intenzitě. Moje dcera to přece taky musí dělat, když je tak dobrá…

.=
A že si díky přetrénovanosti pravděpodobně pokazila šanci na lepší osobáky na Ontarijských hrách mládeže? Nevadí, jejich dcera v běhu na dráze není dobrá, tak to pro ni nemá žádný význam. A nejsem vlastně vůbec týmový hráč. Proč bych jinak tak nesmyslně trval na striktním dodržování tréninkového plánu (logika začíná trochu pokulhávat). Navíc nejsem asi úplně normální. Oni jako rodina mají jasno, jejich dítě směřuje k olympiádě, to moje snad ne?

.=
Běžný závěr tréninku. Následovala jen dobře míněná rada závodníkovi, aby si teď na pár dní odpočinul. Výbuch dozorující matky byl téměř okamžitý. Matka-helikoptéra. Žádná exotika vzdálených kultur. Je tu, je skutečná, a je matkou závodníka z mého lyžařského klubu! Z klubu, kde by přece mělo po desítkách let sbírání zkušeností a odžitých trenérských štacích všechno konečně fungovat tak, jak má. Nejvyšší odbornost, uplatnění tréninkových principů, systematické plánování a kontrola, dlouhodobý a postupný rozvoj, individuální přístup. Také týmový duch, všestrannost, správná regenerace, tréninky hrou, a především radost ze sportu. Trenérská mantra. A taky přece skvělá trenéřina. Kdo by do takového týmu nechtěl?

.=
Ale! Trenér míní a rodič mění. Agresivní rodičovství může mít více podob. Od skrytého – tj. upozaděné usměrňování vývoje své ratolesti, přes mikro-manažerské – tedy tahání za nitky, až po nepřetržité monitorování („z helikoptéry“) a okamžitý osobní zásah v případě vychýlení se z rodinné koncepce. Cíl je naprosto průhledný – blaho vlastního dítěte. Kulturní i ekonomické podmínky více méně rozvinutých zemí jednoznačně formují rodičovský přístup. I ve výchově v podstatě platí pravidlo návratnosti investic. Život se zrychluje, všude se spěchá, všechno je nejlépe mít okamžitě a v nejlepší kvalitě, narůstá agresivita. A tady se investuje hodně. Dítě se každý den veze autem do školy i ze školy (když na to je, tak v tom nejlepším a do té nejlepší), na kroužky i na tréninky. Tržní stát neplatí za výchovu dětí, to je starostí rodiny. Z rodinného rozpočtu jdou výdaje na všechny registrační poplatky, klubové i soukromé trenéry, učitele hudby, tance, jakékoliv extra vzdělání nebo třeba i péči o postižené. Rodič nakupuje sportovní náčiní, hudební nástroje, platí vzdělávací či sportovní pobyty. Přizpůsobuje rodinné akce hudebním přehrávkám, vystoupením, turnajům, sportovním soustředěním, nebo závodům svých ratolestí. Jezdí jako dobrovolný doprovod na školní i mimoškolní akce, nezištně zajišťuje dopravu, proviant, sedí v hledišti, na tribuně, nebo u trati, nocuje ve vedlejším stanu či pokoji. Na housle není každý rodič virtuóz, ani kvantové fyzice ne každý rozumí. Trenérem ale přece může být každý. Proč tedy tomu našemu mladému nebo mladé neporadit…anebo to nevzít rovnou celé do vlastních rukou?

.=
Osobně jsem nepotkal za svou kariéru rodiče-trenéra samouka, který by byl tak úspěšným osobním trenérem svého potomka, aby to společně dotáhli až k dlouhodobým mezinárodním úspěchům. Přesto určitě existují výjimky. Ale nikdy se nedozvíme, zda by zmíněný sportovec nebyl nakonec výrazně lepší, kdyby se mu věnoval skutečný trenér-profík. V současnosti se ukazuje, že trend rodičovského trénování v dětství může nést i své ovoce. Známé jsou tuzemské i mezinárodní případy hokejistů, tenistů, atletů, sjezdařů, ale i běžců. Ve všech mě známých případech si ale rodič byl nebo je vědom svých limitů. V okamžiku, kdy se naplnil jeho rodičovský čas a vyšla dokonale jeho trenérská mantra, nastoupil tým odborníků. Jedna z možných cest rozvoje talentu. Je ale nutné si uvědomit, že s nárůstem šance na úspěch roste i riziko krachu. A v tomto případě o to bolestnější, že to může poznamenat rodinné vztahy i na zbytek života. I takové případy jsou známé. Jakou cestou se vydáte vy?