Následujícími řádky navážeme a doplníme dopingový seriálek z loňského ročníku, kde jsme se zabývali dopingem jako takovým a dopingem krevním. V současnosti je ale velkým strašákem dopingových komisařů a velikým lákadlem sportovců DOPING GENETICKÝ, a právě jím se zabývají následující odstavce – vždyť stačí „jen“ pouhá úprava genů…

Tento článek vyšel v časopise DNORDIC 27.

Otázka genetického dopingu se opět rozhořela při OH v Londýně (2012),
když mladičká čínská plavkyně Jie Š‘-wen (16 let) zaplavala senzační
světový rekord na 400 m polohovky. Přitom ale byla schopná
v předposlední padesátce tohoto závodu plavat o 13 setin rychleji než ve
stejné fázi dlouhé polohovky mužů fenomén Michael Phelps (v cíli
čtvrtý) a v posledním bazénu byla Jie Š‘-wen o 17 setin rychlejší
než Ryan Lochte, londýnský vítěz polohového závodu mužů na 400 m!
Běžné antidopingové kontroly byly negativní.
Genetický doping je definován jako „non-terapeutické použití genů,
genetických elementů anebo buněk, které mají zvýšit sportovní
výkonnost“.

Trocha historie

Ačkoli se v českých médiích o genovém dopingu začalo diskutovat
teprve po skončení letních olympijských her v Pekingu (2008), Lékařská
komise Mezinárodního olympijského výboru (IOC, International Olympic
Committee) se touto problematikou zabývala na monotematické konferenci
„Genová léčba a její budoucí dopad na sport“ již roku 2001.
Výsledkem bylo naléhavé doporučení zabývat se intenzívně touto
problematikou, zejména pak metodami možné detekce genového dopingu. Tehdy
publikoval své neověřené domněnky bývalý rychlobruslař a nyní lékař
Johann Olav Koss, který prohlásil, že manipulace s geny se ve sportu již
staly realitou. V roce 2003 je genový doping poprvé uveden na dopingové
listině Mezinárodního olympijského výboru (IOC) a o rok později i na
dopingové listině Světové antidopingové agentury (WADA). V roce 2004 bylo
před zahájením Letních olympijských her v Aténách trpce poznamenáváno
(např. genetik Lee Sweeney), že to bude zřejmě poslední olympiáda, na
které nebudou geneticky manipulovaní sportovci, a bylo odhadováno, že
v horizontu 5 let (tedy do roku 2009) se stane genový doping realitou.

[* https://farm8.staticflickr.com/7572/15711096632_56edb21cc0_m.jpg >]

Proč?

Pokud je genetický doping vpraven přímo do svalu, nedá se odhalit jinak,
než přímým odebráním vzorku ze svalové tkáně – svalovou biopsií.
A představa, že by každý medailista odešel ze stupňů vítězů na
operaci, je příliš šílená i na moderní olympijské hry. Potenciální
využití genetického dopingu je velmi široké – může zlepšit prakticky
libovolnou vlastnost organismu: od zvětšení svalové hmoty, přes zlepšení
prokrvování, až po výrazně zrychlené hojení zranění nebo tlumení
svalové bolesti.

[* https://farm6.staticflickr.com/5605/15524130238_0172eebf04_m.jpg >]

Jak?

Princip je relativně prostý, ale provedení je náročné. Do těla
sportovce se vpraví gen (pomocí virového nosiče), který zvýší některou
z vlastností využitelných ve sportu. Díky úspěchu EPO se nejčastěji
spekuluje právě o genech, které zvyšují tvorbu červených krvinek.
Jedním z horkých kandidátů na genetický doping je růstový faktor IGF-I.
Při testech na zvířatech se ukázalo, že svaly testovaných subjektů rostou
až o 30 %. Proběhly už dokonce testy na myších, jimž byla látka do těla
vpravena ještě před narozením – v takovém případě se jejich svalová
hmota zvětšila dokonce až o polovinu.

Budoucnost?

[* https://farm8.staticflickr.com/7476/15524127398_5b454e420d_m.jpg >]

Genetické inženýrství prožívá svůj zlatý věk. Jde většinou
o bohulibou činnost, která pomáhá nemocným a hendikepovaným lidem, aby
mohli žít naplno. Svalovými manipulacemi by se daly navrátit ochabující
svaly seniorům nebo lidem se svalovou dystrofií, ale také by se tak dala
výrazně zvětšit svalová hmota v důležitých partiích – například
stehna pro cyklisty, paže pro koulaře, …

Téměř jisté je, že podle vhodných genů se budou děti vybírat pro
různé sporty (např. v Číně, kde je úspěchu podřízeno všechno).
Jestliže genetické testy ukážou už v raném věku genetickou predispozici
pro vzpírání, bude tréninkový režim zaměřen právě na tento sport. Je
možné, že první generace takto vybíraných dětí už v Asii
dorůstá…

Konkrétní využití genového dopingu

• hojení zranění
• nárůst svalové hmoty (myostatin, insulinu podobný růstový faktor-1;
  IGF-1)
• zlepšení prokrvení tkání (VEGF – vaskulární endotelový růstový
  faktor)
• potlačení bolesti, stimulace organismu (endorfiny, enkefaliny)

Jak se hledá genový doping?

Genový doping spočívá v jednoduchém záměru: sportovci se nevstřikuje
do těla zakázaný povzbuzující prostředek, ale dodává se příslušný
genotyp neboli dědictví. Základ dědičnosti buněk potřebných k lepší
výkonnosti se tak převádí do tělesných buněk sportovce. Šéf laboratoře
molekulární biologie sportovní medicíny v Tübingenu Perikles Simon a jeho
tým ale vyvinuli postup, se kterým se dají stopy transgenových DNA dokázat.
„Pašovaná DNA totiž není stoprocentně identická s lidskou,“ říká
Simon.

Rizika?

Rizikem jsou ale například vážné vedlejší efekty, jako je trombóza
nebo rakovina, a další těžko léčitelná onemocnění.

Lékařská věda dělá obrovské pokroky. Bohužel většinou jsou
zneužitelné právě ve věci sportovní výkonnosti. Dalšími možnými
formami dopingu by mohly být chirurgické zákroky – např. více kůže mezi
prsty na rukou a nohou plavců. Nebo také přípravky z nanočástic, které
by mohly sloužit v krizových situacích jako náhrada za erytrocyty. Otázkou
ale zůstává, jak daleko mohou takovéto a jistě i další podpůrné
prostředky sportovní výsledky posunout. Lékařská věda tvrdí, že rezervy
jsou stále značné, ale tu vlastní hranici nikdo přesně nezná.

Malé procitnutí na závěr

Po OH v Sydney (2004) Victor Conte – lékař, který je nechvalně
proslulý zapojením do řady dopingových skandálů – prohlásil, že
nějakou formu dopingu použilo 5 000 sportovců! A komu jinému věřit,
když ne muži, jehož „zázračné“ prostředky pomohly k medailím např.
sprinterce Marion Jonesové?