V pátek v sedm hodin ráno jsme vyjeli z Vysočiny pro týmového šéfa a už na půli cesty do Prostějova jsme pochopili, že to dnes nebude zadarmo. Hoblující kamiony ve výjezdech a v Protivanově to opravdu sněhově vanulo proti, takže jsme zaparkovali na konci dlouhé kolony. Pojedeme objížďkou. Místy bílá tma, nafoukané návěje – opravdu jsme na moravské Hané? Po téměř 4 hodinách konečně opouštíme naši vlast a před nájezdem na dálnici slyšíme strašný rachot shůry. Brzdíme, vyskakujeme ven a mimo plechy auta chápeme, že opravdu velmi silně fouká boční vítr. Rakev se otevřela, rozlomila v půli a vylétaly z ní všechny hole. Běžím je do protisměru zachránit a naštěstí je jeden řidič natolik galantní, že zastavil své auto před holemi a nechal mě je v bezpečném zákrytu posbírat. Dvě jsou přejeté, samozřejmě ty mé. Naštěstí se zdá, že další dvě náhradní drží. Rakev ve větru plápolá, ve třech lidech je problém ji udržet a odšroubovat, aby neuletěla a neohrozila provoz. Je jasné, že dnes se ekologické zázraky dít nebudou a musíme rakev pochovat hned za svodidly s šéfovými posledními slovy, že ji vlastně nebylo v plánu brát. Ani rakouská dálnice nebyla tak dokonalá jako jindy. Ledovka v některých místech, kolony kamionů a pár z nich vykulené mimo dálnici. Cesta nekonečná. Už dva dny se těším na italskou pizzu a místo toho pořád tlačím ten prašivej chleba z domu. Po krásných 12ti hodinách jsme na místě. Uf. Cestu jsem si i tak celkem užila, protože jsem byla neskonale šťastná, že jsem se rozhodla nechat děti doma. To by bylo teprve utrpení! Pizza nakonec klapla, ale všichni jsme se shodli, že to byla asi ta nejhorší, kterou jsme, kdy měli.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51857023392_e07f11bee0_c.jpg *]

(Rozpůlená rakev na střeše a dvě zlomené hole na silnici. Naštěstí mám dvě další a můžu závodit!)

Volná sobota utekla hodně rychle. Dopoledne se jít na chvilku sklouznout a zase si připomenout kousek tratě. Hlavní 70.km závod jsem sice jela 3x, ale stejně si trasu nepamatuju tak dokonale, jak bych chtěla. Marča je neuvěřitelná tím, že často v údolí není žádný sníh a pořadatelé jsou schopni celou trasu vysněžit technickým sněhem. Den před závodem není celá řada úseků ve městech navezená, takže se vám může klidně stát, že každý kilometr musíte sundávat lyže a přenášet je přes silnici. Navíc v některých místech nemůžete ani vykoukat, kde by měla trať pokračovat a musíte ujít i půl kilometru, abyste zase nazuli lyže. Až několik hodin před startem závodu naváží náklaďáky potřebné úseky. Odpoledne vyrážím s šéfem a dvěma závodníky vyzvednout číslo, od našeho ubytování 50 km daleko. Potřebuju 4 papíry, které vyžadují, aby mi vydali startovní číslo. Přijíždíme na místo a dochází mi, že jsem zapomněla občanku, takže všechny 4 papíry mi jsou na h…. Naštěstí mi Jirka posílá kopii průkazu na mobil a na prezentaci to přijímají! Uf.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51858073498_8e8a3fb59c.jpg *]

(Neuvěřitelné nasazení organizátorů při zavážení úseků ve městech několik hodin před startem)

Večer se řeší občerstvovací stanice, hlavně pro závodníky na dlouhou, já budu ráda, když mi někdo někde něco podá. Nezdá se to, ale jedná se o poměrně náročnou logistiku, protože eliťáci jedou hodně rychle a i pětiminutové rozdíly mezi závodníky a ještě větší mezi závodnicemi hrají roli. Tentokrát si ale Visma vymyslela neuvěřitelné pravidlo, že lze občerstvovat jen na 6ti konkrétních místech, takže se stalo, že někde závodníci nedostali 12 km napít, což je opravdu dlouhá vzdálenost. Zřejmě vedení seriálu tímto chtělo přinutit závodníky, aby si vezli vlastní pití.

Ráno nemůžu dospat a budíček v šest zamačkávám už o hodinu dříve. Obléct se, trochu nasnídat, sbalit vše potřebné a hurá do auta. Na startu Marči jsem se vždy rozbíhávala po svých, nezatěžovala jsem ostatní sběrem tréninkových lyží a navíc moc vhodných míst na lyžování tam není. Jenže tentokrát je všude taková ledovka, že jdu poklusávat radši na sníh. Jdu si dát závodní lyže na start, podle časového rozpisu bych měla jet s elitními muži. Komisař závodu mě chce ale šoupnout do zadnější vlny, což se mi moc nelíbí. Těsně před startem mě a ještě jednu holčinu zdrží a posílá nás s elitními ženami, což je pro mě trochu šok. Moje představa o tom, jak si závod užiju a pojedu s některými hobíky, kteří jsou na tom výkonnostně jako já, se velmi rychle rozplývá. Start! Snažím se držet a jet co nejsvižněji, ale cítím krev v krku hned od prvních kilometrů. Jedu s celkem solidními holkami (až na to, že ve stoupáních si některé přibruslují), ale cítím, že s nimi dlouho nevydržím a rychlejší velkou skupinu opouštím společně s dvěma děvčaty. S nimi se držím na 25. km, kde mi bolavá ramena říkají, že na tohle opravdu nemají natrénováno. 20 km do cíle už jedu sama, čekám, že mě dojede nějaká další skupina holek, ale jen samí chlapi, kteří byli hodně rychlí, a nemám šanci se zapojit do vláčku. Vyhlížím cíl a jsem neskutečně ráda, že končím na rovině v cíli pod můstky v Predazzu a nemusím jet dalších 25 km se závěrečnou stěnou Cascatou. I v době covidové moc děkuji jednomu z pořadatelů, který mě pustil do vyhřáté dřevěné boudičky, kde jsem se mohla v závětří převléknout.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51858648165_7578d666de.jpg *]

(Trať závodu s výhledem na slavnou sjezdovku Alpe Cermis)

Krátký závod nebývá nabitý kvalitními závodnicemi, ale první holka jela skvěle. Zmizela mi už kilometr po startu a bylo mi jasné, že tu těžko porazím. Na vyhlášení jsem ale zjistila, že mě porazila ještě druhá, která startovala z druhé vlny 5 minut za námi a že se jí počítal čistý čas od startu do cíle. Měla výhodu, že jela schovaná za těmi hobíky, s kterými jsem si to chtěla užít i já 🙂 Takže jestli nějaké příště bude, určitě se nebudu strategicky hlásit do přední vlny.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51857023552_223f43b851.jpg *]

(Vyhlášení pod můstky v Predazzu se silným větrem v zádech)

[* https://live.staticflickr.com/65535/51858073648_f4643979c5.jpg *]

(Pověstná Cascata, kterou na krátké 45.km trati nezažijete)

Jestli trochu uvažujete nad Marcialongou, přestaňte uvažovat a přihlaste se. Jen si dejte pozor, protože startovní čísla jsou vyprodaná za 10 minut po otevření registrace někdy v květnu. Pokud to nestihnete, musíte doufat, že někdo onemocní a číslo prodá. Každý účastník dostane v cíli krásnou medaili se zkříženými lyžemi a navíc příští rok je jubilejní 50.!

[* https://live.staticflickr.com/65535/51858316754_3ee94e482d.jpg *]

(Pamětní účastnická medaile v cíli pro každého závodníka)