Jak jsme se zařadili do klubu bláznů na kolečkových lyžích, aneb 3x Mont Ventoux v jeden den
.=
Spíš to na mne ale dělá dojem, že je zde obava, aby nám tady tenhle český „pacient“ každoročně nerozšiřoval kategorie dále například o skákací boty a další netradiční disciplíny. Vyrážíme tedy do Francie s Pavlem Endrštem a suportem Blankou smířeni dopředu s tím, že holt tu diagnózu nebudeme mít oficielně potvrzenou na papíře.
.=
Původní plán jet už v květnu by byl rozhodně vhodnější než začátek července, kdy zde panují největší tepla. Vzdálenost téměř 1400 km a přibližně 16 hodin strávených v autě, byť s občasnými přestávkami je velmi unavující. Není tedy divu, že když stavíme odpoledne v kempu stan, vypadáme jako kdybychom vypadli ze ždímačky.
.=
Druhý den vyrážíme až před osmou na první výjezd z Bedoinu (21km), jelikož pátá hodina ranní byla striktně zamítnuta. Ani nevím proč, ale hlavou mi prolétne předvčerejší beskydský závod do 19% krpálu na Kohútku a dnes se jedu „vyjet“ pro změnu na tenhle kopeček… Už teď je velké teplo, první 3 km soupaží mi Pavel podjíždí, ale mám ho stále na dohled. Silnice s průměrným povrchem se začíná výrazněji zvedat a stoupání je několik km konstantní. Zatím je euforie, jede se dobře a kolem jedoucí cyklisté i řidiči aut uznale povzbuzují. V závěrečných asi 5km jsou napříč vozovkou občas dilatační spáry, takže je dobré netrefit se hůlkou do škvíry nezalité asfaltem. Doprovodné auto nás v případě potřeby stačí obsluhovat oba současně, i když jsem měl původně trochu obavy, abych Pavla svou (ne)výkoností zbytečně neomezoval. Vrchol zalitý sluncem dobývám 4 minuty za stájovým kolegou za zvuku četně fotících zrcadlovek, které obsluhují fotografové jezdící sem denně za obživou. Sundávám lyže a sjíždím opatrnou jízdou (76 km/h) na koloběžce do Malaucene, odkud bude následovat druhý výjezd (21 km). Hned zkraje míjíme dům a ordinaci místního „pakologa“, tak ještě Pavlovi říkám, jestli se ho nemám jít zeptat, zda-li je s náma všechno v pořádku, když jezdíme po kopci nahoru a dolu v 35 stupňovém vedru.
[* https://farm1.staticflickr.com/914/41578726140_94467a8dc4.jpg *]
.=
Po přezutí se sice jede o něco líp, začínají být ale cítit menší otlaky na nohách, které přeci jenom nejsou zvyklé trávit hodiny v běžeckých botech a navíc v takovém parnu. Pěkný povrch silnice se opět začíná zvedat do dlouhého strmého konstantního stoupání, které jsme si podobně užívali před měsícem do sedla Grossglockner. Vedro nabírá na intenzitě a každá,byť chvilková jízda ve stínu jehličnanů, je o chlup příjemnější. Nejhorší je to asi v polovině kopce, kde nejsou stromy a pohled na rovnou příkrou silnici je deprimující, ještě že z této strany skoro celou dobu není vidět vršek kopce. Do toho začínají občasné křeče pro jistotu do obou nohou i podpaží a snažím se na to nemyslet, přeci se tady nebudu válet v příkopu s nohama vytrčenýma k nebi, co by tomu řekli lidi. Lehce se prosmýknu kolem čerstvé motobouračky, kde právě oživují motorkáře, který si dal pusu s protijedoucím autem. Za pozvolnou zatáčkou asi 3 km pod vrcholem se náhle objeví závěrečná (fotogenická) serpentinová stěna s vrcholem Mont Ventoux. Pohled odsud je fascinující a zároveň šokující, že vrchol stále ještě nebude zadarmo. Vozovka má zde nejprudší sklon a cyklisté šněrující silnici sem a tam mne i teď motivují držet s nimi krok, ale hlavně taky už chci být, pro Boha, konečně nahoře. Ohlížím se kamsi do zákrut dolů, kde spíš tuším, než vidím, že asi jede Pavel. Na vrcholu zalidněného kopce se nesměle ohlížím, zda-li potlesk četných turistů skutečně patří jenom mě. Vidět v této výšce rozevlátého Ježíška na kolečkových lyžích je zjevně pro mnohé návštěvníky nevšední zážitek, a tak si to užívám a přicházející únavu ani tolik nevnímám.
[* https://farm2.staticflickr.com/1790/28517311747_c5632448c8.jpg *]
.=
Něco na občerstvení a cestou dolů na koloběžce předjíždím s rozvahou všechno, co má čtyři a více kol. V dolní části vyletím z lesa a přede mnou se otevírá nádherně provoněná krajina s modrými políčky levandulí, až mi jdou slzy do očí, jaká je to paráda. Čeká nás poslední výjezd ze Saultu (25 km), který je sice o něco delší, ale s menším převýšením i sklonem. Otlaky v botech a celková pozvolná únava sice nedává sprintům do kopce žádnou šanci, ale v mírnějším sklonu se kupodivu dá jet pořád v pohodě soupaž. Příšerné vedro v krátké době vystřídá přicházející bouřka, silný déšť a kroupy s poklesem teploty skoro o 20 stupňů. V botech je během chvíle Máchovo jezero, takže teď už stačí jen v hlavě přecvaknout, že to vůbec nevadí a jet v pohodě dál. Valící se voda mi chvílemi skoro zakrývá blatníčky, ještě že je mám, jinak bych asi trochu znervózněl. Bouřka putuje se mnou a já jen doufám, že běžecké hole jsou dostatečně karbonové, aby mi do nich nefláklo. Smířen s tím, že hůř být nemůže uháním docela svižně k vylidněnému vrcholu zahalenému v mracích. Tohle počasí být na začátku, tak nevím, nevím. Po třetí nahoře, převlečení do sucha a na vrcholové fotce objímám srdečně Pavla s radostí, že tento výjezd byl dnes opravdu ten poslední.
[* https://farm1.staticflickr.com/835/28517304287_3e0f1ec4a2.jpg *]
.=
Celkový čas jen o chlup horší než loni na koloběžce, ale to jsem udělal stejnou chybu (pár hodin po příjezdu autem rovnou nahoru) a ve druhém výjezdu mne to pěkně semlelo.
.=
Vzhledem k tomu, že ve Francii je cyklista téměř posvátná osoba, nemusíme se obávat překotného vytrubování nervózních pražských Pepíků. Je třeba však občas počítat s tím, že tyto kopce přitahují občas mladé závodníky v autech. Samotné výjezdy jsou průměrně náročné a je vhodnější po vysilující cestě autem nechat si prostor na odpočinek a ne hned letět nahoru. Rovněž je dobré absolvovat jízdy pokud možno mimo nejteplejší prázdninové období. Pořadí výjezdů je jasné, z Bedoinu i Malaucene jsou stejně těžké, lehčí výjezd ze Saultu necháme na konec. S sebou je dobré mít troje boty, náhradní lyže, hole+bodce, poutka, opalovací krém, puchýřové náplasti, fůru oblečení. V neposlední řadě je vhodné zajistit doprovod, protože přihodit se může opravdu cokoliv a na takovéto akce úplně všechno natrénovat přeci jenom nejde.
.=
Podniky podobného ražení (výjezdy alpských sedel, etap Gira či Tour) pro většinu normálních smrtelníků nedávají smysl a také v podstatě nesmyslné jsou. Ale mohou-li povzbudit širší veřejnost k většímu pohybu, pak je to jedině dobře a my jsme jen rádi, budou-li podobné akce pro někoho alespoň trochu inspirační.
[* https://farm2.staticflickr.com/1827/43338917862_dc6eb5f1ef.jpg *]