Vlastně najdou se i tací, jako kdysi Standa Řezáč, kteří v sobotu objeli polský závod (v jeho případě vítězně) a tentýž den odletěli do Švédska, aby v neděli absolvovali 90. km porci.

Covid už letos nebyl překážkou jako v loni, kdy byl závod zrušen, a tak v lednu píši pořadatelům, zda by mě mohli přihlásit na hlavní 50km závod klasickou technikou. Jsem ráda, že po loňské covidové pauze a předloňském vynechání kvůli těhotenství na mě nezapomněli a ochotně mě nahlašují. Mám to tu ráda: 30 km od rodného domu, k tomu 1 vítězství, 2 druhá místa, spoustu výher na kratších distancích, cenné odměny… Kdo by to tu neměl rád, že?

Několik let mi trvalo, než jsem poznala tamní tratě do poslední zákruty, kterých tam je opravdu požehnaně. Jenže při prostudování mapy zjišťuji, že mám stále nedostatky. Pořadatelé každým rokem obměňují trasu, aby se závodníci nenudili. Kromě mapy narychlo prolítnu startovku a u jména Justyna Kowalczyková je mi jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Sice v létě porodila prcka, ale jistě bude kousat.

Den před závodem obhlédneme sníh a bez testu sáhnu po lyžích, které by měly jet. Ráno stojím na startu. Čeká mě ostrých 50 km – vzdálenost, jíž jsem ještě letos neměla tu čest jet. Od ledna postupně protahuji délku závodů od 10, 15, 25, 30 a 40 km a testuji, co tělo, prakticky bez tréninku, vydrží. Cítím velký respekt z místních náročných tratí, ale i z Justyny. Na startu prohodíme pár slov, prý se ještě na soupaž po porodu necítí, takže jede klasicky. Taky se na 50 km soupaž v těžkém terénu necítím, ale klasicky ještě méně.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51929412687_a87a9f3233.jpg *]

Výstřel. Justyna letí do kopce jako smyslů zbavená a brzy chytám několikametrovou díru. Tohle tempo je pro mě vražedné a pokorně se řadím za dva chlapíky. Polka táhne skupinu do mírného 4km stoupání a na dlouhých rovinách jede sama. Stále ji vidím kousek před námi a jsem ráda, že se schovávám za svými ochránci. Dojíždíme ji na 12. km a najednou se jí moji ochránci hodí a jedeme společně. Nedělám si iluze. Přemítám, že když s námi udrží prvních 20 km, víceméně rovinatých, zbytek závodu v těžkých kopcích jí těžko soupaží budu stačit. Přišel inkriminovaný bod zlomu a část trasy, kterou neznám, ale tuším, že by to měl být pořádný stoupák a ne krátký. Představa se mění v realitu a Justyna nastupuje, já kvikám. Držím se jí jak klíště a odjíždíme mým ochráncům. Hlavně nepřemýšlet, kde končí stoupání, a jet. Po téměř 2 km v maximální tepovce začínám chytat metrovou dírku, naštěstí se blíží konec a kopec se narovnává. Předpokládám, že se trochu vydýchneme a pak bude stíhačka pokračovat. Ale na kopci mě Polka pouští před sebe. Nějaká strategie? Tak jedu a Justynu za sebou vůbec neslyším. Neohlížím se a jedu, co můžu.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51929412572_1c61052e8e.jpg *]

Roviny, zatáčky, krátké sjezdy, výjezdy. Podmínka na klasickou mázu neměnná, což může Polce nahrávat do karet, a navíc nás čekají dva dlouhé těžké kopce. Nic není jisté. Justyna se může kdykoliv zmátořit. Dojíždím skupinku tří kluků, lyže jsou skvěle připravené a letí (díky bože – respektive můj muži, Jirko!). Jen tělo už není tak svěží. 12 km do cíle a šupnout do sebe kafe, abych přežila výživný závěr. Jirka mi spokojeně hlásí 3 minutový náskok, jenže tentokrát začíná boj s vlastním tělem a nic není v kapse. Křeče se ozývají v obou tricepsech. Je mi jasné, že je to daň za nedostatečný trénink. Naštěstí můžu jet soupaž „nakrátko“ a nevypouštím hole za sebe, aby se tricepsy zkracovaly. Nerada bych si vystoupila ze stopy a šla pěšky do cíle. Pár takových už jsem kdysi během závodů viděla – stáli u tratě a marně desítky minut čekali, až křeče přejdou. V nejodlehlejší části trasy stojí u trati nějací dva psi, ale páníček nikde. Když přijíždíme blíž, málem nám s polským závodníkem vypadnou oči z důlků. Poprvé v životě vidím vlky! Koukáme na sebe na dva metry z očí do očí. Ti jsou krásní, škoda, že si je nemůžeme pohladit! Následuje sjezd a hnusný kopec, kdy vidíš průsek s půlkilometrovým stoupáním před sebou, rovina a poslední výjezd, kde si hodím na chvíli nohy do stromečku. Poslední 4km sjezd si užívám a v cílové rovince kašlu na ty dva, co ještě spurtují. Deváté místo v chlapech mi stačí. Polští organizátoři a fanoušci chtěli v cíli vidět jinou ženu, přesto úžasně fandí.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51930726204_ec9ea81fcd.jpg *]

Závody jsou dřina, jsou však poloviční dřinou, když cítím sílu a můžu ji během závodu takticky dávkovat, jak je třeba. A dneska to šlo na jedničku, až na strašáka v podobě křečí. Tělo je totálně vyždímané. Mám na sobě péřovou bundu a sedíme ve vyhřívaném stanu, ale klepu se jak ratlík, jak po porodu.

Druhý den fandíme s dcerkami na krátkém závodu Jirkovi. Povzbuzujeme všechny startovní vlny a je úžasné, kdo všechno se postaví na start. Dospělí, včetně jednoho měřícího stejně jako má 4letá dcera, tatínek s mimčem ve vozítku za sebou, malý asi osmiletý kluk, děda táhnoucí popsanou vlajku, kterou chce něco sdělit, a další dědové a babičky, co sotva šoupou nohama a u nichž pochybuji, že dnes dojedou do cíle, přesto do toho statečně jdou. Jděte do toho příští rok také, nebojte, nemusí to být vždy porod. 🙂