Three-two-one-go! A je odstartováno. Je 12. dubna 2000, pravé poledne, a já zrovna odstartovala závod na 24 hodin. Ještě před týdnem by mě vůbec nenapadlo, že se do něčeho podobného někdy pustím. Dokonce jsem ani nevěděla, že nějaký takový rekord existuje a jakou má hodnotu.

Po dlouhé biatlonové kariéře jsem tak trošku hledala další motivaci. Již nějakou dobu dělíme s manželem Richardem a dvěma dětmi svůj život mezi Čechy a Kanadu, kde máme základnu na prahu Skalistých hor. V roce 1988 se zde konaly severské disciplíny v rámci olympiády v Calgary a od té doby tu zůstalo malé lyžařské středisko, kde trénují kanadské národní týmy v běhu na lyžích a biatlonu a kde jsou k tréninku optimální podmínky.

Začátkem dubna se u nás objevil jeden známý z opačného konce Kanady, shodou okolností také biatlonista, a sdělil nám, že se chystá na překonání světového rekordu v běhu na lyžích na 24 hodin. Bohužel na východě Kanady již není sníh, takže přijel do Canmore, kde se v tuto dobu obvykle ještě lyžuje. Všechno měl krásně promyšlené, informace zjištěné, ale pořád hledal někoho, kdo by mu s tím rekordem pomohl. A taky někoho, kdo by jel aspoň část té dlouhé doby s ním a trochu ho podpořil. Trošku mi ho bylo líto, a protože jsem měla nějaké předchozí zkušenosti z multisportovního závodu na 24 hodin, dovedla jsem si představit, jak se tam s tím bude asi trápit. Nakonec jsem neodolala a souhlasila, že s ním tedy pojedu. Z mého pohledu to bylo trošku narychlo, ale s pomocí kamarádů se nám podařilo během nějakých dvou dnů naplánovat strategii, nakoupit potřebné zásoby a za krásného dubnového dne jsem stála na startu.

.<>
[* https://farm2.staticflickr.com/1864/43626217124_1bb75f4811_b.jpg *]

Měli jsme připravena dvě krátká kola, každé mělo přesně 2,2 km. Jedno z nich bylo osvětlené, abychom mohli jezdit celou noc, ale také pro případ, že by bylo potřeba upravit jednu trať rolbou, tak abychom se nepletli. Vyrazili jsme za teplého dubnového počasí, což bylo sice příjemné, ale těžký jarní sníh, z velké části uměle vytvořený, se pomalu měnil v hluboké oraniště plné olejových skvrn. Stačily dva kilometry a lyže byly úplně černé, nejenom skluznice, ale i boky lyží. Zkoušeli jsme je oživit přejetím hadru namočeného v benzínu, ale stejně jsme je měnili každá dvě kola a členové našeho realizačního týmu se měli co činit. Pomalu jsme se propracovali k večeru a čím dál tím zřetelněji bylo vidět, že můj společník, který to celé vymyslel, má potíže. Ztrácel rychlost a brzy bylo vidět, že rekord určitě nepřekoná. To mu asi vzalo zbytky sil a o půlnoci, po dvanácti hodinách kroužení zabalil. Úžasné! A co teď? Já, která jsem se o to ani neprosila, jsem teď zůstala sama a nevěděla, co vlastně dělat. Aby toho nebylo málo, odněkud se přihnala sněhová bouře. Prudce se ochladilo a začal foukat nepříjemný vítr, který mi vháněl sníh velkou silou do tváří. Bylo to velmi nepříjemné. Také to znamenalo, že jsem jezdila půl kola v silném protivětru, což ubíralo dost mé síly. Naštěstí se pomalu začali scházet mí kamarádi, takže se průběžně střídali a dělali mi na trati společnost. Nad ránem jsem musela zastavit, měla jsem pocit, že už neudělám ani krok. Taky jsem měla boty úplně promrzlé, zpočátku mi totiž nasákly vodou a potom zmrzly. Dostala jsem rychlou masáž, pořádně se najedla a chvilku prospala. Za dvacet minut mě ale probudili a odhodlala jsem se pokračovat dál. Měli jsme spočítané časy, ujeté [* https://farm2.staticflickr.com/1858/44342435351_b83cdd9456_m.jpg >]kilometry a všechno nasvědčovalo tomu, že jsem pořád v tempu a mám šanci pokořit rekord. Když přestalo sněžit a foukat, tak to na umrzlé trati aspoň jezdilo docela rychle. Rozednilo se a už jsem začala odpočítávat, kolik času mi ještě zbývá. Podpůrný tým pro jistotu ještě jednou přeměřil délku tratě a spočítali, kolik přesně musím ujet, abych rekord překonala. V té době už jsem moc nevnímala, takže jsem jenom jezdila a jezdila, dokud mi neřekli, že mám před sebou poslední kolo. Měla jsem za sebou něco přes 23 hodin lyžování a věděla jsem, že ty dva poslední kilometry už dám. Za 23 hodin a 15 minut jsem ujela 333 kilometrů a vylepšila starý rekord, který platil asi 12 let. Manžel se postaral o doložení všech potřebných dokumentů a po čase mi přišel krásný diplom z Guinnessovy knihy rekordů, který oficiálně potvrzuje, že rekord je můj.

Je pravda, že nohy mi rozmrzaly asi následující dva roky. Kvůli silnému a dlouhodobému podchlazení jsem měla docela potíže, ale nakonec se to naštěstí srovnalo. Původně jsem si myslela, že za pár let rekord někdo překoná a že se vyhecuju, abych to zkusila znovu, ale zatím se zřejmě žádná odvážná žena nenašla. Dokonce jsme v Canmore pořádali několik let 24hodinový závod, aby lidé měli příležitost rekordy překonávat. V mužské kategorii se rekord v posledních dvou letech opakovaně posunul na současných 438 km, a tak trochu doufám, že nakonec padne i ten můj. Tak která bude ta další odvážlivkyně?

——————-

[* https://farm2.staticflickr.com/1899/42534791390_9a70f46062_m.jpg >]Kamila Bořutová
=======
**Narozena:** 18. července 1975 v Boskovicích u Brna

**Životopis:** Po ukončení studia na Fakultě tělesné výchovy v Olomouci se s přítelem neplánovaně přestěhovala do kanadského Canmore. V roce 2000 skončila po 16 letech s biatlonem a od té doby se věnuje dálkovým běhům. Se změnou sportovní disciplíny začala podnikat v oblasti masáží. Má dvě děti, trénuje a závodí už jen pro radost.

**Nejlepší výsledky:** 1. místo Jizerská 50 (2002), účastnice většiny závodů seriálu Worldloppet. Dále 1. místo na Sapporo International Maratonu a Arctic Circle race v Grónsku (2015). V roce 2013 a 2016 celková vítězka české Ski tour. Poslední 3 roky je členkou Mercedes-Benz Salomon týmu.