Na Olympiádě v Soči byli i Češi, kteří nezávodili pod českou vlajkou. Obzvlášť příběh česko-irské dvojice Petr Jakl – Jan Rossiter stojí za podrobné připomenutí. Pod olympijské kruhy je dostala profesionalita prvně jmenovaného trenéra (a spolupracovníka naší redakce) a nadšení jeho irského svěřence.

**Předchozích sedm dílů seriálu najdete zde:**

„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 1. díl – úvod“:http://bezky.net/clanek/518-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-1-dil-odjezd
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 2. díl – první olympijská lyžovačka“:http://bezky.net/clanek/519-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-2-dil-prvni-olympijska-lyzovacka
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 3. díl – Honzovo setkání s Lukášem Bauerem“:http://bezky.net/clanek/520-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-3-dil-honzovo-setkani-s-lukasem-bauerem
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 4. díl – O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení“:http://bezky.net/clanek/521-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-4-dil-o-lyzarske-kuchynce-s-iranci-a-v-maskacich-na-zahajeni
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 5. díl – jako jediný fanoušek s českou vlajkou a trénink s velkým „T““:http://bezky.net/clanek/522-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-5-dil-jako-jediny-fanousek-s-ceskou-vlajkou-a-trenink-s-velkym-t
=========
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 6. díl – Měkká trať a plánování výletu“:http://bezky.net/clanek/523-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-6-dil-mekka-trat-a-planovani-vyletu
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 7. díl – Honzův velký den“:http://bezky.net/clanek/524-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-7-dil-honzuv-velky-den
=================

———

Den čtrnáctý (15. února)
==============
Jestliže Vancouver 2010 začal měnit historii olympijských vesnic jejím rozdělením z původní jedné na dvě, pak Soči 2014 žene tento trend do ještě větších extrémů. Sportovci a jejich doprovod jsou již rozhozeni do vesnic tří.

Borci, kteří raději tráví svůj sportovní profesionální čas pod střechou, tady bydlí na předměstí Soči v Adleru, ve vesnici nesoucí název Coastal Olympic Village (Pobřežní olympijská vesnice), v originále pak Usadba (Usedlost). Ti závoďáci, co to mají rádi převážně jenom z kopce a to co nejrychleji, bydlí v asi 50 km vzdálené Mountain Olympic Village (Horská olympijská vesnice), rusky Děrevňa (Vesnice). A my, takzvaní „senožrouti“, jsme uvelebeni zhruba stejně daleko, ale na druhé straně údolí v Endurance Village (Vesnici vytrvalců), v domácí řeči Sloboda (Osada).

Zatímco Pobřežní vesnice je na úrovni a i na dohled Černého moře, Děrevňa sedí na svahu nad městem Krásnou (správně Červenou) Poljanou a vesnicí Rosou Chutor (Růžový statek) asi ve výšce 1100 m n. m., naše Sloboda pak už okupuje hřbet hory v poměrně extrémních 1400 m n. m. a na Děrevňu se dívá přes již zmíněnou Rosu Chutor. Všechny tři vesnice propojuje sofistikovaný systém autobusové, vlakové a nakonec lanové dopravy. O pochybnostech, jak hodně sofistikovaná ta doprava ve skutečnosti je, jsem se již zmínil v jednom z předchozích dílů. Můžu říci, že co nemá volant, jezdí poměrně spolehlivě a podle předem určených pravidel.

Dnes jsme vyrazili na švih do Horské vesnice, podívat se jednak za zbytkem výpravy a jednak na závod ve skeletonu, kde náš kolega, irský pořízek Sean Greenwood, bojoval o finále. Již příjezd do vesnice byl pro mě rozčarováním. Rozmazleni naší „švýcarskou“ architekturou, jsme se tady ocitli na jakémsi moderním sídlišti s neupraveným okolím, naštěstí trochu zpestřeným národními vlajkami a symboly učastnických zemí, dekorujících jednotlivé bloky domů. Procházka napříč vesnicí už byla malým turistickým výšlapem, bohužel jen po betonu a asfaltu, jídelna pak menší nádražní halou s naštěstí chybějícím hlášením příjezdů a odjezdů. Nejvíce nás, gurmány, ale dorazily chybějící papírové ubrousky na stolech. Rychle domů, raději oželíme i tu čokoládovou roládu, co u nás nemáme!

Pak už jsme jen zasedli v blízkém centru Saňki na tribunce bobové a sáňkařské dráhy a koukali vyjeveně na velkou obrazovku na magory, co jezdí po hlavě dolů stotřicetikilometrovou rychlostí. Naživo se pak již jen pod námi prohnali v poloze klouzající žirafy, slezli z nějaké desky, sundali okázale helmu, mávli do davu a zmizeli si ledovat naražené levé rameno. Všichni jím ve výjezdu jedné zatáčky naráželi do stejného místa dráhy. Sean to finále nakonec nedal, protože si včera ve stovce vyskočil a pak zase naskočil zpět na skeleton. Ztratil při tom nějaké vteřinky a pobyl si pak ještě pět hodin na pohotovosti, aby mu zpočítali všechny zbylé kosti. Je v pohodě, po závodě nám každému na rozloučenou přátelsky podrtil ruku a frčeli jsme zpátky do naší útulné tělocvičny ve vesnici „senožroutů“, s malou zastávkou v naší milé jídelně na noční čaj a ovocný salátek.

Den patnáctý (16. února) – Štafety jako nejsilnější divácké zážitky a Jakšíkova Dorotka
===================
Dnes zase tak trochu den známých tváří. Ráno v posilovně pár slov s nyní již trojnásobným olympijským vítězem Dariem Collognou. („Tady zatím neuveřitelný výkony, gratulace.“ – „Díky.“ – „Co kotník, drží?“ – „Dobrý, sám jsem překvapenej.“ – „To bych teda řek, nejen ty, ale celej lyžařskej svět. Jedeš dnes štafety? Že tak tvrdě posiluješ. :-)“ – „Ne, až týmový sprint, ale tým na dnešek máme.“- „Tak ať ti to dál frčí!“). Pak mezi cviky občas pár slov s Dušanem Kožíškem. Na dnes, hodně překvapivě, nominovaného jako finišmana české štafety. Ráno se byl v posilovně rozhýbat. („Ještě pořád v Kanadě?“ – „Zatím jo, a ty pořád u Korunky?“ – „Ne, teď už u Valouška.“).

Po obědě to beru úprkem na autobus na Lauru, dneska jedou naši kluci štafetu a teoreticky obhajují bronz z Vancouveru. V „aftobuse“ už sedí trochu zasněný Martin Jakš („Tak co, je naleděná forma?“ – „Hm, teď už to stejně nezlepším, nějak to dopadne.“) a Američan Noah Hoffman, nervózně si navlékající již předem startovní číslo a se zjevnými obavami vyhlížející nepřítomného řidiče. („Kolikátej úsek jedeš?“ – „Třetí.“ – „To bys měl stihnout.“ – „Žádnej problém, jsem v pohodě,“ odpovídá naoko suveréně, ale za chvíli, hned při první dopravní zácpě, vyskakuje nervózně ze skoro ještě rozjetého autobusu). Mezitím přistupuje Kanaďan Graeme Killick a sám velký Petter Northug. Killick v pohodě, Northug zalézá vzadu do kouta, a s typickými sluchátky na uších a nepřítomným pohledem si pravidelně funí pod nos, jako by už vyrazil na svůj dnešní závěrečný úsek. Při další neplánované zastávce již ale znervózníme všichni a po parašutisticku se vrháme jeden za druhým střemhlav z autobusu. S Jakšíkem ještě zdrbneme dohonivšího Northuga. („Taky už nemá to svý jistý.“ – „To ne, každý je někdy nahoře a někdy dole.“) Na kopci si postupně každý ještě potřeseme pravicí s českým běžeckým šéfem Česťou Skrbkem a rozcházíme se s přáním úspěšného závodu každý po svém.

Vlastní závod byl fantastický. Velkými hráči v něm byli stejně jako ve včerejší ženské štafetě i naši borci. Především včerejší výkon Evy (vedla závodní pole, předávala druhá) a dnešní Lukášův (stahoval ze sedmého na třetí místo) jsou zatím pro mě nejsilnějšími diváckými olympijskými zážitky! Po závodě se ještě dalo setkat s Putinem, právě opouštěl Lauru, když jsme šli na autobus, ale vzhledem k síle jeho ochranky jsem se o to ani nepokoušel.

Dnes to cinklo dvakrát! Poprvé zlatě na ženském snowboardcrossu a podruhé doma u Jakšů. V průběhu Martinova třetího úseku se mu narodila dcera Dorotka. Není divu, že byl už od rána jako ve snách. Hodně štěstí Dorotko, a ať ti to v životě frčí alespoň stejně rychle jako dneska tátovi.

Další díl vyjde 17. 11. 2014.