Na Olympiádě v Soči byli i Češi, kteří nezávodili pod českou vlajkou. Obzvlášť příběh česko-irské dvojice Petr Jakl – Jan Rossiter stojí za podrobné připomenutí. Pod olympijské kruhy je dostala profesionalita prvně jmenovaného trenéra (a spolupracovníka naší redakce) a nadšení jeho irského svěřence.

**Předchozích pět dílů seriálu najdete zde:**

„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 1. díl – úvod“:http://bezky.net/clanek/518-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-1-dil-odjezd
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 2. díl – první olympijská lyžovačka“:http://bezky.net/clanek/519-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-2-dil-prvni-olympijska-lyzovacka
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 3. díl – Honzovo setkání s Lukášem Bauerem“:http://bezky.net/clanek/520-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-3-dil-honzovo-setkani-s-lukasem-bauerem
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 4. díl – O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení“:http://bezky.net/clanek/521-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-4-dil-o-lyzarske-kuchynce-s-iranci-a-v-maskacich-na-zahajeni
=================
„Jak Čech a Ir jeli na olympiádu – 5. díl – jako jediný fanoušek s českou vlajkou a trénink s velkým „T““:http://bezky.net/clanek/522-jak-cech-a-ir-jeli-na-olympiadu-5-dil-jako-jediny-fanousek-s-ceskou-vlajkou-a-trenink-s-velkym-t
=========

———

Den desátý (11. února)
=============
Krátí se to. Včera poslední těžký trénink, dnes poslední předzávodní trénink. Trochu méně objemové intenzity, více kratší intenzity jako pár sprinterských soupažů, něco tříminutových soupažů završeno několikaminutovými výjezdy opakovaně do zdějších kopců. Jsou tu jenom dva a rozhozené zdánlivě na menší kopečky, ale v podstatě to jsou dvě jednolitá stoupání bez nároku na sebemenší odpočinek. Honza vypadá slušně, i když dnes už lyžoval trochu v únavě. Mělo by se to poddat, zítra si foukne, ve čtvrtek jen lehce naladíme krátkymi sprinty a nějakým delším intervalem a v pátek půjdeme na to. Dnešní máza moc nevyšla, dost se v posledních dnech oteplilo. Přes den už je trvale nad nulou, jezdíme už jenom na klistry.

Honzovy nové lyže zatím neskutečně jedou. Mazání zvládneme, náš česko-rakouský soused se ochotně nabízí s vychytáním mázy pro Honzův závod. Katka závodí o den dříve, bude mít na nás čas i zkušenost z předešlého dne. Dnešní trénink zkomplikovali technici, ze záhadného důvodu vyjeli na tratě s rolbou později, takže vše bylo měkké a oproti plánu nám tak nedovolili jezdit přes stadion. Myslím, že i to byl jeden z důvodů, proč se pak odpoledne ve sprintech v měkkém sněhu v nejtěžší partii tratě rozsekalo tolik borců, včetně finále mužského sprintu. Číňana dokonce z kvalifikace odvezli rovnou do nemocnice, dnes by měl být zpátky ve vesnici.

Odpo po „pracím dnu“ (konečně!), ledování tý zatracený paty a televizním sledování sprinterských soubojů i večerního biatlonu. První pokus o opuštění posádky. Plánuju komplikovanou cestu do Českého olympijského domu, musím dopředu otestovat funkčnost ruského dopravního systému. Hned po prvních metrech za bránu vesnice fronta na lanovku dolů do Krásné Poljany, cedule říká 1,5 hodky čekací doby. Pár dotazů, posílají mě jinou lanovkou někam přes kopec. Vypadá to, že Krásna Poljana je všude. Nakonec trefuju tu správnou. Čekací doba je „jen“ hodinu, pod kopcem opět instrukce nesouhlasí s realitou: „Nět“ tenhle autobus v Rosa Chutor Hotel nestaví, musíte pěšky. Je to jednoduché, jdete jenom deset až patnáct minut z kopce a jste tam. OK. Po dvaceti minutkách a pokecu s jedním Amíkem, shodou okolností manželem US reprezentantky Holly Brooks, ztracen uprostřed přerostlých krásnopoljanských hotelových komplexů volám naší atašé, aby mě přijela zachránit. Yep, zítra další pokus…

Den jedenáctý (12. února) – Cesta do Českého olympijského domu. Za českým pivem
===============
Dnes minimum o lyžování, hurá na výlet. Jednohlasně jsme v našem dvoučlenném týmu odhlasovali, že vyrazím ještě před Honzovým závodem na osamělou průzkumnou cestu mimo hradby naší Endurance Village, cíl: Najít cestu do Českého olymijského domu na pořádný český pivo. Vysvětlím. Z našeho společného trénování se vyklubalo jedno příjemné (pro mně samozřejmě) pravidlo, za každé přišlápnutí patky lyže při jízdě v závěsu dostává postižený jedno pivo od autora „napadení“. Se mi to podařilo navléknout v průběhu sezony tak, že mi Honza teď dluží devět piv. No nespěchejte do Českého olympijsjkého domu, že?

Vyrážím krátce po poledni. Hned při výstupu z hotelu mě skolí devět stupňů nad nulou a pražící slunce. Návrat, převlíkačka do trička a mikiny, přibalit vodu a…ještě jeden návrat, zapomněl jsem foťák. Začíná cesta do nekonečných ruských rovin. Výstupní kontrola, cesta na lanovku, výstupní kontrola v Krasnaja Poljana, pěšky na nádraží, vstupní kontrola do nádražního komplexu, cesta do nádražní haly, kontrolní rám a skener, procházka po jednom ze zatím nějvětších nádraží v mém životě, nástup do letadla, teda tady tomu říkají vlak, výstup v Adleru (předměstí Soči), výstupní kontrola, procházka podle černomořského pobřeží, zchlazení nohou v moři (teď stejně ledové jako krkonošský potůček) a pak Rusko live: Hukot na silnicích, troubení, přechody rychlostní silnice v plném provozu bez semaforů, místní doprava (jízdenka 20 rublů), výstup na Sanatorij Izvestija (hlášení i v Angličtině!), kolem burácí super moderní SUVíčka, Mercedesy, BMW a mezi nimi Lady, staré žigulíky, nechybí ani prehistorická Volha.

Naprostá dezorientace. Dobíhám v barevném davu výrazné české repre bundy nastupující do autobusu jedoucího na opačnou stranu, stačí mi v rychlosti hodit plánek cesty do Českého domu, pak už jen putování mezi zastrčenými krámky se suvenýry a nakonec šťastně u cíle. Přesto že jsem nic nečekal stejně zklamání. V pasáži před hotelem Oasis velká obrazovka s lavicemi, pult s točenou Plzní (20 rublů?) a borščem a nějakými klobásami, za ním velký stan se stoly a lavicemi. Vše v podstatě pod širým nebem (z původních 15 ºC teď už jen 9 ºC), vstup do vlastního domu pouze pro vyvolené, tedy se speciální akreditací získatelnou bůhvíkde. A svíčkovou prej stejně nepodávájí!?

Moje ruská průvodkyně nechápe, že se s nimi nechci po ruském tradičním způsobu dohadovat na výjímce, jsem přece Čech, proč mě tam automaticky nepustí? Mávám rukou, končíme v přilehlé hotelové restauraci na ruské večeři a českém pivu. Ani tam nás původně nechtěli pustit (prý jen pro české zvané hosty), tady to už ale naše ruská atašé vzala do vlastních rukou. Pozorujíce sem a tam se přelévající postarší papaláše a ambiciózně vapadající mlaďoučké manažery, všechny navlečené do reprezentačních olympijských bund, mě napadá něco o české aroganci a elitářství, ale neřeším to a zapíjím to dobrou Plzní. Ať si trhnou, to pivo si tu s Honzou stejně za pár dnů společně dáme!

Další díl vyjde 3. 11. 2014.