Běh na lyžích patří k nejstarším způsobům pohybu člověka na sněhu. Od prostého přesunu zasněženou krajinou při lovu zvěře až po moderní olympijské souboje uběhly tisíce let – a s nimi se dramaticky změnila i samotná technika.

Jednotlivé způsoby běhu na lyžích by měl každý běžkař vybírat podle rychlosti jízdy a terénu. Musí tak přesně odhadnout, který běžecký způsob je z pohledu terénu nejekonomičtější a případně i nejrychlejší, aby ušetřil co nejvíce sil. Jednotlivé běžecké způsoby musí lyžař umět navzájem kombinovat. Přestože původní klasická technika běhu na lyžích vychází z prosté chůze, tak už se různými vlivy v průběhu staletí hodně změnila.

Historie vzniku lyžování

Historické vykopávky a skalní rytiny datují výskyt lyžování více jak 4 000 let. Zbytky lyží byly nalezeny převážně v rašeliništích ve Finsku a Švédsku i přesto, že za jejich původ je označováno především území severního Ruska a Asie. Až po osídlování Skandinávie se dostaly lyže i do těchto severských zemí. Původně se nejednalo o lyžařský sport, neboť lyže sloužily výhradně jako dopravní prostředek k lovu zvěře na obživu. Nálezy různých typů lyží z různých vývojových období lidské společnosti umožnily vytvořit jejich klasifikaci na tři kategorie.

Na území Ruska západně od Uralu se používaly tzv. lyže jižního typu, jejichž délka byla cca 110 cm, šířka 20 cm, obě lyže byly stejně dlouhé, vzadu nezakulacené a měly hladkou skluznici. Jejich stáří se odhaduje na více jak 4 tisíce let.

Na území severní Sibiře a v severní Skandinávii se vyskytovaly tzv. lyže arktického typu, které byly obě zašpičatělé a ohnuté vpředu i vzadu, skluznice byla potažena po celé ploše zvířecí kůží s krátkou srstí nasměrovanou směrem vzad, umožňující kvalitní odraz i dostatečný skluz. Jejich stáří se odhaduje na 4 tisíce let.

Mladší typ lyží, tzv. lyže severského typu, se vyskytoval na severu Evropy až do 19. století. Tyto lyže se lišily tím, že jedna lyže byla dlouhá cca 3 metry a široká 6 cm, druhá lyže byla dlouhá 1-1,5 metru a široká až 8 cm. Kratší lyže, také nazývaná „andor“, byla pro odraz na skluznici potažena zvířecí kůží se srstí, delší lyže měla skluznici hladkou, ta byla skluzová. Lyžař se na těchto lyžích pohyboval jako na koloběžce.

V dobách, kdy se lyže používaly při lovu, se používala jenom jedna hůl, která sloužila k odpichu, zatáčení, brzdění, a zároveň jako kopí nebo opora pro přesnou střelbu z kuše. Až později se začaly používat dvě hole, především s využitím lyží pro sportovní účely.

Z dochovaných dokumentů je možné se dočíst v severských bájích a eposech o používání lyží a sněžnic v raném středověku. Asi nejznámější je pravdivý příběh z roku 1206 o záchraně dvouletého norského královského syna Haakona Haakonssona dvěma vojáky na lyžích, na jejichž počest se již každoročně pořádá závod Birkebeinerrenet.

Podobnou historii má i založení Vasova běhu, asi nejznámějšího lyžařského závodu, který se každoročně pořádá na počest útěku a následného návratu na lyžích budoucího krále Gustava Vasy v roce 1522. To byl určitý historický mezník v dějinách Švédska.

Ve skandinávských zemích se lyžování uplatňovalo především v armádě. Byly utvářeny lyžařské roty a v roce 1733 byl vydán Vojenský služební lyžařský předpis.

Historickým mezníkem pro vývoj lyží a lyžařské techniky je pokládán první lyžařský závod v běhu na 5 km v norském Tromsö z roku 1843. Vítězný Laponec tuto trasu zvládl na lyžích s dvěma holemi za úctyhodných 29 min. Tím je také datován počátek sportovního lyžování.

Mezníky vývoje lyžařské techniky

Zpočátku se lyže používaly jako dopravní prostředek. Důležité bylo se snadno přemístit po sněhu, na rychlosti nikomu moc nezáleželo. Technika v zásadě vycházela z prosté a pro člověka přirozené chůze, jen s prodlouženým skluzem. Vývojové etapy způsobů běžecké techniky byly často nazývány pojmem „školy“. Tím byl myšlen způsob provedení techniky s určitými charakteristickými znaky. Aby mohla vzniknout nová technika, musela vždy účelově překonat tu starou. Vývoj techniky je tak možné dělit do několika vývojových období.

První olympiáda

První zimní olympijské hry se konaly v roce 1924 ve francouzském Chamonix. Právě do této doby byla klasická technika spíše chůzí s prodlouženým skluzem při každém kroku. Skluz byl ale prováděn ve dvouoporovém postavení, to znamená skluz na obou lyžích současně. Nyní už je každému jasné, že to nemohla být nejrychlejší technika, hlavně z pohledu nekvalitního odrazu z nedostatečně zatížené lyže.

Kolem roku 1860 začalo anglické sportovní hnutí silně ovlivňovat i lyžování v Norsku. Užité lyžování lovců, sedláků a vojáků se začalo měnit ve sport městského obyvatelstva, jehož střediskem se stala hlavně Kristiánie, oblast dnešního Osla. Hlavními přestaviteli tzv. Norské školy, dvouoporové, byli především norští lyžaři, učitelé Sondre A. Norheim a jeho žáci bratři Hammestveitovi, kteří šířili prostřednictvím svých lyžařských škol lyžařskou techniku ve Skandinávii a po emigraci i v USA. Důležitým mezníkem pro ukončení tohoto období byly právě olympijské hry v roce 1924, které tak nastavily cestu k formování účelné a hlavně ekonomické techniky.

Čtěte také: Historie letního běžkování u nás

Předválečné a meziválečné období

Před I. světovou válkou se začínala technika více přibližovat běhu, ale tehdejší vybavení tomu moc nepomáhalo. Používaly se poměrně dlouhé lyže 2,5 až 3 metry s vázáním z měkké kůže bez upevnění paty. Lyže byly na nohou připnuty pomocí zahnuté špičky lyžařské obuvi. Zpočátku se běhalo s jednou, pak i se dvěma holemi. Postoj byl více vzpřímený, dolní končetiny téměř napjaté. Zásadní změnou ve vybavení byly postupně získané zkušenosti s možností použití kratších a lehčích lyží, stejně tak s použitím běžeckých vosků.

Mezi lety 1924 a 1938 byla klasická technika charakterizována vyšším postojem, nedůrazným přenášením váhy na skluzovou lyži a malým pokrčením skluzové končetiny. Při nedokonalém odrazu zůstávala lyže dlouho na sněhu a nedokázalo se tak úplně odstranit dvouoporové postavení při skluzu. Ve snaze o prodloužení skluzu s co největším vysunutím boku vpřed nad skluzovou lyži se začala uplatňovat technika střídavého běhu stejnostranného, tzv. „pasgang“. To znamenalo, že současně s odrazem jedné nohy docházelo k odpichu stejnou paží. Skluz se sice prodloužil, ale na rychlost běhu to zásadní dopad nemělo. Etapa této tzv. Finské školy byla ukončena začátkem druhé světové války.

Po II. světové válce

Po zákonité stagnaci v době světové války nastupuje po jejím skončení v roce 1945 tzv. Švédská škola, skluzová, charakteristická především skluzovou technikou v jednooporovém postavení, skluz jen po jedné lyži. Stále ještě se jednalo pouze o klasickou techniku s razantním odrazem a důsledným přenesením hmotnosti těla na skluzovou lyži v jednooporovém postoji. Důkladnému přenesení hmotnosti na skluzovou lyži pomáhal při skluzu větší předklon trupu a švihový pohyb odlehčené dolní končetiny vpřed. Střídavý běh dvoudobý, charakteristický střídavým odpichem se současným střídáním odrazů jednou nohou, byl rozšířen o střídavý běh čtyřdobý.

Tento v současné době již nepoužívaný způsob je charakteristický odlišnou frekvencí pohybu horních a dolních končetin v průběhu pohybového cyklu. Čtyři odrazy dolními končetinami byly doprovázeny dvěma střídavými odpichy. Současně se střídavým během dvoudobým i čtyřdobým se začal více využívat i soupažný odpich obou paží u jednodobého běhu. Jednalo se o způsob určený pro jízdu v rovinatém terénu nebo i způsob odpočinkový. Mohutný soupažný odpich (obou paží současně) s výrazným předklonem trupu následoval po jednom odrazu nebo po dvou odrazech střídavě pravou a levou nohou.

Jernbergova revoluce

Postupem času, kdy se začalo více používat větší silové zatížení horních končetin, se ukázal čtyřdobý běh jako neefektivní. Nejznámější propagátorem moderní skluzové techniky byl fenomenální švédský závodník Sixten Jernberg, nositel patnácti medailí ze ZOH a MS. Větší rozšíření běhu na lyžích jako sportovní disciplíny mělo za následek zařazení většího tréninkového zatížení se zaměřením na rozvoj silových schopností lyžaře s využitím vyšší frekvence odrazů a odpichů. Tato vývojová etapa je označována jako Sovětská škola, frekvenční a silová. Významnou měrou do klasické techniky zasáhl i vznik bruslení jako nové běžecké techniky.

Sittonenův krok

Píše se rok 1974, kdy měl při lyžařském maratonu Dolomitenlaufu největší favorit a několikanásobný vítěz různých lyžařských závodů Pauli Sittonen dobře připravené lyže na závod, ale neočekávané sluneční paprsky během závodu všechno změnily. Odraz z plochy se stal jenom snem, a tak se Sittonen začal odrážet jednou nohou z vnitřní hrany lyže, odvrácené špičkou do strany.

Tak vznikla nová lyžařská technika, bruslení na lyžích, zpočátku nazývaná Sittonenův krok, který byla charakteristická jednostranným odvratem. Postupem času se tato technika běhu ukázala jako velice progresivní, rychlejší a méně náchylnější na přípravu lyží.

Bruslení na olympiádě

Američan William Koch byl prvním závodníkem, který bruslařskou techniku použil na významných závodech. Na ZOH v Innsbrucku v roce 1976 získal na 30km trati stříbrnou medaili, když jako jediný po celý závod použil techniku bruslení, tedy oboustranné bruslení. Bruslení se začalo poměrně rychle rozšiřovat i mezi obecnou populaci a chvílemi i hrozil zánik pomalejší klasické techniky.

Důležitým mezníkem pak byl rok 1985, kdy byly na kongresu Mezinárodní lyžařské federace FIS schváleny dvě techniky běhu na lyžích – klasická technika a volná technika, umožňující použití právě bruslení.

Postupně vzniklo několik způsobů bruslení, které lyžař může kombinovat podle rychlosti jízdy a sklonu terénu, aby mohl svoje silové schopnosti co nejvíce využít. Je to bruslení oboustranné bruslení jednodobé, dvoudobé, střídavé a prosté, bez odpichu holemi. Bruslení na lyžích vyžaduje větší silové zapojení především vrchní části trupu a horních končetin, což postupně začalo ovlivňovat i klasickou techniku.

Vznik soupaže

Závodníci museli do svého specifického tréninku častěji zapojovat svaly horních končetin a břišního svalstvo, což vyústilo až k využívání pouze soupažného odpichu. Nejvýrazněji se začalo projevovat u dálkových závodů klasickou technikou, kde většina závodníků jede na lyžích namazaných pouze skluzovým voskem a používá jen soupažný odpich bez odrazu. Na tratích s menším výškovým profilem je to snadněji zvládnutelné a hlavně na hladkých lyžích i rychlejší.

Na standardních tratích s náročným výškovým profilem závodníci techniku soupaže používají velmi často i přesto, že musí mít lyže připraveny i na odraz. Při soupaži v závodním provedení se v maximální míře využívá síla paží, síla břišního svalstva a současně i zemská přitažlivost.

Článek byl aktualizován, poprvé vyšel na bezky.net poprvé v únoru 2019.

Čtěte dále: Jméno Bauer opět pod pěti kruhy. Mladý perfekcionista s jedinou neřestí