Jednou z v praxi uplatňovaných variant vysokohorského tréninku je trénování i odpočinek ve stejné nadmořské výšce. Běžná je i varianta trénovat „nahoře“ a odpočívat „dole“. Jedním z přelomových výzkumů v této oblasti byla již v roce 1992 práce amerických profesorů Stray-Gundersena a Levinea. Ti sice potvrdili zmnožení červených krvinek, nosičů kyslíku, tréninkem ve vysokohorském prostředí, ale také prokázali návrat k normálním hodnotám téměř okamžitě po příjezdu zpět do nížin.

*Tento článek vyšel v časopisu NORDIC 24 pod názvem Lyžování je věda.*

Navíc se seriózně zamysleli nad výhodami tréninku ve „výšce“ a zcela logicky vyvodili závěr, který každý z nás, kdo si občas vyšlápl na nějakou tu alpskou třítisícovku nebo se pokoušel posouvat své lyže po dachsteinském ledovci, velice dobře zná. Trénovat stejně intenzívně a kvalitně jako v běžné nadmořské výšce se tam nahoře nad mraky prostě nedá. Skutečný tréninkový efekt je často minimální, při špatném organizování tréninku dokonce až záporný. Závěr (a jejich pozdější testy na Texaské i dalších amerických univerzitách to prokázaly) by měl být jednoznačný. Odpočívat ve výšce a trénovat v nížině (Live High, Train Low – tzv. LHTL) by měla být nejlepší kombinace. I jejich pozdější opakované testy prováděné jak u univerzitních, tak i u elitních běžců na střední a dlouhé tratě tuto skutečnost potvrdily. Nejvíce se osvědčil model tréninkového soustředění trvajícího 27 dní, kdy trénink probíhal ve výšce 1 250 m n. m. a pobyt, tedy regenerace a spánek, ve výšce 2 500 m n. m.

Je důležité vědět, že doba pobytu kratší než dva týdny neprokázala ve výzkumech dalších odborníků kýžený nárůst maximální spotřeby kyslíku a tudíž žádný přínosný efekt na výkon. Mimochodem pozitivní zkušenost s minimálně čtyřtýdenním nepřerušovaným pobytem ve výškách udělal i tým kolem Kateřiny Neumannové při její přípravě na ZOH 2002 v Salt Lake City.
I přes spoustu pozitivních zkušeností z tréninku ve výškách ze strany sportovců a trenérů se kolem této praxe objevují otazníky. Sami výzkumníci uznávají, že zvýšit výkonnost u dobrých, ne však ještě elitních sportovců je snazší. Jejich tzv. funkční kapacita organizmu je přece jen nižší a tudíž snadněji trénovatelná. Špičkoví atleti se již pohybují na hranici svých možností a nárůst výkonnosti u nich je jen v řádu promile, nikoliv procent. I z toho důvodu ne vždy má jedna určitá tréninková metoda shodný účinek u dvou různých sportovců. Tak tomu je podle některých i v případě vysokohorského tréninku. Další faktor, který ovlivňuje závěry seriózních vědeckých výzkumů, je překvapivě i tzv. placebo efekt.

.<>
[* https://farm4.staticflickr.com/3939/15096663564_3bd3dfd3d4.jpg .(Trénink ve vyšší nadmořské výšce musí být pod odbornou kontrolou) *] *** Trénink ve vyšší nadmořské výšce musí být pod odbornou kontrolou

Letos publikovala výsledky svých posledních měření skupina odborníků kolem dánského univerzitního profesora dr. Nordsborga. Ve francouzském Chamonix, konkrétně v Národním lyžařském tréninkovém centru, ubytovala na čtyři týdny skupinu cyklistů. Všichni trénovali v normálním režimu v běžné nadmořské výšce mezi 800 až 1 300 m n. m. V případě odpočinku však byli sportovci rozděleni na skupiny, kde jedna spala v místnosti s regulovaným tlakem odpovídajícím nadmořské výšce 3 000 m n. m., další skupina pak v místnosti s tlakem odpovídajícímu výšce tréninku, tedy 1 300 m n. m. Podstata výzkumu však spočívala v tom, že nikdo z testovaných cyklistů nevěděl, do jaké skupiny patří, ale všichni věřili, že spí ve vysoké nadmořské výšce. Výsledky pak šokovaly i samotné vědce. Skupina, která spala skutečně ve vysoké nadmořské výšce, nevykázala žádný výrazný nárůst z ukazatelů typických pro trénink ve výškách (změny v krevní plazmě, změny v tvorbě laktátu či změny v úrovni sodíku a draslíku). Přesto u ní došlo k zaznamenatelnému nárůstu výkonnosti a zlepšila se v testech. Vysvětlení podávají vědci jediné, příčinou je tzv. placebo efekt. Jinými slovy, borci, kteří věřili, že jim vysokohorská příprava pomůže zvýšit výkonnost, výkonnost skutečně zvýšili.

Reakce dr. Stray-Gundersena, který v současnosti pracuje s americkým lyžařským běžeckým týmem, na sebe nenechala dlouho čekat. Nepřímo zpochybňuje v tomto výzkumu efektivitu uměle vytvořeného vysokohorského prostředí, které nemusí působit přesně tak, jako by tomu bylo v případě spaní ve skutečné extrémní nadmořské výšce. Také se, a nejen v tomto případě, pozastavuje nad otázkou, zda vlastě čtyři týdny pobytu ve výšce jsou dostatečně dlouhé na to prokázat nějaké výrazné pozitivní výsledky takového tréninku. Říká, že každý sportovec reaguje odlišně nejen na zátěž, ale i nadmořskou výšku. Někomu prostě nemusí stačit ani výška 2 500 m n. m. Při celkovém pohledu na bádání v této oblasti zpochybňuje i velké množství v minulosti prováděných výzkumů na dané téma a to především z hlediska organizace a délky jejich trvání (některá měření probíhala po výrazně kratší dobu než 4 týdny). Kritizuje i zkušenost a objektivitu samotných výzkumníků. Sám přiznává, že musí uskutečnit ještě mnohá nová měření, která mu pomohou naleznout zatím neznámé odpovědi a skutečně potvrdit či nakonec třeba i vyvrátit hypotézu o přínosu tréninku ve vysokohorském prostředí.

*Zdroje: Stray-Gundersen, J., et al. ‚‘Living high-training low‘‘ altitude training improves sea level performance in male and female elite runners. Journal of Applied Physiology 2001, 91:1113-1120; Nordsborg, N. B. et al., Four weeks of normobaric „Live High – Train Low“ does not alter muscular or systemic capacity for maintaining pH and K+ homeostasis during intense exercise. Journal of Applied Physiology 2012, 112:2027-2036*

———–

**O tréninku s pomocí rollerboardu čtěte v článku**
„Běžecké lyžování je věda – Rollerboard“:http://bezky.net/clanek/548-bezecke-lyzovani-je-veda-rollerboard
============

—————–