V Česku je Kilimandžáro poměrně populárním cílem pro milovníky hor. Nikdo nespočítá, kolik Čechů už stálo na vrcholu. Bude to ale určitě hodně velké číslo. S těmi, co o tom teprve uvažují, se chci podělit o pár zkušeností z našeho červencového výstupu spíše ze sportovního a praktického pohledu.

Vychází slunce a na vrchol mi zbývá tak půl hodinka. Už ho i vidím. Konečně nemusím dbát na pomalé tempo a vidina dlouho plánovaného cíle mě žene dopředu. Za chvíli se rukou dotýkám známé dřevěné cedule. V tu chvíli stojím nejvýše ze všech lidí v Africe.

Vylézt na vrchol Kilimandžára asi není úplně mimořádný sportovní výkon s ohledem na to, kolika lidem se to každým rokem podaří. Na druhé straně, pohled na mraky shora z výše téměř 6000 metrů taky rozhodně není zadarmo.

Geografie hory a strategický postup

Technicky vzato, Kilimandžáro není název samotného nejvyššího vrcholu Afriky, ale celého horského masívu, který leží převážně v Tanzanii a částečně v Keni. Masiv sopky Kilimandžáro spolutvoří tři sopečné vrcholy – Kibo, Mawenzi a Shira. Na vrcholu sopky Kibo se nachází Uhuru Peak a právě ten je se svou výškou 5 895 metrů nad mořem nejvyšším bodem kontinentu.

Pro náš výstup jsme z několika možností zvolili Marangu Route. Výběr trasy je subjektivní záležitost. Maragnu Route je však scénicky velmi vděčná trasa, protože v závěru směřuje na plató mezi vrcholy Kibo a Mawenzi. Mawenzi je nádherná hora a pohledy na oba vrcholy současně jsou uchvacující. Na Marangu Route je možné zvolit pětidenní nebo šestidenní variantu.

My si vybrali šestidenní, která vkládá mezí druhý a třetí den výstupu jeden aklimatizační den navíc. Během něho jsme vystoupali z Horombo Huts asi o 400 metrů výše ke skalní formaci Zebra Rocks a na noc jsme se vrátili zpět do Horombo Huts. Tento den navíc posune aklimatizaci člověka podle hodinek Garmin o dalších 400 metrů výše, a to se během vrcholového dne může ukázat jako rozhodující. Vrcholovým dnem šestidenního výstupu je pátý den. Ten je dost dlouhý. Začíná vstáváním před půlnocí a po 1200 metrech vystoupaných a 2200 metrech sestoupených končí někdy kolem čtvrté odpoledne.

Čtěte také: Nejlepších 5 míst, kam vyrazit na letní soustředění

Sportovní příprava

Pokud jste zvyklí trénovat, hýbat se a jste fit, potom byste měli být v zásadě připraveni na výstup. Některé drobnosti v přípravě však mohou vaše šance navýšit. Celou řadu let jsem zvyklý trénovat prakticky denně a na tom se nic neměnilo.

V posledních 4 měsících jsme však zařadili do tréninku pravidelné delší (3-5 hodin) pochody s asi 10kg  batohem. Cílem bylo zvyknout si na tento typ pohybu, zátěž, boty a podobně. Týden před odjezdem do Tanzanie jsme strávili týden ve Švýcarsku. Během šesti dnů jsme 6x vystoupali do výše 3000 metrů a spali jsme ve výšce 1850 metrů nad mořem.

Cílem bylo posunout aklimatizaci organismu o trochu výše. Na začátku výstupu na Kilimandžáro u Marangu Gate mi hodinky ukazovaly, že jsem plně aklimatizován na výšku 1200 metrů, tedy skoro o 1000 metrů výše, než kde bydlím. Při aklimatizaci se počítá každý metr a pokud vám to umožní čas a práce, rozhodně doporučují předem nějaký aklimatizační pobyt absolvovat.

Kromě toho jsem si dal záležet na tom, abych do Afriky odlétal s velmi nízkou vlastní váhou. Tahat nahoru kila navíc je zbytečné a tuky představují o to větší zátěž, že jde o živou hmotu, kterou musíte okysličovat. Na vrcholu Kilimandžára je množství kyslíku ve vzduchu o více než polovinu menší než u hladiny moře, a to jsem si pořád připomínal.

Jak se stravovat?

O vrchol Kilimandžára jsem se pokoušel už v roce 1997 spolu s bratrem. Bohužel neúspěšně. V předposlední den výstupu jsem dostal z místního jídla takové střevní potíže, že jsem se sotva držel na nohou. Z nejvyššího tábora Barafu Camp (tenkrát jsme šli po Machame Route) jsem musel tedy zamířit dolů a byl jsem rád, že jsem se vůbec nějak dolů dostal.

Nechtěl jsem, aby se něco podobného opakovalo, a proto jsme chtěli být opatrní ohledně toho, co jíme a pijeme. Standardy stravování a především hygiena nosičů a kuchař, kteří jídlo připravují, se za těch 28 let hodně posunuly k lepšímu, ale i tak je dobré být opatrný.

Vodu jsme pili jen převařenou a ještě jsme do ní dávali chlorové tablety a rozpustný vitamín, který přebil nepříjemnou chuť chloru. V jídle jsme se vyhýbali věcem, které nejsou řádně uvařené. Například syrové zelenině. Nakonec jsme nikdo neměli žádné zažívací problémy a jídlo jsme si hodně pochvalovali.

Než jsme odjížděli, spočítal jsem si přibližně, kolik kalorií vydáme během celé šestidenní cesty. Od toho jsem odečetl odhadované kalorie, které dostaneme na snídaně a večeře od našeho kuchaře. Rozdíl mezi těmito čísly byl pořád ještě dost velký a byli jsme připraveni ho dorovnávat z vlastních zásob – především sportovními gely a tyčinkami.

Během pochodu jsme pravidelně pili každých 30 minut a doplňovali gelem nebo tyčinkou každou hodinu. Nechtěli jsme se dostat ani na chvíli do energetického deficitu nebo dehydratace.

Fungovalo to velmi dobře, celou cestu jsme se cítili plni sil a organismus se mohl soustředit na boj s nedostatkem kyslíku.

Čtěte dále: Zdolejte italské vrcholy na kolečkových lyžích

Jednotlivé etapy

Šestidenní Marangu Route má tyto etapy:

• Den 1: Marangu Gate (1819 m) – Mandara Huts (2713 m): 8,5 km za 3:30 hodiny
• Den 2: Mandara Huts – Horombo Huts (3726 m): 12,1 km za 5:20 hodiny
• Den 3: Horombo Huts – Zebra Rocks (4123 m) a zpět: 5,4 km a 3:20 hodiny
• Den 4: Horombo Huts – Kibo Huts (4706 m): 9,1 km za 4:50 hodiny
• Den 5: Kibo Huts – Uhuru Peak (5895 m): 5,6 km za 6:45 hodin + Uhuru Peak – Horombo Huts: 14,7 km a 5 hodin
• Den 6: Horombo Huts – Marangu Gate. 20,6 km a 6:15 hodiny

Když dáme stranou třetí den, který je jen aklimatizační, potom celá trasa výstupu měří 35,3 km a směrem nahoru zabrala necelých 21 hodin chůze. Sestup potom trval kolem 11 hodin.

Postřehy z výstupu

Hned na začátku vás překvapí dvě věci. Počet průvodců a nosičů, kteří doprovázejí i tak malou čtyřčlennou skupinku, jakou jsme byli my. Bez nich vás do parku nepustí, ale bylo jich fakt hodně. Nakonec jsem byl i rád, protože každý nosič znamená práci pro dalšího člověka a obživu pro jeho rodinu. Tanzanie je chudá země a nosiči jsou opravdu vděční za to, že jim turisté dávají práci. Každý večer nám za to znovu a znovu přišli poděkovat a uváděli nás tím trochu do rozpaků.

Druhá překvapující věc je pomalé tempo chůze, kterou hned od začátku průvodci nastaví. V podstatě jsem se nikdy předtím nepohyboval tak pomalu a při správném tempu výstupu je možné se dostat na horu, aniž by se člověk výrazněji zpotil nebo zadýchal. Zní to divně a sám bych tomu dříve nevěřil. Věděl jsem ale, že je to jeden z klíčových předpokladů úspěchu. Náš hlavní průvodce už byl na vrcholu asi 300x a plně jsme mu v této věci důvěřovali. Pokyn „pole, pole“ tedy „pomalu, pomalu“ je potřeba opravdu respektovat.

Funkční údaje

Když jsme zahajovali výstup u Marangu Gate, hodinky mi ukazovaly, že jsem plně aklimatizován na výšku 1200 m. Úroveň aklimatizace se postupně zvyšovala a na konci následujících šesti dnů ukazovala postupně hodnoty 1250, 1500, 1900, 2250, 2550 a 2750 metrů. Vrcholový den jsme tedy začínali plně aklimatizováni na výšku 2250 metrů. Zdá se, že aklimatizace se poměrně rychle zvyšovala, i když samozřejmě zaostávala více a více za postupně nabíranou výškou. Když jsme se po šesti dnech vrátili zpět k Marangu Gate a byli jsme aklimatizováni na výšku 2750 metrů, hned mě napadlo, o kolik asi snazší by byl výstup, kdybychom ho hned započali znovu. Byl by to zajímavý experiment.

Ze všech dat, která jsem průběžně na hodinkách sledoval, mě nejvíce zaujaly tepové frekvence. Mezi klidovou a maximální tepovou frekvencí (u mě 43 a 180 tepů) leží pět zón tréninkové intenzity. Jejich hranice jsou u každého individuální a závisí na fyziologických předpokladech, trénovanosti, věku a podobně. U vytrvalostních sportů, jako je například běh na lyžích nebo cyklistika, by se převážná většina tréninku měla odehrávat v 2. zóně a jen menší část v zónách vyšších. Když jsem se chystal na Kilimandžáro, představoval jsem si, že budu muset svádět boj s výškou a nedostatkem kyslíku, a budu se pohybovat často ve vyšších tepových frekvencích. V tomto jsem se úplně pletl.

Během čtyř výstupových dnů (dny 1, 2, 4 a 5) mi hodinky naměřily tyto hodnoty: 95/123, 89/129, 93/129 a 92/125. Čísla udávají průměrnou TF/maximální TF v jednotlivých dnech. To znamená, že v průměru představovaly všechny čtyři dny zátěž v zóně 1 a i maximální dosažená TF se pořád pohybovala hluboko uvnitř zóny 2.

Celý týden park Garmin vyhodnotil jako „recovery week“. Taková data bych rozhodně nečekal. Je to však výsledek především rozvážného tempa, které nasadili a celou dobu udržovali naši průvodci.

Pokud organismus celou dobu výstupu funguje v zóně 1 a jen občas se ocitne v zóně 2, potom je vlastně většinu času schopen průběžně regenerovat, pracuje hluboko v aerobním režimu a může se plně věnovat energeticky náročné činnosti, kterou představuje adaptace na přibývající výšku a ubývající kyslík v okolí.

Nejsem žádný expert, ale moje teorie je taková, že pokud by se organismus dostával při výstupu častěji nad zónu 2, tedy do zóny 3, či snad dokonce 4, potom by se organismus musel věnovat přednostně více regeneraci a kompenzaci předchozího zatížení a proces aklimatizace by běžel mnohem pomaleji. Pomalé tempo výstupu je tedy naprosto klíčové a člověk se na něho musí nachystat v hlavě. Vyžaduje trpělivost. Hlavně během nočního výstupu z Kibo Huts na vrchol.

Na závěr

Ač se z výše uvedeného textu může zdát, že výstup není nijak obtížný, je dobré přípravu nepodceňovat. K horám vždy přistupovat s respektem a poslouchat i vlastní pocity a limity. Horší den může potkat každého. Například můj průvodce, který byl na vrcholu více než stokrát, tentokrát trpěl velkými bolestmi hlavy a na vrchol nedošel. Sem tam je také vidět, že někoho dolů svážejí nebo že pro někoho letí vrtulník.

Když se dívám zpátky na celý výlet a prohlížím si fotky, říkám si, že to byl jeden z nejkrásnějších a nejemotivnějších zážitků, které jsem zažil. Kilimandžáro je nejvyšší samostatně stojící hora na světě. Výškové převýšení výstupu kolem 4000 metrů nemá ve světě obdoby. Příroda v okolí je nádherná. Z deštného pralesa s opicemi na začátku vede cesta přes vřesoviště, alpinskou poušť až na ledovec, kde vládne nádherné ticho. Obzvlášť při sestupu, který je poměrně rychlý a trvá jen 11 hodin, se s ubývajícími metry krajina doslova mění před očima. Na okamžik, kdy se člověk blíží k vrcholu, je vysoko nad mraky a začíná vycházet slunce, se nedá zapomenout. Hakuna matata!

Členství na bezky.net

Členství na bezky.net umožňuje, abyste se stali součástí přední světové lyžařské komunity s exkluzivními výhodami. A také navíc s neomezeným přístupem k článkům na bezky.net a ostatních sesterských webech langd.se, langrenn.com, maastohiihto.com, proxcskiing.com, SC Play a SC MyPages.

• Exkluzivní nabídky a výhody
• Přístup k veškerému obsahu
• SC Play – živé vysílání
• SC MyPages – Všechny výsledky Ski Classics na jednom místě

STAŇTE SE ČLENEM ZDE