Postupně je začala napodobovat studenecká omladina; ta však jezdila místo na lyžích na dužinách od sudu, přivázaných řemínky k botám. Místo hole se odráželi hrabištěm. Až v roce 1908 začal obchodník Josef Sedláček prodávat lyže po 6.40 K, které podle vzorku od J. Albrechta zhotovovali místní koláři Štefan a Makovička. Na skokačkách od Štefana skákal dlouhé roky náš nejslavnější skokanský trenér Zdeněk Remsa, studenecký občan a hornobranský rodák. Zlomil je až při tréninku ve S. Mořici 1948, těsně před olympijským závodem a museli se splašit, namontovat a zprubnout Marius Johansenky.

Ve Studenci všechno začalo u dědy Alberta Štefana, zdejšího koláře. Při své živnosti sem tam pro movitějšího tatíka zrobil jasanky, aby se klučina nemusel smýkat na dužkách. Místní chasa si dobře pamatovala závodící skijáky z velkých závodů. Ty první se ve Studenci jely v roce 1910. O rok později, 29. ledna, pořádala sokolská jednota v prostoru mezi Bosnou a svahem, později osazeným můstky, grandiózní podnik o 5 číslech, zakončený společnou jízdou. Tehdy se ve Studenci objevil tehdy již legendární mistr Bohumil Hanč s novomanželkou Slávkou, která jinak na závody nejezdila. Hančovi přijeli z Hrabačova na lyžích jako diváci. Bohumil závodit nechtěl; organizátoři ho uprosili alespoň ke startu na sprinterské trati 100 m. Tu Hanč vyhrál v čase 22 a 3/5 vteřiny.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371660753_88e371d0cb.jpg *]

(Dezén studeneckých lepenek z 50. let; už ne laky jako na jasankách, ale krycí barvy a nástřik firmy přes šablonu)

Od tohoto data se zakázky na zhotovení ski ke Štefanům jen hrnuly a Albert tak tak stíhal. Na momentce z doby kolem světové války si lze představit, v jak skromných podmínkách provozoval tehdy děda Štefan svou malou manufakturu. Albert Štefan měl 5 dětí. S první manželkou Josefa, Boženu, Jarku a Rudu. Když ovdověl, povila mu nová žena ještě Slávka.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371694358_fda8344ee6.jpg *]

(Roubenka, obložená hranoly, fošnami, kulatinou – zde v době kolem světové války bydlel a provozoval děda Albert Štefan svou malou manufakturu)

Psal se rok 1915. Starší Ruda s Jarkou se vyučili kolařině u tatínka, zatímco ze Stanislava se stává soustružník a před válkou praktikuje v čelákovické fabrice. Na vojně pomáhá při stavbě hřebenového opevnění v Krkonoších. Přišla válka a roky totálního nasazení v říši. V pětačtyřicátém svatba a ve Špindlerově Mlýně přebírá jako národní správce obchodní dům Möhwald s převážně sportovním artiklem. Druhý nejstarší syn Ruda (1905), zůstává jako tovaryš s otcem u výroby lyží a bydlí v pekárně u Karásků (dnes řeznictví Nosek). S otcem v baráčku bydlí mladší Jarka, ale i ten v šestačtyřicátém vylétá z hnízda a zprostředkovává obchody Rudovi a také Slávkovi. Ten byl na anonymní udání zatčen v roli národního správce a po dvoudenní vazbě zproštěn obvinění. Do Špindlu se už nevrátil a na jeho místo nastupuje opět lyžař – Jarka Lukeš; ten přejmenoval obchodní dům na Sportovní dům J. Lukeše a po čase ho stihl stejný osud jako Slávka Štefana; pro údajnou zpronevěru šel do vazby jako jeho předchůdce.

Mezitím 3 bratři Štefanové rozjeli výrobu sportovních potřeb – na prvním místě šly lyže – skokačky a turistické, později sjezdové lepenky. Ruda se Slávkem byli v dílně pořád; byznysmen Jarka objížděl kunčofty a zisk se dělil mezi něj a bratry. Nikdo neví, zda rovným dílem, ale podle okřídleného “ ve dvou rada, ve třech zrada“, se jednoho dne bratrské trio ostře poškorpilo a tým se víceméně rozpadl.

Jarka, narozený 1908, se odstěhoval do Čisté v Podkrkonoší. Aby v rodině nezůstalo u jednoho správcovství, ujal se i on na křižovatce v Čisté kolářství po vyhnaném Němci Exnerovi. Národní správce Jaroslav Štefan, na obchodní cesty vyrážející v koženém haveloku, zakrátko odkoupil od Fondu národní obnovy dílnu se stroji a kopíruje rodinnou tradici, vyrábí turistické a slalomové lyže. V jeho provozu je jako brusička zaměstnána paní Erlebachová; u strojů a ponků pak pánové Jebavý, Ulvr, Erlebach a na jméno čtvrtého dělníka si paní Štefanová, letos sedmadevadesátiletá, už nevzpomněla.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371661043_ecd43135fc.jpg *]

(Tělomrsk – parketa Slávka Štefana. Jako dobrý gymnasta si střihnul na Dacance překot o holích)

Firma Štefan, výroba lyží, Čistá v K., měla švihácký znak se třemi prorostlými smrky. Lepenky se v Čisté při klížení nestahovaly do klasických dřevěných rámů a forem, jako třeba u Bartoňů. Jarka Štefan si pořídil masívní železné lisy od firmy Erwert z Trutnova – Poříčí.

Jarka díky svému naturelu patřil k progresívním obchodníkům. Jako akční muž šel do rizika, aby mohl prosperovat a uživit rodinu. Vzhledem k počtu dělníků byla jeho produkce značná – dodávky pro podnik Drobné zboží kolísaly mezi 120 až 150 páry měsíčně. A že si jich tehdy špičkoví jezdci považovali. Závodit na Štefankách bylo v padesátých letech in a s uznáním o nich hovoří bývalý trenér čs. sjezdařské reprezentace Karel Hampl z Klatov.

V úplném závěru padesátých let skončila výroba lyží v Čisté, prostor dostaly upomínkové předměty. V roce 1961 dílnu komunisté znárodnili, podnik Krkonošský nábytek odvezl větší stroje, protahovačka šla kamsi na Moravu.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371744559_7020d5a035_z.jpg *]

(Plakátové pozvání k sokolským závodům před 111 sezónami)

Vraťme se však do Studence, kde oba bratři Slávek s Rudou, které věkově dělilo 10 let, zdědili po tatínkovi dílnu, vyšperkovanou a popsanou jmény a ciframi. Dvířka skříněk s vercajkem – dláty, nebozezy, rašplemi, šablonami byla hustě popsána číselnými kódy. Téměř všechny údaje byly dlužnými částkami zákazníků Štefanovy firmy. Za války a těsně po ní byla platební schopnost obyvatel Studence chatrná. Přesto vyrobit, opravit a hlavně dodržet slovo u Štefanů – Alberta, Rudy, Slávka a v Čisté jistě i Jarky bylo řemeslnickou stavovskou ctí. A naši výrobci lyží byli ve správném smyslu filantropy a vyrostli mezi svými; možná proto tolik dlužníků, práce nad hlavu, ale zakázek stále fůru.

Slávek Štefan byl od mala horlivým sportsmanem. Od žactva cvičil ve studeneckém Sokole, jako dobrý nářaďovec si na lyžích dovolil i salta o holích na Dacance. To bylo místní eldorádo hošů ve Studenci, pár set metrů nad lyžařskými můstky, s lesním pláckem. Tady se hrál volejbal, tomu propadl i Slávek, dělala se atletika. Všestrannost pasovala nejmladšího Štefana ve skoku i v běhu v třicátých létech na jednoho z lídrů místních závodníků, před ním byl jen Josef Kužel. Po válce už byla parta skvělých studeneckých lyžařů početnější – olympionik Z. Remsa, reprezentant Pepík Lánský, lyžařský všeuměl Jirka Frýba, pánové Boura, Klouček, Havel a plejáda dalších.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371778099_6f01ebf155_z.jpg *]

(Slávek s Rudou tmelili rodinný fortel se závodním sportem. Někdy, jako na snímku z roku 1934 z novopackého rynku, i v jedné štafetě – zprava Ruda, uprostřed Slávek a jejich parťáka se nepodařilo identifikovat. Ve Studenci frčel Sokol, tehdejší sokolská župa Kryštofa Haranta z Polžic tady měla silnou základnu a v obci se tumlovali i lyžaři sportovního klubu Fejfar a Mládek)

Těm už stavěl skokačky a běžky Slávek Štefan s bratrem Rudou. Slávek pak v roli skokanského trenéra trávil víkendy a volné chvíle na můstku se svými asistenty Bourou, Mizerou a Havlem. Funkcionařil, dělal předsedu oddílu lyžařů Sokola, staral se také o růst a výchovu žákyně Květy Jeriové. Ta pak vozila medaile z mistrovství světa a olympiád. Profesí byl však výrobcem lyží a sportovního nářadí vůbec. Disky, oštěpy, luky, šípy; ze zimních potřeb celá řada turistických a dětských sáněk. Ty nejmenší – jednosedadlové nesly typové označení „Miloš“. Začátkem 50. let vyráběla studenecká frakce rodiny Štefanů pro podnik Sportovní potřeby Praha, zrovna tak, jako vysocký Tonda Bartoň a hornobranský Přemek Pičman. Přečasto přespávalo úřednictvo pražského ústředí u Štefanů v rámci všelijakých inventur, normovaček, inovací. To už dorůstala další generace rodu sourozenci Květa, Standa, Ivo a Eva.
Ani ne desetiletá, nejstarší Květa, lepila hrany na vrchní stranu špiček slalomových lyží. Nejprve otec vytvaroval nad vařičem přesný ohyb a Květa nanesla lepidlo a kolíčky fixovala hranu do vyfrézované drážky. Samozřejmě že to mladičkou dívčinu moc nebavilo, ale přirozená autorita hlavy rodiny nedovolila jinak. Lepení se provádělo v dřevěném přístavku za domem, takzvaném lágru. Stojí dodnes a slouží jako kůlna na nářadí. Pro výrobu byla nepostradatelná sušárna, místnost v přízemí, kde se činily 3 pilinové bubny. Tady se i pařilo, ohýbalo, dosoušelo a děti Štefanovy ji využívali coby koupelnu, cachtajíce se v plechové vaně. Co na tom, že piliňáky občas bouchly, to byl pak frmol; ale romantické vzpomínky zůstaly.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371661193_b72aa5c885_z.jpg *]

(Běžec S. Štefan před startem osmnáctky na náměstí, jak bývalo před lety běžné)

Synáčci Štefani zase v rámci svých bojových her testovali šípy tatínkovy provenience. Přes obavy a protesty paní Štefanové po sobě oba bojovníci, schovaní na zahradě za kupkami sena, pálili ostošest.

Aby kovové hroty sportovních šípů indiánským elévům neškodily, vymysleli Ivo se Standou zlepšovák.

Hroty byly obaleny hroudou mokrého jílu a střílelo se dál. Lukostřelecká klání ukončila náhle bitva, když mezi kupkami, vzdálenými od sebe ani ne deset metrů, zasáhl Standa mladšího brášku tak nešťastně, že i přes ochranou hliněnou bandáž zůstal hrot šípu pevně zaklíněn v nosní dírce Ivoše tak pevně, že chlapecké ruce ho nemohly vytáhnout. Maminka naložila zraněného střelce na nosič bicyklu a hajdy do zdravotního střediska v místní fabrice. Cestou si mladý Štefan musel šíp přidržovat volnou rukou u nosu, aby se nekýval. Studenecký doktor pak odborně zasáhl.
U Štefanů se ve velkém, jako v prvním podniku v Československu, začaly lepit umělohmotné skluznice z hnědého Umatexu. Lepilo se Umacolem, stejně jako hrany a drželo to dobře. Problémem byl žlábek, který už dnešní carvingové lyže nepotřebují. Ten se po řadě pokusů musel profrézovat do jádra lyže a zatřít hustou barvou stejného odstínu, jaký měl Umatex na skluznici. Štefanové tak předběhli sériovou výrobu lyží s umělými skluznicemi v Zálesní Lhotě.
Pokud materiál na lyže nedodal podnik drahou na Horka, pomáhali si Ruda se Slávkem postaru. Vyráželi za vyhlédnutými jasany solitéry s rustikální, dvoumužnou motorovou pilou, sami pořezali a nechali odvézt. Fošny a frýzy se u pořezaných kmenů zpracovávaly pravděpodobně na jednušce na Horkách. Dům byl pak hráněmi dřeva doslova obležen, sušilo se venku a těsně před zpracováním ještě v již zmíněné sušárně. Výrobky se dodávaly do obchodů a Drobného zboží ne přímo, jako v Čisté, ale prostřednictvím Sportovních potřeb Praha.
V roce 1956 přišel šok; celá rodina Štefanova odjela do Lužan na výlet. Po návratu našla otevřenou dílnu, z podlahy trčely kotvící šrouby protahovačky, pásovky, fréz, brusky. Stroje zmizely. Kam?!

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371437761_abef6a9572.jpg *]

(Fešná značka Štefan Čistá s nadřízeným orgánem v mezikruží.)

Do žádného provozu, do žádného skladu, k žádnému soukromníkovi. Nechalo je převézt načálstvo Sportovních potřeb na dvůr provozovny v Košťálově, těsně před Kundraticemi, dnes tam sídlí špeditérská firma Chuchlík. Tam byly složeny podél zdi, na dešti a nezakryté tak rezavěly řadu let. Bez náhrady, snad z obavy konkurence, kterou svým fortelem a aspirací předváděli Slávek s Rudou? Asi ano, přestože výroba byla plánována, kontrolována a normována. Bylo však zapotřebí vytvářet větší výrobní celky, v Zálesní Lhotě byla fabrika se stejným programem a už tam po požáru firmy pracovali Mečířové, tam se tedy Štefanům trošku „pomohlo“. To tedy soudruzi uměli parádně!

Slávkovi, kdykoliv projížděl kolem svých strojů, pohozených na kundratickém dvoře, krvácela duše. I stalo se, jak panstvo naplánovalo. Bratři začali dojíždět do Zálesní Lhoty. Ironií osudu se tam Slávek setkal s Jarkou Lukešem, asi se oba lyžaři museli po špindlerovské anabázi potkat i zde. Ruda s manželkou pracovali u řezání materiálu. Slávek lepil skluznice. Jako jediný ze všech zaměstnanců vydržel pracovat v agresívní a nebezpečné atmosféře. Rekord ostatních „lepičů“ byl 2 týdny. Štefan u této operace zůstal 19 let!

Prvomájový průvod v roce 1960, vypravený jako každoročně od studeneckého Texlenu, byl častován hromovými projevy nesouhlasu nad cílenou likvidací pracovitého řemeslného stavu. Protestujícím byl Stanislav Štefan. Hlučně dával najevo svůj nesouhlas ke způsobu ukončení jeho privátní výroby a odvezení veškerého vybavení bez náhrady. Bratr Ruda po lichém čekání, že by snad úředníci Sportovních potřeb snad něco vrátili, přestavěl dílnu na byt a jeho potomci v něm žijí dodnes.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52371694548_28f2bacdbb.jpg *]

(Slávu výrobků lyžařů truhlářů Štefanů ze Studence připomíná už jen štukový nápis na domě u silničky z Rovnáčova na studeneckou náves. Na momentce z konce 50. let je ještě hráň materiálu)

O nevšedním charakteru ochotného člověka Štefana hovoří jeho pravidelná účast na rodičovských schůzkách sportovní třídy jilemnického gymnázia. Na ně chodil jako objevitel a první trenér Květy Jeriové, místo její maminky, v době dceřiných studií již paní, silně unavené klopotnou prací na hospodářství v Zálesní Lhotě.

Zdroj: Nordic magazín