Co nabízí nám běžkařům v krušných časech mizerné zimy podle mnohých předražený olympijský park jsme otestovali na vlastní kůži a přinášíme, překvapivě delší než původně plánovanou, reportáž.

Stručně řečeno, čekal jsem víc.

Bohužel jako správný zaměstnanec soukromé společnosti se přes den nemám šanci do parku dostat, navíc mi byla přidělena první týden Olympiády služební cesta. Zbývá tedy večerní provoz. Na Letnou to mám autem kousek, sice mám trochu obavy z parkování a z toho, že tuto část nemám autem moc najetou, ale za 15 minut už vystupuji z auta.

Trochu mě zaráží, proč mě poslali organizátoři na nejvzdálenější místo od vchodu, když je parkoviště poloprázdné, ale jako spořádaný občan vytahuji 50 Kč a parkuji na doporučeném místě. Celkově mě to vyjde skoro nastejno, jako jízda hromadnou dopravou (2x 24 Kč), což je samozřejmě pro dopravní podnik s přihlédnutím minimálně trojnásobného času na přepravu smutné.

Organizátoři jsou velmi milí a ochotně ukazují kudy kam, aktivnější organizátor si ke mě běží a trochu více důrazně než příjemně mi doporučuje nést běžky ve svislé poloze, prý kvůli nebezpečí vypíchnutí oka. Děti v dohledu nejsou a do pasu mi nikdo není, spořádaný občan tentokrát zůstal v autě.

Dostávám se k trati, projdu kolem zaparkované rolby a obří obrazovky s rozlišením staré hloupé Nokie, kde si lze jen domýšlet, co se na obrazovce odehrává. Alespoň to nebude rozptylovat, podle komentáře zrovna naši prohrávají s Američany. Nazouvám rychle běžky a vyrážím. Trať je osvětlená, z čehož jsem měl trochu obavy, jelikož čelovka zůstala doma. Předběžné informace z podzimu (možná nebyly oficiální) hovořili o 800m až přes kilometr dlouhé trati. Realita je však slabší. Po cca 200 metrech po rovince je otočka a hurá zpět. Sníh je mokrý, ale na to jak je teplo to ještě jde.

Co by však stálo za úvahu, proč nezbyly peníze/čas/lidi na průběžnou úpravu tratě? Stopa skoro není vidět a chudáci klasici a lidé toužící si klasický způsob vyzkoušet prakticky nemají šanci. Chápu, že po rovince je klasika celkem nuda, ale do začátku jde jistě o snazší způsob.

Trať na bruslení je hodně „zoraná“. Možná to je způsobeno závody, které před chvílí skončily, ale opět mě zaráží, proč to jednou za čas rolba nemůže projet. Je sice teplo, a možná by to nepomohlo na dlouho, ale minimálně by to bylo gesto všem, kteří přišli, že se organizátoři opravdu snaží udělat maximum.

Kroužím pár koleček, snažím se vybírat si tvrdší místa trati. Na některých částech to celkem jde, takticky se vyplácí nabrat rychlost na dobrých místech a snažit se projet horší části pomocí získané energie. Ne vždy se to daří, jelikož dobrých míst není příliš.

Na okruhu se mnou krouží asi 20 dalších lyžařů. Někteří jedou technicky velmi solidně, jiní jsou od pohledu začátečníci. Nejrychlejší jsou ti co se nejvíc snaží, jet technicky v takovém terénu moc nejde. Někdo se sem tam pokouší zdokonalovat v technice, podle mého v těchto podmínkách zcela zbytečně. Velmi se mi líbilo, že všichni byli v klidu a i když občas někdo trochu nečekaně zakřižoval, všichni si rozbředlý sníh užívali.

Pří průjezdu startem je cítit demotivující vůně párků a piva, naštěstí jsem po večeři, tak odolávám a kroužím asi hodinu s občasnou pauzičkou na pokec se známými, kteří také přišli využít příležitosti (zdravím Obíka).

Po ujetí pár koleček se dostavuje únava, zpočátku nenápadně a postupně. Nohy přestávají poslouchat zejména v otočkách, kde je třeba frekvenční jízda. S postupem času se nedaří nabrat potřebnou rychlost na lepších částech a po hodince už se sotva plazím. Jako kancelářská krysa se cítím dokonale ukojen, balím a jedu domů.

V rozhovoru na Olympiádě s Dušanem Kožíškem byly zmíněny bolesti hýždí u většiny sportovců kvůli těžkým podmínkám a rozbředlému sněhu. Následující den také tyto partie výrazně cítím a přemýšlím, zda to byl záměr organizátorů, že když Olympijský park, tak se vším všudy.

Je to zvláštní, ale ač článek nemusí působit optimisticky, následující den v kanceláři se celý den těším, až se zase poperu s krátkým kolečkem. Vše probíhá podle prakticky stejného scénáře, s výjimkou čekání pár minut na ukončení závodů v biatlonu. Opět mě příjemný sportovní zážitek.

Závěrem lze říci, že my Pražáci se máme dobře. Kde jinde by za tyto peníze udržovali malé běžkařské kolečko ve slušné kondici? Park stál dost peněz a je vždy otázkou, zda nemohli být vynaloženy lépe. Pokud byla cílem propagace sportů, podle návštěvnosti to nemusela být vůbec špatná investice, určitě lepší než nakoupit reklamní čas v televizi. Jedinou záhadou mi je vyprodaný curling, když curlingová hala o pár kilometrů dál podle mě nehýří obří návštěvností.