Sport jen pro ty co na to mají? Ano, to je každodenní realita většiny západních zemí současného světa. A mluvíme-li o běžkách, jsou i země, kde tato podmínka platí nejen pro rekreační sportování, ale i pro výkonnostní či dokonce vrcholový sport. Jen ti nejlepší z nejlepších se mohou dočkat plné podpory, o zbohatnutí lyžováním se nedá mluvit už vůbec.

Lyžování v USA a Kanadě, dvou megastátech Severní Ameriky, se vyvíjelo od svého vzniku trochu odlišně od toho evropského. Lyže přišly do Ameriky s největší pravděpdobností spolu se skandinávskými přistěhovalci již v 19. století. Ty spolu se sněžnicemi původně sloužily jako pracovní dopravní prostředek, zpočátku horalům, později pak třeba i dobrodruhům dobývajícím Divoký západ v dobách zlaté horečky. Až do druhé světové války se závodilo více méně na lokálních úrovních, lyžařské závody pak byly pro místní farmáře velkým svátkem spojeným se zimními lidovými veselicemi. Výjimkou nebyly například ani několikadenní maratony podobného charakteru jako dnešní Tour de France. Lyžování mělo i přesah do jiných oblastí. Na severu státu Maine ve městě Fort Kent například vznikla ve čtyřicátých letech minulého století lyžařská výcviková základna připravující vojáky pro bojové operace v Alpách za II. světové války.

Existenci běžeckého lyžování jako závodního sportu vnesly do povědomí Američanů a Kanaďanů novodobé zimní olympijské hry. Zlomovými, a nejen pro lyžování, byly Olympijské hry ve Squaw Valley (1960), které soustředily poprvé v historii všechny sporty na jedno místo a všechny sportovce do jedné vesnice. Rozsáhlé kalifornské vyskohorské údolí ležící kolem jezera Tahoe, kde se Hry odehrávaly, je také dodnes jednou ze světově nejrozsáhlejších a nejznámějších lyžařských oblastí. Po jejím obvodu je rozseto několik běžeckých center čítajících dohromady stovky kilometrů upravovaných stop. Každé z následných olympiád (Lake Placid, Calgary, Salt Lake City, Vancouver) vtiskly do lyžařské mapy tohoto kontinentu vždy další nové běžecké středisko, které zůstává dodnes jedním z celostátních center výkonnostního i vrcholového lyžování. Následně vznikající menší i malá centra, často vyrvaná divoké přírodě, rostla a dodnes rostou v Kanadě i USA jako houby po dešti. U většiny z nich nechybí lyžařská chata či alespoň srub, půjčovna, lyžařská škola a velice často i systém umělého osvětlení.

I přes tyto běžkám zaslíbené podmínky nejsou výsledky na sportovním poli takové, jaké by se daly na první pohled očekávat. Důvodů je několik. Již jenom přístup ke sportu je v obou zemích jiný, než jaký známe u nás. Kariéra sportovce v Americe není pro většinu mladých ani jejich rodičů vysněným životním cílem. Sport je pouze součástí zdravého životního stylu u těch, kteří o něj usilují, na živobytí si jím vydělávají ve většině případů sportovci pocházející z chudších vrstev. V bohatších rodinách dávají rodiče u svých ratolestí přednost kvalitnímu vzdělání a sportování svých dětí podporují především jako užitečnou zábavu a vyplnění jejich volného času.

Dalším faktorem ovlivňujícím vztah k tak specifickým sportům jakým je běh na lyžích je oběma národním mentalitám více vyhovující zájem o kolektivní sporty, typické rychlou akcí i velkým množstvím osobních soubojů. A pokud se vše odehráva pod jednou střechou spolu s rychlým občerstvením a jistým parkovacím místem, je to ještě přitažlivější. Na milost jsou nanejvýš brány sjezdové lyžování a snowboarding. Ruku v ruce s těmito fakty jde i pozornost médií a s ní spojený finanční tok peněz od sponzorů. Až většinou v poslení řadě přichází v úvahu určitá forma státní podpory. Do tohoto obrazu pak z pochopitelných důvodů jen stěží zasadíme běh na lyžích.

[* https://farm8.staticflickr.com/7523/15670857731_a2447a66a8.jpg *]

Kanadské blýskání na lepší časy
==========
Tato a další úskalí rozvoje sportu si uvědomují především v poslední dekádě v Kanadě. Na začátku tohoto tisíciletí se podařilo nevládní celokanadské sportovní organizaci Canadian Sport Centre představit sportující veřejnosti metodiku dlouhodobého tréninkového systému, postupně se vžívající pod zkratkou LTAD (Long Term Athlete Development). Otec celého projektu, naturalizovaný kanadský mezinárodní expert v oblasti periodizace tréninku dr. Istvan Bayli nepříchází samozřejmě s ničím objevným. Systém je rozčleněn na jednotlivé etapy odpovídající věkovému vývoji sportovců se všemi nám známými atributy systematického rozvoje pohybových schopností a dovedností. Zajímavostí určitě je, že Bayli neopomíjí význam jak předškolních fyzických aktivit (tzv. Active Start, pro děti do 6 let) tak i nezbytnost fyzických aktivit po skončení sportovní kariéry až do pozdního seniorského věku (tzv. Active for Live). Ač nejdříve v golfu (!), byl postupně tento systém přetaven na potřeby i dalších sportů včetně běhu na lyžích. Jednotlivé etapy jsou prezentovány pod zapamatovatelnými a motivujícími názvy jako Základy hrou (FUNdamental), Základy tréninku (Learning to Train), Jak trénovat (Training to Train), Jak závodit (Learning to Compete), Umění závodit (Training to Compete) a Umění vyhrávat (Training to Win). V tomto balení je program prezentován nejen lyžařské veřejnosti, ale především rodičům potenciálních závodníků.

Vlastní trenérský systém vzdělávání je založen na pěti trenérských třídách. Pro obdržení té nejnižší stačí absolvovat několik víkendových seminářů, naopak pro získání nejvyšších tříd musí trenéři projít několika specializovanými semináři stejně jako prokázat mnoholetou praxi v oboru. V Kanadě ani v USA neexistují sportovní vědecká výzkumná centra, obdobná sportovním institutům jak je známe z evropských zemí, která by se mimo jiné podílela i na výchově a vzdělávání špičkových trenérských kádrů. I přesto je zřejmé, že úroveň základního běžeckého lyžování v Kanadě má v posledních letech vzestupnou tendenci.

[* https://farm4.staticflickr.com/3954/15487971770_c13e25aafa.jpg *]

Horká čokoláda a sušenky pro ty nejmenší, ale co pro ty starší?
===========
V lyžařských oblastech Kanady probíhají na vysoké úrovni běžecké programy pro předškolní a mladší školní věk, tzv. Jackrabbits programy (pojmenované podle lyžařského pionýra, norského přistěhovalce „Jackrabbit“ Johannsena). Tyto několik týdnů trvající zábavné lyžařské programy, které lokálně navštěvují desítky dětí, jsou organizovány převážně dobrovolníky a běžně se jich účastní i rodiče malých lyžařů. S přibývajícím věkem lyžařů však bohužel poměrně často úroveň následných programů slábne. A to nejen co do ubývajícího počtu dětí, ale i co do tréninkové kvality. Jedním z velkých limitů jsou kromě nedostatku kvalitních trenérů i vzdálenosti a denní (spíše noční) doba tréninků. Lokální lyžařská střediska jsou většinou vzdálená několik kilometrů od měst a děti jsou výhradně odkázány na dopravu rodiči. Z tohoto důvodů jsou tréninky organizovány většinou o víkendech a u starších kategorií (žactvo a dorost) pak jednou, maximálně dvakrát v týdnu a to výhradně za umělého osvětlení. Do juniorských kategorií pak, především v menších klubech, často vydrží pouze osamocení jednotlivci trénující po většinu týdne sami. Tyto nedostatky se snaží silnější kluby s placenými trenéry alespoň částečně eliminovat nepravidelným organizováním otevřených krátkých kempů, na které jsou často zvány i závodnické a trenérské celebrity. I díky nim se na tyto kempy v hojném počtu sjíždějí jak sportovci, tak i dobrovolní trenéři z blízkého i vzdáleného okolí. Není výjimkou na těchto tréninkových kempech vidět na jednom místě v akci až desítky mladých atletů i jejich trenérů.

Současně s klubovou linií funguje i v některých kanadských provinciích poměrně dobře organizovaný systém středoškolského sportu, jehož je běh na lyží neodmyslitelnou součástí. Dobří závodníci pak zcela přirozeně závodí jak na svazových soutěžích, tak i na těch středoškolských, pořádaných záměrně v jiných termínech. Ale pokud je klubová činnost v některých klubech v tom lepším případě celoroční, ta středoškolská je pak už výhradně jen a jen sezónní. Po zbytek roku se sportovci věnují jiným sportům nebo nedělají nic. Středoškolští trenéři se rekrutují z řad učitelů tělesné výchovy. Výhradní závodní technikou ve středoškolské lize je pak pouze bruslení.

Univerzitní úroveň běžeckého lyžování v Kanadě postrádá organizovanost. Univerzity v lyžařských oblastech sice mají své lyžařské týmy, nicméně ty nespadají do vybrané skupiny sportů s nároky na sportovní stipendia pro závodníky. Studenti většinou trénují sami. Účastní se otevřených národních soutěží, kde jsou vyhodnocováni zvlášť, a plní současně i nominační kritéria pro účast na světových univerziádách. Za zmínku stojí, že na tuto světovou studentskou soutěž jsou pravidelně vypisovány konkurzy jak pro doprovodné týmové trenéry, tak i asistenty a servismany, kteří si svou účast na každé z těchto akcí hradí výhradně ze své kapsy. Nikdy v nedávné minulosti se nestalo, že by nebylo jediné místo trenéra či servismana obsazeno.

[* https://farm8.staticflickr.com/7548/15487972770_ce708e231c.jpg *]

Přežívají jen ti nejsilnější… a nejbohatší
========
Silnou stránkou současného kanadského systému je existence tzv. národních rozvojových center (National Development Centre), obdoby našich středisek vrcholového sportu. Ty mají již částečnou finanční podporu nejen z provinčních lyžařských svazů, ale směřují tam zprostředkovaně i státní dotace. Do každého ze čtyř existujících kanadských center jsou přijímáni závodníci juniorských a seniorských kategorií splňující kritéria předem daná lyžařským svazem. Těmi kritérii je určitý počet národních klasifikačních bodů nasbíraných v předešlé sezóně. Také vlastní přijetí je v podstatě jednoduché. Lyžařský svaz po ukončené sezóně uveřejní seznam nominovatelných závodníků do jednotlivých center a závodník si v případě zájmu sám podá žádost o přijetí. Ne všichni do centra vstupují. Vzhledem k tomu, že si každý člen tréninkového centra hradí velkou část nákladů sám, včetně tzv. tréninkového poplatku (určitá obdoba školného), mají šanci na přijetí i závodníci z konce seznamu. Pro upřesnění, tréninkový poplatek bývá v rozmezí 10 až 15 tisíc dolarů ročně, další stovky až tisíce dolarů utratí závodník za ubytování, cestovné či materiálové vybavení (lyžař si platí i závodní kombinézu). V případě vysoké výkonnosti, či dokonce zařazení do reprezentačního družstva, má člen centra nárok na hrazení menší či větší části těchto nákladů z prostředků svazu i sponzorů jednotlivých center. Na závodníkově kariéře se také může sponzorsky podílet jeho „rodný“ klub. Závodník totiž stále závodí pod jeho jménem (!) a tréninkové centrum může uzavřít s tímto klubem smlouvu o podpoře závodníka. Mimo to jsou pravidelně vypisována nominační kritéria nejen na členství v národním týmu, ale i na účast na vrcholných světových závodech. Teoreticky, ale občas i prakticky, je tak možné, že se na některé závody světového poháru nebo i juniorské a seniorské mistrovství světa nominuje i atlet dosud nezařazený do repre týmu. Ovšem opět jako částečný samoplátce.

Maximální podpora v posledních letech pak směřuje ke kanadskému reprezentačnímu týmu. Významným krokem vpřed v budování silného reprezentačního kádru byla před několika lety naturalizace Rusa Ivana Babykova, dlouhodobě žijícího a závodícího v Severní Americe. Intervence svazových funkcionářů vysoko ve vládních kruzích přínesla své ovoce. Jeho následné přijetí do kanadské reprezentace pak rozjelo kanadský lyžařský rychlík. Začali se zlepšovat i ostatní členové týmu, zvýšil se tok peněz, který zlepšil následně tréninkové podmínky, a dobré výsledky ve světovém poháru na sebe nenechaly dlouho čekat. Plody této práce sice nepřišly úplně včas, jak se očekávalo, tedy na olympiádě ve Vancouveru, nicméně již v následující sezóně 2010/11 se mohli Kanaďané pyšnit ne tak úplně překvapivým titulem mistrů světa ve sprintu dvojic, a to díky silnému páru, který tvořil zkušený D. Kershaw a mladý A. Harvey.

[* https://farm4.staticflickr.com/3952/15487575027_281e2fa1b7.jpg >]USA – příliš mnoho kohoutů
=========
Přestože existuje vůle vydat se v USA kanadskou cestou, silně zakořeněný americký individualismus těmto snahám brání a i sami Američané si to zcela pragmaticky přiznávají. Veškerý organizovaný běžecký lyžařský sport je tak ve většině případů v rukách jednotlivých státních lyžařských asociací nebo i jiných většinou nezávislých sdružení a spolků. Běžecká sekce Americké národní lyžařské a snowboardové asociace (USSA) se stará výhradně o organizaci soutěží, pokrývá organizačně, ale i finančně činnost reprezentačního týmu, všem ostatním složkám víceméně pouze doporučuje jak lyžování organizovat. Vzhledem k silnému postavení sjezdového lyžování a snowboardu jsou běžecké finanční prostředky na národní úrovni omezené a jejich výše roste a klesá uměrně období před, při a mezi jednotlivými olympiádami.

V posledních letech se přece jen objevují snahy o budování centrální metodiky. Ta však existuje zatím jen v hrubých rysech na papíře (tedy na webu). Podobně je tomu i v oblasti vzdělávání trenérů. Zatím v počátcích je snaha o centrální vzdělávání a udělování trenérských licencí. Praxe však opět pokulhává za teorií a vzdělávání má spíše podobu organizování trenérských konferencí, publikování víceméně populárně naučných textů na svazových internetových stránkách nebo vzájemného předávání zkušeností.

I když se dá všeobecně říci, že běh na lyžích jako vytrvalostní disciplína příliš americkému naturelu nevyhovuje, lyžařská mládežnická základna v USA je poměrně široká. Soutěživost mladým Američanům nechybí a každý rok se v divizních kvalifikacích na národní šampionát po celých Státech účastní v dorosteneckých a juniorských kategoriích běžně stovky startujících.
Dlouholetou tradicí v americkem sportovním systému je školní sport. Přestože převažuje oblíbenost sportovních her, tak i individuální sporty jako běh na lyžích jsou běžnou součástí školních sportovních programů středních škol i univerzit. Zde však, oproti Kanadě, již často chybí dobrá vůle koordinovat například středoškolskou soutěž s klubovou. Je zcela běžné, že dobří lyžaři reprezentují současně jak svou školu, tak i svůj klub. V hlavním závodním období absolvují často až 3 až 4 závody týdně a to po dobu minimálně dvou měsíců. Paradoxně jsou na tom pak lépe mladí lyžaři ze států nebo oblastí, kde jedna ze složek pokulhává. Poměrně velkou tradicí v USA je existence tzv. sportovních akademií, středních internátních škol kombinujících výuku s celoročním tréninkovým programem. Tato obdoba našich sportovních gymnázií nabízí podobnou strukturu včetně ubytování, studenti však platí plné školné i většinu ostatních osobních nákladů, cestovného i materiálního vybavení.

[* https://farm6.staticflickr.com/5606/15649050426_8d8324ab1c.jpg *]

Univerzitní gladiátoři. A co dál?
========
Naprosto výsostné postavení přesahující svou popularitou i hranice USA má ve Státech univerzitní sport, jehož je běh na lyžích opět nedílnou součástí. Nejsilnější univerzitní týmy v podstatě suplují existenci tréninkových středisek. Ty pak jsou vzhledem k silnému finančnímu zázemí schopny nabízet domácím, ale i draftovaným zahraničním studentům – běžcům, poměrně kvalitní tréninkové podmínky a prostřednictvím motivačních stipendií vytvořit pro ty nejlepší téměř plně profesionální prostředí. Studenti pak každoročně bojují v rámci soutěžního systému NCAA (Národní asociace univerzitních sportů) o přestiž své alma mater proti ostatním školám. Ti nejzdatnější z nich jsou výkonnostně schopni plně obstát i v individuální konkurenci otevřených amerických mistrovství. Bohužel zde však chybí návaznost. Absolventi po čtyřleté intenzivní studijní a závodní etapě, často na vrcholu své výkonnosti, opouštějí univerzitní zlatou klec. Při vstupu do praktického života pak řeší existenční problémy, dávají přednost pracovní kariéře a s vrcholovým lyžováním ve většině případů končí. Přesto několik poloprofesionálních seniorských týmů nabízí těm nejzapálenějším možnost lyžařsky „dožít“. Některé z těch lépe organizovaných také myslí na svou budoucnost a vedou současně se seniorskými i mládežnické programy. Najdou se i organizace, které nemají ve svém programu jen výkonnostní sport. Například neziskovka působící pod názvem Maine Winter Sports Center si vytkla za cíl využít běžecké lyžování v Maine, nejseverněji položeném státu na východním pobřeží USA, jako prostředek osvěty zdravého aktivního života dětí a mládeže. Kromě jiného tato organizace každou zimu objíždí pravidelně s objemnými trailery naloženými běžeckým nádobíčkem lokální školy v rozhlehlých farmářských oblastech a za vedení školených instruktorů, často i ve spolupráci s týmovými trenéry a jejich závodníky, představuje běžky jako zábavné sportovní náčiní a současně organizuje školní i mimoškolní lyžařskou výuku.

Jistě je pro americké běžecké lyžování bolestivé, že země několikanásobných olympijských vítězů a mistrů světa v severské kombinaci stejně jako kvalitních biatlonistů se i s poměrně širokou běžeckou základnou jen stěží prosazuje pravidelněji ve světové běžecké špičce. Do ní se v posledních letech občas podívá bývalý mistr světa do 23 let Kris Freeman, patrně doplácející na své časté zdravotní komplikace, nebo ve světovém poháru s již opakovaným úspěšným zářezem závodící sprinterka Kikkan Randall. Celkově je však reprezentační základna úzká a staví na ještě užších základech juniorské zálohy. Národní tým se v současnosti potýká s finančními škrty, na kterých se patrně podepsaly i neúspěchy amerických lyžařů na poslední olympiádě a následně i mistrovství světa. Není tak oficiálně jmenováno ani juniorské reprezentační družstvo. Například na mezinárodní juniorské soutěže existuje každoročně otevřená nominace, stejně jako konkurzy na doprovodné trenéry a servismany. Situaci v současnosti zachraňuje existence tzv. národní treninkové skupiny, pracující s vybranými lyžaři do 21 let, kteří však nemají žádnou výraznou finanční týmovou podporu.

I zlé může být k něčemu dobré
=========
Je zřejmé, že vrcholové běžecké lyžování nemá zvláště v USA ustláno na růžích. Na druhou stranu situace, ve které se musí lyžařské organizace i samotní sportovci postarat sami o sebe, jim dává velkou nezávislost a volné ruce v hledání nových cest. V tomto podhoubí dochází zákonitě k velkým ztrátám sportovních talentů. Tomu nepomáhá ani skutečnost, že většina sportovních programů včetně lyžování je pouze sezónní záležitostí a především v tréninku mládeže tak chybí celoroční systematičnost a dlouhodobá posloupnost. Na druhou stranu ve snaze o úspěch mohou vznikat zcela originální a neotřelé nápady nebo i celé programy, které přinesou i zajímavé výsledky. Příkladem může být tzv. Zelený závodní projekt (Green Racing Project) založený na podporu seniorského závodního týmu. Projekt vznikl při ekologickém rekreačním outdoorovém zařízení ležícím v lesích u městečka Crafstbury ve státě Vermont. Členové tohto centra dostávájí plnou závodní a tréninkovou podporu včetně zajištěného celoročního ubytování a stravování, kterou „splácí“ svou každodenní prací pro centrum bez nároku na výplatu. Tým má ve svém středu od letoška i čerstvou členku amerického reprezentačního týmu Idu Sergant.

Naproti tomu Kanada ukazuje snahu vydat se cestou určité centralizace podloženou částečně i státní podporou. Toto usílí je limitované ohromnou rozlohou země ztěžující komunikaci a velice často znemožňující rychlejší šíření nových myšlenek a metod. Evidentně dvě nejlépe fungující etapy výchovy lyžařů – etapa základní předsportovní přípravy a pak až etapa vrcholové sportovní přípravy – postrádají tu prostřední část, tedy etapu základní a speciální. Zde je vývoj podobný zatím tomu americkému. O bytí a nebytí případných talentů rozhoduje prioritně rodičovská podpora a pak armáda dobrovolných, hůře či lépe vzdělaných trenérů. Ale i zde platí, že dobrým nápadům se meze nekladou. Příkladem je nedávné založení nezávislého lokálního tréninkového centra v jižní oblasti Ontaria (Southern Ontario Training Centre). Středisko postavené z části na samofinancování samotnými sportovci a z části na sponzorských darech i na podpoře kluby, za něž závodníci stále závodí, stahuje z blízkého i vzdáleného okolí jak čerstvé absolventy střední školy, tak i univerzitní studenty toužící pokračovat v rozjeté lyžařské kariéře.

Pro Severoameričany všeobecně typická vysoká komunikační úroveň, schopnost prodávat
své úspěchy, dovednost vést konstruktivní dialog a někdy až přehnaná dychtivost vyjádřit se ke všemu, jsou důležitými prvky pro vzájemné předávání zkušeností a šíření lyžařské osvěty. Pro tyto vlastnosti je jako stvořený elektronický svět lyžařských internetových magazínů. Každodenní novinky, reportáže z tuzemských i mezinárodních akcí, komentáře a rozbory, zprávy o činnosti klubů, postřehy neznámých lyžařských nadšenců, ale i příspěvky členů národních repre týmů, inzeráty, nabídky trenérských míst, pozvánky na akce, představení nových lyžařských produktů, fotogalerie, oficiální či soukromá videa atd. To vše mohou lyžaři najít například na stránkách Fasterskieru či Skitraxu, webech zaměřených výhradně na závodní lyžování. Pro širokou základnu veteránů naopak publikuje Masterskier, více na širokou lyžařskou veřejnost se pak orientuje Crosscountry Skier. Velice agilní je na svých webovkách i kanadská lyžařská-běžecká asociace, jejíž stránky se neomezují jen na strohá úřednická oznámení, ale jsou širokou informační databází včetně napojení na jednotlivé kluby po celé Kanadě. Za zmínku také stojí otevřený trh trenérských pracovních míst. Nové trenérské pozice jsou v obou státech vyhlašovány veřejně, do konkurzů se tak mohou přihlásit zájemci třeba i z celého světa. I to je jedna z cest, jak zvyšovat kredit běžeckého lyžařského sportu, a nejen za oceánem.