Pokračujeme posledním dílem o českých biatlonistech z Podkrkonoší. Tentokrát se zaměříme na zajímavé postřehy Michala Krčmáře, který patří mezi nejzkušenější muže v současné české reprezentaci.

Jsou sportovci, kteří vyhrávají s grácií a prohrávají s úsměvem. Michal Krčmář mezi ně nepatří – a sám to bez okolků přiznává. „Každý neúspěch mě štve. Zvláště když na to mám a nemůžu to prodat.“ Právě v odmítání laciného smíření se sebou samým tkví možná největší síla jednoho z nejlepších českých biatlonistů současnosti.

Prohrávat jako řemeslo

„Kdo tě naučil prohrávat?“ – na tuto otázku Krčmář odpovídá s charakteristickou přímostí: „Vypadá to, že jsem se to musel naučit sám.“ V individuálním sportu je prohry těžší vstřebat než v kolektivním. Není se za kým schovat, není na koho svést špatný výkon. Krčmář to ví. A přesto, nebo právě proto, tvrdí, že prohrávat v pravém slova smyslu neumí dodnes.

„Pokud chcete být kvalitní sportovec, nesmíte umět prohrávat. Ale měli byste s tím umět pracovat.“ Tenká hranice mezi zdravou ctižádostivostí a destruktivní frustrací. Krčmář se s těmito stavy pere velmi často.

Kabina, která chybí

Biatlon je individuální sport. Ale Michal dříve hrál fotbal a kolektivní rozměr mu v závodním životě chybí. „Trochu mi v biatlonu chybí ta kabina, tak si to vynahrazuji aspoň ve štafetách.“ Parta mužů, společný cíl, sdílený adrenalin – to se nedá ničím zcela nahradit.

Přesto nepodléhá romantizování. V týmu si vždy najdete skutečné kamarády, přátele na celý život. Ale jsou tam i lidé, s nimiž se musíte naučit fungovat na kolegiální bázi. „Nepůjdete s nimi na pivo ani na kávu, ale musíte s nimi fungovat.“ Tak nějak Krčmář nahlíží na mezilidské vztahy v profesionálním sportu.

„Ač je biatlon individuální sport, tak se stejně částečně jedná o týmový výsledek. Někdy pomůžete někomu, jindy zase on vám.“

Sportovní rodiče

Sport má Krčmář doslova v krvi. Jeho otec závodil v biatlonu a dokonce startoval na olympijských hrách v Lillehammeru. Jenže to bylo v době rozpadu Československa – a reprezentoval Slovensko. „Tehdy však byli osočeni, že to jako Češi sabotovali, a musel z reprezentace odejít.“ Sportovní kariéra ukončená politickým tlakem. Hořký příběh z doby, kdy hranice mezi státy teprve vznikaly.

Matka hrála volejbal. „Od útlého věku jsem ke sportu byl vedený, různorodým způsobem.“ Nejde jen o geny nebo tradici – jde o prostředí, hodnoty, o to, co se vdýchává doma od dětství. Krčmář svůj sportovní instinkt zdědil, ale naplnil ho vlastní vůlí.

Vlastní rodina a kompromisy

Michal je už v současnosti otec a manžel. A toto spojení s vrcholovým sportem není bez třecích ploch. „Hezké okamžiky si užívám já i rodina. Ale když člověk řeší, jak to skloubit, tak to leží na bedrech manželky,“ říká otevřeně.

Když přijede domů, snaží se věnovat dětem na sto procent. Ale po těžkém tréninku energie chybí a trpělivost není taková, jaká by měla být. „Snažím se je krotit, ale většinou se mi to nedaří. Není to jednoduché, ale rozhodně bych to neměnil.“

Rozhodnutí pokračovat v závodní kariéře přineslo i nová pravidla. „Musel jsem se naučit říkat ne.“ Priority jsou jasné: věnovat se rodině a na 100 % trénovat. Žádná kompromisní řešení. „Co nenatrénuji, to nemám.“ Sport je milosrdný jen k těm, kdo ho respektují.

Dvacet, třicet vteřin před startem. Desítky závodníků kolem, bušení do hrudi, ukazování síly. „Snažíte se je nevnímat. Buší se tam do hrudi, snaží se naznačit, že jsou alfa samci.“ A pak zazní výstřel – a zůstanete jen vy a trať. „V těchto vypjatých chvílích můžete o sobě začít pochybovat.“ Ale Krčmář ví, jak tenhle vnitřní hlas ztišit: právě jistotou odvedené práce. „V těchto chvílích vím, že jsem udělal maximum.“ To je závodní filozofie Michala Krčmáře.

Vzpomínky na dětství

Mládí strávené ve Vejsplachách – místě, kde dnes stojí aquapark – má pro Krčmáře nezaměnitelnou chuť. S trenérem Sukem tam hráli něco jako softbal, všichni chtěli hrát celý trénink, ale pak se muselo zase běžet. A po tréninku posílali dvě hodiny kuličky ve sněhu. Žádná sofistikovaná metodika, žádné vědecké tréninkové plány. Jen kluci, sníh a radost z pohybu.

Právě tenhle základ – upřímná láska ke sportu, ne k medailím – ho drží i dnes, kdy mohl dávno skončit.

Proč pokračuje?

Otázka, kterou si klade každý sportovec ve zralém věku. Krčmářova odpověď je překvapivě neokázalá. „Posledních roky to nemám založené jen na výsledcích, ale je to o pocitu. Chci posouvat sám sebe, nebo zlepšit nějakou svou dovednost. Dokud cítím, že to v sobě mám, tak myslím, že má smysl pokračovat.“ Žádná patetická řeč o olympijských snech. Jen tichá, poctivá touha být lepší než včera.

A pak je tu ještě jedna věc, na které si Michal Krčmář upřímně zakládá. „Na sportu máte obrovskou výhodu. Kdo si v práci může jít po obědě lehnout?“ S úsměvem dodává, že tohle si po konci kariéry do konce života nezopakuje. Dokud může, posílá švagrovi provokativní fotky z poobědové siesty s komentářem: „Co děláš?“

Čtěte dále – Tereza Voborníková: Čeští biatlonisté, jak je neznáte