.= Vloni jsem si vedle seriálu dálkových běhů FIS marthon cupu naplánovala některé závody série Ski Classics, kterou jsem měla odstartovat prologem v Livignu.

.=
Sněhové podmínky v listopadu byly v celé Evropě velice špatné, tak jsem přijela do Livigna již v půlce listopadu a najížděla na okruhu 1km umělého sněhu své první kilometry. Na této trati jezdila asi půlka Evropy, takže jste neměli jinou možnost než stát ve frontě nebo sprintovat ve vlaku. Situace v Livignu byla stále dost špatná, ale asi 10 dnů před startem bylo rozhodnuto, že jak prolog , tak La Sgambeda, se tu uskuteční. Naštěstí se ochladilo a mohly se zapnout sněhová děla. Postupně se trať prodlužovala až ke konečným 6km. Závod se měl odjet v jednoduchém profilu, proto nebyla jiná volba, než jet soupaž. Už jsem něco v životě odzávodila, ale závod jen soupaží byla pro mě premiéra. Otestovala jsem lyže jak na bruslení, tak na klasiku, a vyšly lépe klasické lyže (první chyba). Nachystali jsme tedy klasické lyže, kde jsme přeparafínovali stoupací komoru. K tomu jsem si, neznalá toho typu závodu, vzala hole na bruslení v přesvědčení, že delší hole rovná se větší síla (druhá chyba). Byl krásný jasný den, ale já jsem hned od startovního výstřelu nevnímala nic. Jen to, jak mi celý balík odjíždí, jelikož jsem nestíhala v té rychlosti vracet zpět své dlouhé hůlky. Trápím se asi 2-3km sama a až v půli prvního kola sjíždím „balík“, který nejede moc rychle. Mohutně se snažím vydýchávat na konci balíku. Druhé kolo stále relativně držím, i když je to dřina a hůlky se mi nějak pletou. Ve třetím kole se holky vpředu rozhodly závodit a já jejich tempo absolutně neakceptuji. Ruce zvedám až do nebes a lyže mě taky zrovna moc nejedou. Dotrápím se do cíle na 15.místě. Zdrcená po závodě se jdu vyklouznout s Katou Smutnou, která mě ujistí v tom, jak jsem hloupá, že ona jezdí soupaže s holemi na klasiku. Poté potkávám Petra Nováka. Zmíním se mu o tom, že mi moc nejely lyže. Vysvětluje mi, že lyže, které používám na klasiku a pravidelně je brousím ve stoupací zóně smirkovacím papírem, aby mi lépe držel vosk, jsou na soupaž nevhodné. Při každém soupažovém záběru totiž vybroušená komora lehce závodníka brzdí. Připadala jsem si ten den jako totální začátečník, ale chybami se člověk učí.

[* https://farm6.staticflickr.com/5480/30627997453_924e530f5c.jpg *]

.=
Druhý den nás čeká La Sgambeda na podobném okruhu, ale s velmi prudkým stoupaním, které se pojede 4x. Rozhoduji se, jestli mazat, nebo soupažit. Ale vše je jasné hned při ranním vstávání z postele, kdy moje záda jsou po včerejším závodě v takovém stavu, jakoby mě přes ně někdo celou noc mlátil. Ani ohnout se a zavázat boty si nemohu. Tělo na tento pohyb zjevně nebylo připraveno., takže musíme mazat. Trenér připraví varianty „mázy“, ale je tu další dilema – tuhé vosky nebo klistr? Zkouším obě varianty a rozhodnu se pro tuhý vosk. Zazní startovní výstřel a já poznávám, že většina holek dnes opět stoupací vosky nepotřebuje. Hned v prvním malém sjezdu mi je jasné, že mít vosk a nemít vosk je rozdíl. Vyhlížím velké stoupání, tam holky poznají zač je toho loket. Ale chyba lávky, holky asi přes léto nasoupažily dost kilometrů a nejsem o nic rychlejší ani v prudkém výjezdu. Tak si najdu skupinku dalších dvou soupeřek, které taky mazaly, a jedeme spolu až do druhého kola, kdy opět přijíždíme pod kopec a já začínám smekat. Nějak jsem stoupání vyjela. V třetí rundě mi užnezbývá, než krpál vyběhnout stromečkem a ve čtvrtém kole se modlím, abych se tam vydrápala a nějak se doplazila do cíle. V cíli mrknu na lyže a tam po vosku ani památka. Zdrcená odcházím zpytovat svědomí, že pro soupaž jsem přes léto asi moc neudělala a co ještě mohu do příštích závodů zlepšit. Do Marcialongy mám skoro dva měsíce času.

[* https://farm6.staticflickr.com/5565/31065982720_ef9bc0c548.jpg *]

.=
Nastal konec ledna, tedy doba, kdy si mohu otestovat, co jsem v soupaži dohnala. Slavná Marcialonga za dveřmi, tedy 70km v údolí Val di Fiemme. Přírodní sníh opět chybí, ale místní jsou neskuteční borci a vytvoří z umělého sněhu 70km dlouhou trať! Já jedu „Marču“ prvně v životě, tak si během dvou dnů projíždím trať a hledám nebezpečné sjezdy v úzkých uličkách i kopce a místa k občerstvení. Po zkušenostech z prosince mi je jasné, že jiná varianta než jet na holých lyžích není. Vybírám lyže na bruslení, beru boty na skiatlon pro lepší odšlapy a jdu na to. Nikdo z eliťaček nemazal. Lyže mi jedou pěkně, držím si svou skupinu a jedu zhruba 55km celkem v pohodě. Jedou s námi ve skupině i kluci, co nás dojeli a pomáhají s tempem. Je to fajn, až do té doby, než udělám chybu a téměř na rovině při odšlapu padám. Než se zvednu, tak skupina je v trapu. Pokračuji dál a asi 5km se snažím skupinu dojet, ale bohužel nemám šanci a začíná na mě padat krize. Na 62.km si dávám gel navíc a začínám si připadat, že spíš jdu než jedu. Než přijedu pod závěrečné stoupání na náměstí v Cavallese, tak krize mírně ustupuje a vrhám se do kopečku, který jsem si myslela, že není zas tak zlý, ale opak je pravdou. Stoupám jak jinak než soupaží, ale nově navezený sníh je měkký , takže se mi neustále propadají hůlky a čekám, kdy je zlomím. Jedu tedy hodně opatrně a občas jdu stromečkem. Ale je to nekonečné. Předjíždí mě nějaká Švédka, ale já nemám ani v nejmenším sílu se jí držet. Konečně se soupažostromečkem dotrápím nahoru a už vidím cílovou rovinku a jsem šťastná. Ujela jsem 70km soupaží a říkám si, že už zvládnu ujet rukama skoro vše.

[* https://farm6.staticflickr.com/5475/31290855852_2143e986be.jpg *]

.=
Dalším závodem Ski Classics, kterého jsem se zúčastnila, byl Cortina – Toblach. Trať 30km závodu byla opět na umělém sněhu. Ve čtvrtek jsme si projeli kus závodní tratě a byl to rychlý zmrzlý sníh. Lyže letěly. V pátek jsme vytestovaly lyže i mázu a projeli si druhou část trati. Slunko svítilo, sníh byl stále rychlý a neměnný. Tak jsem se opět rozhodla jet soupaž. Těch pár kopců na závodních tratích vyšťouchám bez problémů, protože je to rychlý umělý sníh a musela bych mazat klistr, který by mě strašně brzdil. Během večeře začalo chumelit. Podle předpovědi to mělo být jen pocukrování a na týmové poradě den před závodem nám řekli, že rolby na úpravu tratí vyrazí až nad ránem a že ty dva centimetry co napadnou promelou s umělým sněhem, tak jsme se vůbec nevzrušovali. Ráno jsme vyrazili na start, a jelikož v místě startu nebylo žádné zázemí, tak jsme jeli poměrně pozdě. Jaké ale překvapení! Italové se na úpravu trati nad ránem úplně vykašlali a na umělém sněhu byly 2-3cm nového sněhu, tedy totální brzda! Lyže už jsme neměli šanci předělat, natož mazat. Elitní skupina žen startovala opět 15min. před muži, takže jsme jim pěkně projížděli stopu a nahrazovali rolbu. Držím se v pohodě v prvním kilometrovém stoupání v první skupině. Následuje stejně dlouhý sjezd a skupina mi pomalu ujíždí. Zjišťuji, že moje lyže a máza na tento sníh určitě nejsou. V dalším stoupání doháním zpět první skupinu. Ale bohužel pro mě přichází několik kilometrů klesání a skupina je opět pryč. Se mnou zde zůstávají další dvě ženy , které mají obdobný problém. Nezbývá než bojovat dál. Jedeme po planinách. Přijde mi, že lyže tlačím, jak já říkám, „ proti proudu“. Trať měří jen 30km, ale přijde mi, že jí jedu snad pět hodin. Dostávám se do cíle zničená jak fyzicky, tak především psychicky. Tento závod byl svou délkou nejkratší za celou sezonu, ale pro mě pocitově nejtěžší a nejdelší.

[* https://farm6.staticflickr.com/5473/31399297566_342d1d8138.jpg *]

Klára na Zimních olympijských hrách v Soči 2014.

.=
Uběhlo několik týdnů a závodů, sezona se blížila ke svému konci a já jsem si jako odměnu vybrala v půlce března týden lyžování v Sjuosenu ukončené legendárním Birkebeinerrennetem. Je krásné počasí jasno a teplo, ale sníh taje. Brázdíme několik hodin denně krásné norské hory a každý den se vracíme zničeni na chatu. Ale byla by přece škoda nevyužít jasné oblohy a mnoha kilometrů stop, které jsou každý den nově upraveny. Během týdne si zkouším i jeden den jízdu s 3,5kg vážícím baťůžkem, jenž bude třeba na závod. Zjišťuji, že baťoh se celkem pronese, a tak jednou a dost, ať mě nebolí záda ještě před závodem. V pátek se zatahuje a lehce ochlazuje. Otestuju lyže a konečně poprvé za celou sezonu vím, že to budou klasické. Jarní firn, takže klistr je jasná volba. Zjišťuji také, že jsem se za ten týden nekonečných kilometrů na mokrém sněhu celkem unavila. No nic. Trošku to prodýchnu a zítra uvidíme. Večer ještě zkouším batoh a přemýšlím, co do něj dám. Do batohu si každý závodník musí vzít bundu, kalhoty, čepici a šátek. To vše si tam dávám, aspoň se budu mít do čeho v cíli obléct. Ke stávajícím 3,5kg si přidávám ráno i vak s pitím, jenž obsahuje ionťák a gel. Přibude na váze tedy asi 500g, ale převážování batohů je až v cíli a pití skoro vše vypiji. Ráno vyrážíme na start hodně brzy. Máme to asi 150km. Přijedeme do místa startu do Reny a teploměr ukazuje +3°C, a to mělo mrznout. Já se odeberu do lesíčka a čekám, co Mára vymyslí za mázu. Zkouším něco podobného co včera a jde to úplně bez problémů. Časjsme lehce podcenili, a tak dobíhám na start chvíli před výstřelem. Začínáme hned stoupáním, které je dlouhé asi 12km, proto jedu svým tempem a je mi jedno, že Justyně Kowalczyk chytly saze. Stoupám si bez problémů a předjíždím třeba Linu Korsgren, jež je jedna ze tří bláznivých žen, které dnes opět jedou na holých lyžích. Vyjedu kopec a je první delší klesání, kde jedu ve dvojici s jednou norskou závodnicí. Střídáme se ve vedení. Poté začínáme dál lehce stoupat a nahoře nás čeká prašan, zima a vítr. Začínám bojovat s větrem i s pomalými lyžemi. Dojíždí mě vedoucí balík mužů, ale nemám vůbec šanci se jich chytit, tak se rvu s větrem sama dál. Asi po půl hodině boje přichází dlouhý a celkem prudký sjezd. Těším se, že si odpočinu. Ale člověk musí být opatrný a hlavně po delší době ve „vajíčku“ už mě začínají pálit stehna. Začínám znovu stoupat, sluníčko svítí a sníh už je místy dost mokrý. Občas usmeknu a začínám mít krizi. Občerstvuju se v Sjuosenu colou. Následuje prudký sjezd dolů k Lillehameru a já se v zatáčkách modlím, ať neskončím v lese. Začínám lehce ožívat, asi po té cole. Po pár kilometrech už vidím poslední mírné stoupání ke stadionu v Lillehameru. Nasazuju k vyššímu tempu a ujíždím dvěma holkám, co jedou se mnou. Objíždím stadion a spokojeně dojíždím do cíle. V cíli mi hned váží baťůžek a kontrolují jeho obsah. Třinácté místo v nabité konkurenci bylo odměnou za celý rok, kdy jsem získávala nové zkušenosti v novém seriálu.