**František Venclovský plavající, inspirující**

František Venclovský svůj slavný výrok pronesl po zdolání kanálu La Manche. Tento borec se ale nezrodil a nevyrůstal jako špičkový plavec, byl původně zápasníkem, vzpěračem a boxerem, jeho cesty byly trnité a rozhodně se nedá říct, že by byl kdovíjaké dítě štěstěny. Spíše naopak. K plavání, které ho proslavilo nejvíc, se totiž dostal tak, že po sérii zranění své dosavadní sporty již nemohl dále provozovat. Pokořování mezinárodních výzev plaveckých (zde kanálu La Manche) zase nepřála tehdejší doba, navíc svůj první lamančský pokus František pro úplné vyčerpání nedokončil. Přesto dokázal najít tolik odhodlání, že se dokázal i v amatérských podmínkách daleko od moře připravit na druhý pokus, který ho zapsal ho historie.

Jako malý špunt jsem znal právě a jen tu slavnou větu, o jejímž pozadí jsem naopak netušil vůbec nic. Asi před rokem jsem si přečetl o Františkových pokusech (prvním neúspěšném a dalších dvou úspěšných) jeho napínavou knížku *La Manche – můj osud* a od té doby jsem jeho velkým obdivovatelem, přestože s plaváním jsem na tom ještě hůř než s cyklistikou.

Jak mne vlastně napadlo tady připomínat právě Františka a nějak si jeho příběh dovolit propojovat se svým současným, přestože mezi nimi rozhodně nevidím rovnítko? Pokud máte rádi vodu, čtěte dále. Pokud ji rádi nemáte, čtěte přesto také. Text bude po pravdě řečeno hlavně o mém koníčku cyklistice a o mém přesvědčení, že dobří lidé nejenže ještě žijí, ale není jich málo, což dvounásob platí o Františkově Přerovu.

Střih v čase a o 300 km na západ, Praha, kdysi na jaře roku 2021. Dozvídám se, že kvůli covidu opět neproběhne můj srdcový závod Krušnoton, což je cyklistický krušnohorský maraton. Ano, je velice krušný, mám k němu velký respekt, ale už ho nějak dokážu přejet. Jenže není a vězí tu po něm velká díra. V mém srdci (Krušné hory já rád) i v mém kalendáři. Později jeho pořadatelé sice otevřou závod jako virtuální, ale nějak si neumím představit prázdniny bez pořádně výživného cyklomaratonu naživo se vším všudy. V podstatě úplně z čirého zoufalství se ihned hlásím na Mamut tour a to i přesto, že jsem už v minulosti nejméně dvakrát propočítával, zda jeho dlouhou trať mám šanci dojet v limitu a pokaždé se dopočítal k závěru, že rozhodně nemám. Nejde tu ani tak o vzdálenost, 212 km jezdím celkem běžně, ale ne za podmínky, že to musím stihnout pod 9,5 hodiny. Běžně si totiž jezdím lážoplážo, ráno si přivstanu, vyjedu klidně ve 4:30 a jedu výletnickou průměrkou 20 km/h tak, abych po cestě mohl někde zastavit na rozhlednu, zmrzku nebo prostě jen na čumendu po krajině a jediným limitem je mi odjezd posledního vlaku z cíle domů do Prahy.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51343241654_1dbf376482.jpg *]

*Přestože se Mamut tour jede v Hostýnských vrších, profil jeho dlouhé trati připomíná horské etapy Tour de France. I celkovým převýšením… (Zdroj: Miko-cycles.cz)*

No jo, jenže závod je jiná liga a závod s (pro mne přísným) časovým limitem je pro mne už extraliga. V prvotní fázi si říkám něco jako: *prostě pojedeš, jak umíš; když to vyjde v limitu, prima; když ne, tak o nic nejde, aspoň ses vytáhl někam, kde někdo hezky označil trasu, kterou bys´ sám nevymyslel, takže pozitivem bude i dojetí po limitu*. Jenže pak se ve mně samozřejmě probudí touha nehazardovat dobrým jménem mé cyklistické stáje (jezdím za NORDIC – BEZKY.net) a nefigurovat ve výsledovce jako „DNF“ (= Did Not Finished) nebo „OTL“ (= Over Time Limit), případně nebýt zbytečně poražen těmi, kteří byli k poražení, a začínám řešit, jak se té ostudě vyhnout. Zpravidla nejprve téměř všude rozhlásím, že jedu závod (zde konkrétně Mamuta), abych měl nad sebou bič toho, že to všichni ví a mně bude blbé nedojet a pak vymýšlet důvody. Následně utáhnu šrouby ve svém odhodlání jezdit více kopců a jezdím buď ještě více ještě vyšších a delších kopců nebo už přímo hory. Nakonec mne dorazí pocit, že musím mít všechno dokonale propočítané, aby mne na trati nemohlo nic překvapit (u tratí, které znám, nebo kde není časový limit, samozřejmě až takto neplaším). Takže po večerech ladím itinerář, kterému věřím úplně stejně bezmezně jako judista Koudelka z filmu *Jáchyme, hoď ho do stroje* svému kondiciogramu.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51343889465_c072a0f854.jpg *]

*Mapa dlouhé tratě Mamut tour 2021. (Zdroj: Miko-cycles.cz/ Shocart)*

**Porodní bolesti itineráře na Mamuta**

Kdysi jsem upřímně nechápal jen to, jak mohli naší předci jezdit ty strašné štreky třeba na singlespeedu a v polobotkách. Teď už jsem se propracoval k tomu, že nechápu dokonce i to, jak mohli jezdit bez předchozí možnosti vidět profil trasy, bez možnosti si v nějaké appce změřit převýšení mezi dvěma body a bez funkce výškoměru v tachometru. Jsem na závodění tak pomalý, že nemůžu jen tak z voleje s úsměvem přijet na Mamuta a tam to prostě bez dokonalé bojové přípravy objet. To by nezafungovalo. Jinak jedu, když vím, a jinak, když nevím, jak ten kopec bude dlouhý a vysoký a jak daleko je další vesnice.

Nějakou víru v to, že bych Mamuta mohl přejet v limitu, mi poskytl Igor Jermolajev z Vinohradských šlapek zvaný Strejda, hodně aktivní cyklomaratonec (objíždí pravidelně všechny maratony seriálu RoadMarathon). V článku o tomto seriálu psaném pro web Roadcycling.cz, který seriál pořádá, psal, že Mamut je jediný závod, kde si musí hlídat časový limit (zde 9,5 h) a přitom to v roce vydání článku dal pod 9 h. Chtěl bych mít jeho „problémy“. Hřeje mne jen vědomí, že Igor mi loni (2020) na Okolo Posázaví ujel jen o 50 vteřin. Jenže to byla distance 93 km, takže když mi letos (2021) na Krakonoši nadělil 20 min. na trati 142 km, bylo velmi prospěšné si položit otázku, jak je reálné, že za ním, blechou vrchařskou nezničitelnou, budu do půlhodiny na trati dlouhé 212 km.

Tak či tak, musím kilometr po kilometru projít trať na mapě a vychytat všechna krizová místa. Vytvářím obří excelový soubor, kde jsou uvedeny nejen bufety, ale ideálně úplně všechny obce na trati včetně kilometráže a počáteční i koncové nadmořské výšky všech větších stoupání. Až to bude hotové, zmenším to tak, aby to šlo vylepit na rámovou trubku. Díky bohu za rozměry současného duralového rámu, nechápu, jak by se takhle obří tabulka dala vylepit na ty někdejší favoriťácké úzké ocelové trubky…

[* https://live.staticflickr.com/65535/51342024172_dfaee89a78.jpg *]

*Itinerář jak na cestu kolem světa, ale vyplatí se to!*

V propozicích Mamuta odhaluji jednu pěknou past (fakt na mamuta): na 102. km (na dělení tras u Žákovic) je časový limit stanoven na 13:45 (tedy 5:15 po startu), ale když tam budu až v těch 13:45, je vyloučené, že bych „zbylých“ 110 km ujel za 4:15 (když jsem těch prvních 102 km ještě čerstvý jel za 5:15). Takže je jasné, že tam musím být o hodně dřív – po několika kalkulacích mi vychází, že abych měl aspoň teoretickou šanci dojet v limitu, musím tam být mezi 12:40 a 13:00. Příjezd poté znamená že dojetí do cíle v limitu je v rovině čiré fantasmagorie. Mimochodem, jestli víte o někom, kdo tam na 102. km někdy byl až v 13:45 a přesto dojel dlouhou trať do cíle v limitu, sdílejte, vysochám mu tam pomník.

Posledním faktorem úspěchu je faktor X. Cyklistika je venkovní sport, raději vždy počítám s nejhorším. Normálně, když jedu na výlet, mi nevadí vítr, déšť, sníh, ale ani mechanické zrady typu defekty, roznýtovaný řetěz, rozpadlý přesmykač, atd., ale na Mamutu se nesmí stát nic z toho. Limit stihnu jen za předpokladu, že se sejde úplně všechno a nestane se nic navíc. Když to řeknu blbě a natvrdo, nemůžu si dovolit jít ani kakat. Ani rychlovku á la Tom Dumoulin na Giru d´Italia 2017. Prostě nesmím.

Ještě zkusím dvě věci: koupím si pumpu a bombičky s CO2 na pořádné a rychlé dohuštění kola po defektu (dosud jsem hustil ručně) a lehčí a tvrdší tretry; je dost možné, že při používání těch stávajících mi někde utíká kousek výkonu, i to může hrát roli.

**Časová osa** (závod je čas nula)

*Minus měsíc:* nové tretry jsou super, už je mám i rozšláplé, to bude mezigalaktický let!

*Minus dva týdny:* doprčic, ukrutně mne tlačí levá tretra a slézá mi kvůli tomu nehet, bolí to jak svině… Mamuta pojedu ve volnějších starých tretrách na crosscountry a budu se modlit, ať se mi rozpadnou až den po závodě a ne ihned, na což vypadají spíš. Abych přišel na jiné myšlenky, dávám kolu nové pláště s ochranou proti defektu.

*Minus týden:* na novém plášti jebák jako hrom, vůbec nevím, kde se vzal, nebyl žádný defekt. Díra není úplně naskrz, ale díra to je, jiný plášť už shánět nebudu, vždyť je fungl novej a tenhle typ narychlo neseženu.

*Minus 4 dny:* přestává to řadit, bowden a lanko po smrti. Miluju takto líbezná překvapení těsně před závodem. Vlastně je prima, že se stávají před závodem a ne během něj.

*Minus 2 dny:* dočasně vyřazuji kolo ze svého života, dnes a zítra budu jezdit domů a do práce jen hromadnou, abych se na kolo trochu těšil

*Minus 1 den:* v práci musím skončit přesně ve čtyři, abych v 16:51 chytil vlak do Přerova. S jazykem na vestě stíhám, zamykám, skáču na kolo, radši pojedu po vlastní ose, metro občas nejede kvůli skokanům do kolejí. Svištím z Košíř a na Bertramce prázdné kolo. Na prázdném kole dojedu naštěstí aspoň k naopak plnému metru, na nádraží se tedy pojede metrem. Vlak stíhám, ale je jasné, že po Přerově budu tlačit, nechci přijít na recepci hotelu na zimáku jako čuně po výměně duše.
Je tu přerovský zimák, krásný čas, je 20:05, takže zaplatit hotel, hodit si kletr na pokoj a před hotelem vyměnit duši a zalepit tu děrovou. Ouha, recepce zavřená, ani jeden ze tří telefonů nikdo nebere. Oběhnu hotel a jdu se zeptat přímo na ledovou plochu, zda tu není někdo z recepce. Není, ale zato se venku množí hasičská auta, protože kousek od zimáku hoří. Vracím se k hotelu pevně odhodlaný bez pardonu zabrat kanape před recepcí, vytvořit ceduli s textem *Omlouvám se, že tu spím, ale nemám klíč od pokoje* a fakt to tam takto natvrdo kolonizovat. Jdu se uklidnit lepením duše.

Když mám zalepeno a nahuštěno (přestože cestuji jen s kletrem a vlakem, vláčím s sebou dílenskou pumpu), ale ještě neuklizeno (obsah mého kletru je neladně rozeset po chodníku), slyším dva cyklisty: *co to tady je za svinčík?* Odpovídám, že lepím defekt a ať si zvyknou, protože tady asi budu takto i spát. Manželskému páru cyklistů to nedá, ptají se na detaily a po několika telefonátech se jim daří mi najít náhradní ubytování poté co mi nabídli nocleh přímo u nich doma, což jsem s díky odmítl (ale i skvělou okurku ze zahrádky, kterou jsem neodmítl). Nakonec se jim díky tomu, že pán je od místního hokeje, dokonce podaří k recepci, před kterou stojíme, dohnat strojníka ze zimáku, který mi značně připomíná legendárního francouzského komika Bourvila, známého třeba z filmu *Velký flám*. Netuší, kolik mu mám zaplatit (já to vím), dokonce ani netuší, který pokoj je volný (toto netuším ani já), takže když s univerzálním čipem zkusmo zkouší otevřít první pokoj na patře, jsme docela oba zvědaví, co tam uvidíme. Je prázdný, takže bydlím na sedmičce, to je šťastné číslo. Odteď v hokeji kromě extraligového Třince fandím i prvoligovému Přerovu, jsou to sympaťáci (a Nebojsové).

První co na pokoji udělám, že kýbl koše napuštěný vodou využívám pro přetestování záplaty na duši. Bublinek jak v šampáňu, záplata dolů, dávám novou, přetestuji ráno. Jdu na kutě a spím jak zabitý.

**Den D**

Rovnýma nohama skáču z postele do předsíně, drží obě duše, jak ta na kole, tak ta zalepená. Balím, skáču na kolo a valím směr zemědělka, kde je start. Včera jsem kvůli defektu a lepení už nestihl koupit jídlo na snídani, takže musím něco koupit po cestě. Jsem na místě, jídlo vyřešeno, oni tam mají už otevřené občerstvení, dokonalost. Dávám snídani, nezvykle párek (druhá a poslední možnost byla muffin). Ptám, se kolik se prodá párků za den, když cyklistické blechy si hlídají každý gram a jí zdravě. Odpovědí je, že asi miliarda, ale prý jsem dnes první. Přidělávám čísla a jde se na to.
Jsem pevně odhodlán co nejdéle uviset již zmíněného Igora, který je pro mne nadějí dojetí v limitu. Mizí mi už na prvním kilometru, letos ho evidentně už nespatřím. Po 5 km už nemám konec pelotonu ani na dohled, takže když vidím, jak na několika křižovatkách není značení, docela netuším, co bude, přestože mám podrobný itinerář, který zabírá asi půlku délky rámové trubky. Jeden ze tří závodníků, co jedou střední trať (startovali zároveň s námi z dlouhé) a se kterými tam na konci plápolám, trať sice dokonale zná a dovedl by mne až na dělení tras na 102. km, jenže jede o chloupek pomaleji než já. A já musím jet fakt rychle, podle mně na konci půjde o každou vteřinu. Jo, vteřinu, ne minutu, dejte na mne. Bože, jestli jsi, tak mi věř, že mně dnes stačí poslední flek jednu desetinu vteřiny před limitem. Fakt, jiné ambice dnes mít ani nemůžu.

První bufet na Trojáku (po velmi hezkém výjezdu z Bystřice pod Hostýnem po silnici 437 na Tesák) mně stojí 5 vteřin, beru si melouna a banán a obojí konzumuji za jízdy. Následuje krásný úsek do Fryštáku a poté po cyklotrase 5121 do kopce úsek Hadovna – Hrubá Malíková a poté sjezd do Rusavy. Odtud je další řádný kopec a to na 72.-77. km výjezd po žluté turistické z Rusavy přes Grapy na Bukovinu.

[*https://live.staticflickr.com/65535/51342499036_4743b2f6fd.jpg *]

*Ikonické stoupání z Rusavy přes Grapy na Bukovinu*

Sklon poměrně fujtabl, místy 22 %, jsem skoro na limitu svých vrchařských schopností, ale vyjíždím to, pomohla krásná krajina okolo a touha to vyjet, však je to legendární brdek. Na dělení tras (102. km) jsem ve 12:50, to je přesně uprostřed intervalu, který jsem stanovil jako ideální. Říkám si: *tyjo, já dal 102 km za 4:20 a to v tom byly Grapy. Já to snad dnes dám!* Druhý výjezd na Tesák, tentokrát z Rajnochovic (na 120.-128. km) je hezký jetelný kopec po cyklotrase 5120, navíc ve stínu lesa.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51342728568_0b8a9abd1e_z.jpg *]

*Lesní stoupání Rajnochovice – Tesák*

Ale úplně vidím, jak zpomaluji, už mi to netáhne, nahoru jsem vyjel zdánlivě docela hezky bez smrti v očích, ale pomalu a do cíle je to ještě 84 km. Průměrku jsem si zhoršil už na 23 km/h. Sakra, to bude na hraně.

Dalším půvabným hrbolkem na trati je od 144. km výjezd z Kateřinic na Lázy. Jenže mně to už netáhne ani po rovině před Ratiboří, teď bych potřeboval valit a přitom sotva točím nohama. V Ratiboři řídí křižovatku místo regulovčíků z řad hasičů velmi švarná policistka, přeje mi šťastnou cestu. Popravdě bych za největší štěstí považoval slézt z kola, požádat ji o ruku a uslyšet *ano*, ale když mi zase naskočí mozek, uvědomím si, že asi nemůžu jezdit randit z Prahy až na Vsetín, navíc vlastně už jednu ženu mám, ale co je hlavní: dnes mám velký úkol a to nikoli najít si ženu, ale dojet Mamuta a ten úkol je zatím ještě reálný. Možná reálnější, než kdybych sháněl ženu… Ale ta robka vsacká (snad jsem to přídavné jméno trefil správně…) mi nejde z hlavy, naštěstí se mi do cesty vyvrásnily Lázy, takže robka se kvůli nim konečně vypařila.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51341785802_eacb80014d.jpg *]

*Šumný brdek Kateřinice – Lázy*

Je tu 170. km, jestli neskočím ochladit křečemi zmučené nohy a úplně uvařené celé tělo do rybníka, nedojedu ani k nejbližší jabloni. Počítám, jestli si můžu dovolit pětiminutovou koupel v rybníku s tím, že sice ztratím pět minut, ale polit živou vodou obživnu a doženu to. Mám už totální černo před očima, ale hladinu rybníka bych snad rozeznal. Asi jo, ale žádný rybník se nekoná, od 170. km prostě nikde nic, ani požární nádrž, ani větší potok, i na Marsu je víc vody. Zbývají už jen dva nijak zásadní kopce, 70 výškových metrů do Lhoty a 110 m výšky za Hlinsko. V Podhůře, na úpatí druhého z nich mám jasno: kašlu na limit, umřel jsem, buď si sednu na zadek a budu čekat na zametací auto, nebo pojedu lážoplážo tak, aby až mne dojede a odstřihne mi čip a číslo, jsem měl ještě páru dojet aspoň pomalu do cíle, abych aspoň mohl říct, že jsem tu trať zdolal, přestože po limitu. Teď je jediným aktuálním limitem stihnout vlak v 19:43 z Přerova, potom už bych se do Prahy nedostal. I kdybych do cíle přijel až v 19 h, tedy hodinu po limitu závodu, vlak snad stihnu. Ten poslední kopec vyloženě vytrpím a každou chvílí čekám zametače. Když jsem nahoře, kouknu už úplně mechanicky na tachák a vidím, že zbývá 16 km do cíle a limit padne za 30 minut. Musel bych jet průměrkou 32 km/h. Takhle rychle nejezdím ani když jsem čerstvý a to teď tedy rozhodně nejsem.

Říkám si, že to prostě zkusím nakopnout na mrtváka, třeba se stane zázrak. Nikdy jsem nejel časovku, zkusím, jestli dokážu trpět půl hodiny. Třeba je ta trasa kratší než 212 km, třeba ji narychlo zkrátili kvůli nějaké z objížděk, nebo mi blbě měří tacho a už jsem třeba dále, nebo bude lepší silnice. Třeba… Poněkud nepřekvapivě se nekoná nic z toho. Naopak: je tu ještě jeden brdek, který nemám v itineráři, v Radslavicích je kilák dlouhé dláždění (tož letím po chodníku), po něm v Prosenicích nějaký objezd místní rozkopávky. Ten mně také zdržuje v letu, protože obsahuje strouhu a dvě prudké zatáčky, do toho neustále pokračuje mizerná silnice, po které to nejede ani z kopce, teď navíc zvonění mobilu (neberu to), ale Přerov na dohled.

Poslední 4 kiláky jedu totální šroťák, silnice je snad víc a víc rozsekaná, mám pocit, že se mi (stejně jako v té pohádce *Princ a Večernice*) cíl vzdaluje, jen na něj pomyslím, ale je tu známá odbočka ke škole, kus dláždění, vlétám do cílové brány a křičím *máš mně? Je 17:59:něco!* Zpoza brány vybíhá překvapený časoměřič a povídá: *já už to sbalil, zkoušel jsem ti volat a nebral jsi to*. V tranzu mu mávám před nosem hodinkami a říkám: *není šest, je* **17:59:něco** *, já ti nemůžu brát telefon, když honím vteřiny do limitu, ve kterým tutově jsem!*. On na to: *no dobrý, já tě tam dopíšu ručně* a odstříhává mi čip z kola. Já na to: *hele, dík, ale věř mi, to není žádná levárna, já mám podle dvou na sobě nezávislejch hodin – tacháku i hodinek – fakt 17:59:něco a to ještě i teď, co se tu spolu bavíme, dík, čau* a deset metrů za cílem se řízeně sesouvám do trávy. Jsem naprosto zrychtovanej, ale přesvědčenej o tom, že mám pravdu a kdyby to neuznal, budu žádat o to, aby mi byl počítán čas nikoli od „výstřelu“, nýbrž od projetí startovní branou. Jelikož jsem já plazivec nechtěl zdržovat rychlíky a jel téměř z úplného konce závodního pole, tutově by to ušetřilo klidně 30-40 vteřin.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51343766165_3616701289_z.jpg *]

*Škoda nedovézt takové hezké číslo do cíle. Kupony na cílové jídlo a nápoj zásadně předem neodstřihávám, jednak z pověrčivosti, druhak moc dobře vím, že dojedu tak pozdě, že vše již bude snědeno a vypito a jídelna zavřená. Přerovští jsou čestná výjimka*

Když se trochu seberu, jdu si pro bágl do startovní kanceláře. Vítají mne tam jako ztraceného syna, ráno mne sice ubezpečili, že tam budou i po limitu, ale nějak asi odmítali věřit tomu, že bych fakt přijel až tak pozdě. Prosím je o plastovou lžičku (vzal jsem si do Přerova všechno kromě lžičky, brýlí a opalovacího krému…), dostávám na památku velkou nerezovou. Řeším dilema, jestli tělo nakopnout k životu stylově koupelí v Bečvě nebo ve sprše, ale jsem tak vyřízený, že beru zavděk bližší sprchou. Poté pomalu na lehký převod projíždím Přerovem, kupuji si kompoty (vím, že po takovéto popravě budu schopen jen pít a sníst jen kompot), jedu na nádraží a kácím se do vlaku. Opravdu nechápu, jak někdo po takovéto šichtě dokáže ohnout nohy do auta, já jsem tedy šťastný za ten obří prostor vlaku, protože když si pokrčím nohy, chytají mne křeče.

Ve vlaku trnu hrůzou, co se děje, že mi nepřišla SMS s výsledkem (*že oni mi přece jen dali OTL nebo DNF…*), ale ve výsledcích na FB se vidím. Mám tam čas 9:28:06. Myslím, že ten časoměřičský dobrák buď použil čas při průjezdu startovní branou, nebo byl milosrdný až příliš. Já tam skoro až chtěl mít čas těch 9:29:59.9, aby bylo vidět, že mám schopnosti špičkového kapitána spočítat dojezd grupetta (ve kterém jsem, pravda, opět jen já sám, jako vždy) těšně před limitem.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51343510285_7c0051c486.jpg *]

*Takovýto idylický pohled jsem rozhodně neměl, protože mi všichni ujeli už na začátku. Nevadí, 212 km v grupettu tvořeném jen jedním mužem je také zajímavým zážitkem
(Foto: Jiri70.rajce.idnes)*

Když procházím výsledky ze všech tří tratí, tak vidím, že dojeli všichni až na jednoho nešťastníka, kterého jsem se někde u Býškovic (na 113. km) ptal, jak můžu pomoct. On mi řekl, že není šance, že potřebuje stahovák na kazetu. Přestože vozím nemálo nářadí, tohle jsem fakt neměl, takže jsem s omluvou jel dál. Úplně se děsím toho, kdyby mi byl řekl, že má závadu, na kterou bych vercajk měl. Kdybych ho tam nechal, vyčítal bych si to asi pořád, navíc tady, kde Přerováci nenechali ve štychu mně. Na druhou stranu, kdybych s ním opravoval, dojel bych naprosto tutově po limitu. Jak já jsem rád, že se to vyřešilo za mně. A jsem moc rád, že jsem nebyl tím jediným, který to vzdal vlastně bezdůvodně nebo to nedokázal přejet, přestože neměl žádné technické trable s kolem.

Jsem obrovsky šťastný, že jsem dlouhého Mamuta dokázal přejet v limitu a beru to pokorně. Doma jsem zjistil, že jsem zhubnul z 84,6 na 80,8 kg (to bude asi jen voda, přestože jsem pil jako duha). Myslím, že je vyloučené, že bych jako František Venclovský, který Kanál zdolal znovu v roce 1975, dokázal podruhé vstoupit do stejné řeky (nebo vlastně Kanálu) a zkusit si mamutí dobrodrůžo znovu. Všechna popsaná stoupání si určitě někdy znovu vyjedu, jsou krásná, a dojedu si i na vrchol Hostýna, ale nezávodně. Na zdejší závod na dlouhé trase asi objektivně nemám dostatečnou výkonnost (nebo minimálně rezervu určitě ne) a dokončil jsem ho asi jen díky tomu, že se sešlo úplně vše v můj prospěch (měl jsem naprosto precizní itinerář, výpočet průjezdů byl správný, nefoukalo, nepršelo, nepíchl jsem, nikdo mne nezdržel kvůli pomoci, neustlal jsem si, vykřesal jsem se z křečí i z psychické krize, neobjevil se rybník, který by mne zdržel, ale ani zametací auto, kterémuž ďáblu bych v tu chvíli svou duši milerád zaprodal).

**Závěr a připomenutí 50letého výročí pokoření kanálu La Manche Františkem Venclovským**

Takže, co mám vlastně společného s Františkem Venclovským? Pouze to, že jsme si oba mohli říct: *já su tak šťastné, moc šťastné su*, protože jsme si oba splnili sportovní cíl. Téměř na chlup přesně 50 let po sobě (František 30.7.1971, já 24.7.2021). Je lhostejné, že každý ho měl jiný a ten Františkův byl daleko náročnější, plaval 15 h 26 min. Uvědomuji si také, že František, kromě toho, že vytvořil nesmazatelný zápis do sportovní historie, byl nápomocným a ochotným člověkem, který do studené Bečvy bez váhání skočil pro cokoliv, co jste ztratili (a to se mu nakonec stalo i osudným natolik, že on kvůli Bečvě ztratil svůj život). Přál bych sám sobě, aby oba mé životy, sportovní i nesportovní, byly určovány stejnými ideály. Když stojím na místě se silným příběhem (třeba na Nábřeží Františka Venclovského v Přerově), po setkání s jeho nápomocnými sousedy, jejichž nezištná pomoc mi výrazně pomohla, vidím, jak dokonale a samovolně se propojuje svět sportu, tedy branek, bodů a vteřin, s nějakým neměřitelným elementárním člověčenstvím, su tak šťastné, že u toho mohu být také. A šťastný budu, jestli až toto čtení k vodě dočtete a do té vody skočíte, tam věnujete Františkovi tichou vzpomínku, když už má to výročí.

P.S.: Jak jsem zmínil v úvodu, vše souvisí se vším a máloco je zřejmě úplná náhoda: aby těch šťastných v tomto příběhu nebylo málo, patří mezi ně i moji přerovští „hoteloví“ zachránci. Oni se tak totiž jmenují…

P.P.S: Jelikož se nestává příliš často, aby někdo něco dostal za umístění mimo stupně vítězů (natož já za úplně poslední místo), rozhodl jsem si tu pořadatelem mi věnovanou lžíci pomocí gravírky poupravit tak, aby byla památkou i v době, až si nebudu pamatovat už vůbec nic. Však se podivte:

[* https://live.staticflickr.com/65535/51389100852_f022e021ca.jpg *]