Švýcarská La Diagonela se konala přibližně ve výšce 1 700 m n. m., tak jsme se rozhodli přijet na místo na poslední chvíli, aby na nás výška neměla tak velký vliv. Měli jsme naplánovaný odjezd z ČR v pátek brzo ráno, večer vytestovat lyže a prášky, v sobotu odzávodit a ještě ten den se vrátit domů.

——————-

Dva dny před odjezdem onemocněl jeden z našich servismanů, tak jsme sháněli náhradníka, který by nás aspoň občerstvil. Nakonec s námi jel kamarád, který svému šéfovi oznámil: „Zítra nepřijdu do práce, světové lyžování si mě žádá“. Šéf to moc nepochopil, tak mu známý slíbil, že práci příští týden dožene. Nám však oznámil, že to asi nedožene. To nám nevadilo, ale hlavně že jsme ho ukořistili. Protože celou cestu nezavřel pusu, tak jsme výjimečně nemuseli pouštět rádio.

V 16:00 jsme se ubytovali v Celerině a o hodinu později jsme marně hledali nějakou mezičku na testování. Všude samé roviny nebo dlouhé mírné sjezdy bez dojezdu. Nakonec jsme ale vhodné místo přece jen našli. Profil trati jsme si nastudovali z mapy a z auta. Kopec na Pontresinu vypadal při prohlídce mírně, tak jsme usoudili, že soudruzi asi udělali někde na papírovém profilu chybu. V sobotu ráno jsme se postavili na start a Petr Novák nám sdělil, že posledních 15 km bude velká dřina.

Po startu jsem se držela ve skupince deseti holek a upalovaly jsme po dlouhých rovinách. Už od začátku mi bylo jasné, že mi to nějak nechutná. Soupaž po rovině mě stála hodně sil. Na dvacátém kilometru jsem se lekla vysokého Nygaarda, který nás míjel takovou rychlostí, jako když místní lokálku předjíždí rychlík. Po prémii jsem zjistila, že soudruzi neudělali chybu, ale že tam 3 km dlouhé stoupání opravdu je, schované v lese. Nastal neskutečný šrumec, jak muži na úzké trati předjížděli ženy, někteří závodníci padali a peloton závodnic se úplně roztrhal. Snažila jsem se do kopce makat, ale měla jsem hodně kyselé nohy a nahoře jsem zjistila, že nemám s kým jet. Nebylo to moc příjemných 30 km do cíle a dlouhé roviny proti větru mi vůbec neubíhaly. Vyhlížela jsem, zda mě nedojíždí nějací odpadlí muži, za které bych se mohla na chvíli pověsit a odpočnout si. Tři partičky se vylouply, ale pořád na místní lokálku byly rychlé.

Chtěla bych poděkovat občerstvovačům ze Silvini Madshus týmu, kteří mi několikrát nabízeli pití. Na 35. km jsem jejich ochoty využila a místo do jícnu jsem si nalila část pití do průdušnice. Možná kdyby věděli, že jsem se za svých 29 let ještě nenaučila pít, tak by mi nic nedali. Byla jsem velmi ráda, že jsem to rozdýchala, protože jsem si myslela, že to je moje poslední chvilka. Kopce 15 km před cílem byly nekonečné, ale zase bylo dost času myslet na techniku soupaže. V dálce na mě mrkal kostel, kde každého čekal vysněný cíl. Když se ale přiblížil na dosah, trať se vracela o 180° zpět a pochopila jsem, že správný kostel je v jiné vesnici, ještě asi 5 km daleko a asi o 100 výškových metrů výše. Udělalo se mi trochu zle. Výjezd ke kostelu byl krušný, ale naštěstí poslední. S desátým místem jsem výjimečně spokojená nebyla. V cíli jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo pořádně zmlátil baseballovou holí, jak mě všechno bolelo.

Ale neměla jsem na Pavla Ondráška, kolegu z Atlas Craft týmu, který opravdu zmlácený byl. Rozhodně nevypadal, jako kdyby dokončil závod v běhu na lyžích, ale jako kdyby se vrátil po rvačce z diskotéky. Na trati ho totiž sejmul v rychlosti nějaký občerstovač. V obličeji byl do krve dobitý, ale i přes slabý otřes mozku, zlomenou lyži a rozpadlé brýle závod dokončil. Velkou radost mi udělal Jirka Ročárek, který dojel na 25. místě. Alespoň to byla záplata za dnešním smolným dnem.

Musím ale ocenit krásné počasí a místní obyvatele, kteří úžasně povzbuzovali.

.<>
[* https://farm2.staticflickr.com/1576/24607259616_2b3ca2e742.jpg *]