Od samého prvního ročníku v roce 2014 pouze jeden lyžař nikdy nechyběl na startovní čáře závodu Engadin La Diagonela: Jan Seibert, profesor hydrologie na univerzitě v Curychu. Závod se pro něj stal pevným bodem každé zimní sezóny – spojením vášně, tradice a vytrvalosti ve švýcarském údolí Engadin. Jak se dostal na start závodu, který se zaryje pod kůži?

Foto: Magnus Östh

Život mezi hydrologií a La Diagonelou

Seibertova cesta na La Diagonelu začala téměř náhodou.

„Původně jsem měl v plánu jet Jizerskou padesátku v České republice, ale když byla zrušena, La Diagonela se objevila jako náhrada. Tou dobou jsem byl ve Švýcarsku nový, v Engadinu jsem nikdy předtím nebyl a s mou láskou ke klasickému lyžování se mi ten nový závod perfektně hodil. Od té doby jsem se prostě musel vracet.“

Druhý rok s sebou dokonce přivedl tři švédské přátele – ačkoliv, jak se směje, „počasí bylo tak drsné, že se už nikdy nevrátili.“ U třetího ročníku se okruh „stále přítomných“ lyžařů už zmenšoval. Pro Seiberta to byl moment, kdy se z toho stala otázka cti: nikdy to nevynechat.

Spojení vědy s lyžováním

Pro hydrologa je sníh součástí Seibertova každodenního výzkumu – ale na trati nechává vědu za sebou:

„Upřímně, lyžování je chvíle, kdy můžu vypnout. Ale je pravda, že sníh je pro můj výzkum vody klíčový. Náš Citizen Science projekt CrowdWater má dokonce virtuální stanici v La Puntu. Pokaždé, když kolem ní projíždím během La Diagonely, přemýšlím, jestli bych neměl zastavit a provést měření.“

Jeho osobní tradice? Každý rok zůstávat v mládežnické ubytovně v Pontresině. „Už při prvním závodě tam připravili dřívější snídani jen pro mě. Teď už duch La Diagonely začíná u snídaňového stolu.“

Nezapomenutelné okamžiky

Seibert vzpomíná na první ročník jako na skutečně magický:

„Perfektní sníh, fantastické stopy, modrá obloha – a jen tak tak, že mě nedojeli o kolo. A nezapomenutelné bylo i stanout v cíli jen pár metrů od Serainy Boner, která je pro mě vzorem.“

V průběhu let se akce stala profesionálnější – ale, jak zdůrazňuje, zachovala si hodně ze svého rodinného charakteru. Prožil změny trati, vzestup dvojitého odpichu a dokonce i speciální rok 2021 s Covidem, kdy mohli startovat jen elitní závodníci: „Nemohl jsem se do Engadinu dostat kvůli silnému sněžení a zrušeným vlakům. Místo toho jsem ujel 65 km na svém domácím okruhu v Bonstettenu.“

Bolest a radost v Zuozu

Podle něj je cíl v Zuozu tím, co celou akci vystihuje:

„Stoupání do historické vesnice je brutálně dlouhé, ale jakmile se dostanete na náměstí k jásajícím davům, na bolest se okamžitě zapomene. Potom následují těstoviny a pivo – to je součástí odměny.“

Ve srovnání se švédským Vasaloppetem, který jel 23krát, říká Seibert, že La Diagonela nabízí něco jiného: „La Diagonela je prostě nejkrásnější závod, který znám. Díky němu jsem objevil a zamiloval si Engadin.“

Proč stát na startu?

Seibert vidí La Diagonelu jako perfektní kombinaci sportu a alpského zážitku:

„Pro mě je nejdůležitějším cílem každý rok jen to, že dojedu do cíle v Zuozu. Jakmile to udělám, zbytek sezóny je jen bonus.“

Jeho rada pro skandinávské lyžaře? „Nežeňte se za časy – užijte si scenérii, atmosféru a jedinečnou směs výzvy a odměny. A pokud je to možné, zůstaňte v údolí o pár dní déle a lyžujte. Stojí to za to.“

Pohled k letošnímu ročníku

Seibert je již odhodlaný pro další ročník: „Můj cíl pro rok 2026 je stejný jako každý rok: nějak se dostat do cíle. La Diagonela pro mě není o rychlosti – je to o zážitku, lidech a atmosféře.“

🎿 Zaregistrujte se nyní a staňte se součástí rodiny La Diagonely – ceny early bird platí do konce října.

ℹ️ Více informací: www.ladiagonela.ch

Jan Seibert se zúčastnil všech ročníků Engadin La Diagonely