Loňská letní lyžařská škola byla pro Annu Auklandovou, dceru bývalého laufaře Jörgena Auklanda, nešťastným začátkem vleklého problému. Po přezkoumání lékaři se zřejmě jednalo o dlouhodobé únavové zranění související s rychlým růstem, případně o Freibergovu chorobu. Jak se Anna vracela zpět?

Měl to být začátek nové sezony. Místo toho byla letní lyžařská škola začátkem roku plného bolesti a nejistoty. Pamatuje si přesně den, kdy to začalo: „Běžela jsem závod na 3 000 metrů na dráze a ten samý den jsem podstoupila magnetickou rezonanci. Byla to poslední věc, kterou jsem udělala předtím, než jsem dostala chodící botu,“ říká šestnáctiletá Anna Auklandová.

Nyní je připravena na letošní ročník oblíbené letní lyžařské školy. Pro šestnáctiletou dívku, která studuje vrcholový sport na škole Wang v Tønsbergu, to však byla dlouhá cesta zpět – a stále není zcela v pořádku: „Nejdřív jsme si mysleli, že jde o únavovou zlomeninu. Dostala jsem tedy ortézu a osm týdnů jsem musela chodit o berlích, a pak jsem mohla začít znovu trénovat. Když jsem ale po osmi týdnech podstoupila nové vyšetření magnetickou rezonancí, zranění se ještě zhoršilo. To by se nemělo stát, když máte nohu úplně v klidu,“ říká Anna pro Langrenn.com.

Tehdy na ni dolehly emoce: „Byla to smůla. Nebylo to tak, jak jsem si představovala. Když mi řekli, že to bude trvat osm týdnů, říkala jsem si, že je to opravdu dlouhá doba.“

Hledání odpovědí

Tak začalo důkladné zkoumání všech možných dalších příčin. Po mnoha konzultacích s odborníky se dospělo k závěru, že se s největší pravděpodobností jedná o dlouhodobé únavové zranění související s rychlým růstem, případně o Freibergovu chorobu. Ať tak či onak, léčba je stejná: nezatěžovat končetinu.

Freibergova choroba, známá také jako Köhlerova choroba, je onemocnění, které nejčastěji postihuje dívky ve věku 13 až 15 let. Většina osob se uzdraví po 12-18 měsících. V Annině případě zranění chodidla trvá již téměř rok. Stále se nezotavila.

Čtěte také: Kolečkové lyže: Petter Eliassen radí, jak se vyhnout zranění

Cesta zpět

Prvních několik měsíců musela chodit o berlích a s ortézou. Pak jí bylo pomalu a postupně umožněno znovu začít cvičit: „Začalo to s posilováním vsedě na SkiErgu a lehkým posilováním,“ říká Anna.

Během loňské zimy mohla začít lehce lyžovat. Poslední lednový víkend absolvovala 46kilometrový Marcialonga Light, koncem února 30kilometrový TjeiVasan a v březnu 28kilometrový HalvBirken. Absolvovala však pouze jeden regulérní lyžařský závod: na holých lyžích bez vosku a rozbroušení. Takže jízda do stromečku nebo střídavý běh nepřipadal v úvahu.

Nyní se věci pomalu, ale jistě hýbou kupředu. V poslední době Anna pokračuje v jízdě na kole a silovém tréninku. Začala jezdit na kajaku a jejím cílem je, aby byla od 1. listopadu schopna lyžovat, ale do návratu má ještě kus cesty před sebou.

Běh stále nepřipadá v úvahu. „Zkoušela jsem to, ale po deseti minutách to zase cítím v přední části chodidla. Také dlouhý trénink na kolečkových lyžích může bolet, i když na nich jen chodím,“ říká Anna.

Když ztráta zasáhne nejvíce

Místo toho, aby se Anna zabývala tím, co se jí nepodařilo, snaží se soustředit na to, co se jí podařilo, a snaží se v situaci vidět pozitiva: Že mohla upřednostnit sílu a další dovednosti, které by jinak nemohla tolik trénovat: „Snažila jsem se účastnit co nejvíce společných tréninků ve škole a přizpůsobila jsem si je tak, že jsem trénovala trochu jinak, ale na stejném místě jako ostatní. To mi hodně pomáhá udržet si motivaci,“ říká.

Anna si také ráda stanovila malé průběžné cíle a těší se ze svých pokroků: „Všimla jsem si velkého pokroku ve věcech, které jsem teď dělala více. Stala jsem se silnější a lepší v soupaži, a to je něco, z čeho budu v budoucnu určitě těžit,“ říká.

Přiznává však, že přišla i těžká období, zejména když ostatní z týmu cestují na lyžařské závody a víkendy Norského poháru: „Bylo těžké se s tím vyrovnat, když jsem viděla, že všichni ostatní dělají to, co bych nejvíc chtěla dělat já. Zvažovala jsem, že se zúčastním některých závodních víkendů, budu jen lyžovat a nechám se diskvalifikovat, ale rozhodla jsem se, že bude lepší soustředit se na jiné věci,“ říká.

Podpora

I když se zranění dlouho hojilo a ani po roce není zcela v pořádku, Anna se stále cítí šťastná. Ne každý má maminku lékařku a tatínka trenéra a učitele v lyžařské škole. A je vděčná za přátele, kteří tu pro ni byli po celou dobu jejího zranění: „Jsem velmi vděčná za podporu, kterou mám. Kamarádi mi hodně pomohli a dobře vymýšleli i jiné věci než jen trénink. A protože moje maminka je lékařka, cítím, že to má pod kontrolou. To mě velmi uklidnilo, zejména proto, že jsme si diagnózou nebyli úplně jistí,“ říká Anna.

Maminka a tatínek však museli snášet od všeho trochu. „Za poslední rok zažili vzestupy i pády,“ dodává.

A na otázku, zda nemá strach z recidivy či dalších potíží, odpověděla: „Ne, nebojím. Říká se, že to přejde, a pak už to máte za sebou.“

O rok moudřejší

Anna nyní doufá, že její zkušenosti mohou pomoci ostatním v podobné situaci: „Rozhodně jsem se naučila více si vážit toho, že jsem zdravá a bez zranění. Když tomu tak není, uvědomíte si, jaké máte štěstí. Spoustu věcí berete jako samozřejmost, když můžete trénovat a pokračovat přesně tak, jak chcete,“ říká.

Co by chtěla poradit ostatním v podobné situaci?: „Je důležité dívat se dopředu a myslet na to, že problém přejde. Ale musíte to brát svým vlastním tempem. Nespěchat a netlačit na pilu.“

Anna se na chvíli zamyslí: „A jsem opravdu ráda, že jsem si neuvědomila, že to bude trvat tak dlouho. Kdyby mi někdo řekl, jak dlouho to bude trvat, asi bych byla dost demotivovaná.“