.=
Skokan na lyžích Drahomír pochází z Martinic, kde se v roce 1930 narodil v rodině mistra koláře. Tehdy byly v Podkrkonoší desítky lyžařských můstků v mnoha klubech: ve Mříčné, Studenci, Libštátu, Roztokách, Horkách, Lomnici n.P. a také v Nové Pace, Dvoře Králové, Dolní Kalné, Čisté a ještě v Klášterské Lhotě, Černém Dolu, Dolní Brusnici, Hořicích, Levínské Olešnici, Příkrém, Semilech, ba i v Turnově, ve Vazovci, v Rovensku a na Volavci se skákalo. Martinice svůj stabilní můstek neměly. Přesto se každoročně na Hůře stavěl provizorní skok, dovolující „lety“ lehce nad 30 m. Tady začínali i bratři Jebaví. První skokačky si Drahomír dělal sám. „Strýc Oldřich Buďárek (olympionik z Ga-Pa 1936), si u tatínka občas spravoval štípnuté a zlomené skokačky; jednou už byly tak poničené, že je odložil, a právě z nich jsem si podomácku sám v otcově dílně vyrobil první opravdové skočky,“ vypráví skokan.

.=
Drahoš Jebavý byl šestkrát mistrem republiky. Od roku 1920 do roku 1968, kdy se naposledy uděloval jeden titul ve skoku, ho mezi skokany a sdruženáři předčil jediný borec – Vlastimil Melich, osminásobný šampión v závodě sdruženém. Jebavý drží jiný primát – v roce 1953 získal double: na Štrbském Plese se stal československým mistrem jak ve skoku, tak v kombinaci.

[* https://live.staticflickr.com/65535/49886577876_058a49eac7_z.jpg *]

(Foto: V roce 1948 skáče sedmnáctiletý Drahoš na Masarykově můstku u Dívčích lávek ve Špindlu, kde padl tehdy rekord 81.5 m)

.=
V jednom roce se to nikomu jinému z Čechů a Slováků nepovedlo ani předtím, ani potom. Těch titulů mohlo být sedm. „V roce 1957, to jsem měl fazonu jako hrom a neprohrál snad žádný závod, bylo mistrovství ve Špindlu, ale pozdě na jaře a můstek uplaval, takže se v tom roce titul neuděloval,“ dodává Jebavý.
Řeč šla také o těžkých můstcích, mezi ně řadí skokan starý můstek v Harrachově a hlavně šanci v rakouském Kulmu. Reminiscence na Kulm vyvolala u vypravěče lehounké pousmání:“Tehdy už jsem byl v reprezentaci, ale otec byl živnostník a mne do ciziny z politických důvodů často nepouštěli. Rakousko a velký můstek tolik lákaly! Tak jsem se s kolegou Schröfflem přihlásil na turistický zájezd na skokanské FIS závody. Pořadatelům jsem napsal, že bych si rád zaskákal jako předskokan. Organizátoři ale znali mé jméno a nalosovali mě do hlavní soutěže. Den před závodem jsme si za husté mlhy šli pěšky prohlédnout můstek. Doskočištěm jsme vystoupali až na oblouk bubnu a šli jsme a šli a stůl nikde, odraz nikde. Skok v Kulmu měl extrémně dlouhou část od hrany po buben, bylo to snad 40 metrů. Hochu, to musíš mít extra rychlé lyže, abys tu rovinu přeskočil. A to se tehdy na nájezdech už jezdilo hezky svižně – v tom Kulmu to bylo přes 100 km/h. Přišel závod a zkušební kolo – měl jsem obavy z toho nezvyklého profilu a také proto, že jsem tady neměl ani jeden tréninkový pokus. Ale podařilo se nad očekávání a doskočil jsem, jediný Čechoslovák v závodě, za 90 m a byl hodně vpředu. Říkám si, v prvním kole za to vezmeš! Ale v euforii jsem odskočil brzo, a to je vždycky malér. Špičky se mi dostaly pod vzduch, rotovalo mě to, zbýval jediný manévr – intuitivní záchranné „véčko“ – lyže roztáhnout a přepadal jsem na pravou nohu dopředu. Přesně si uvědomuji dopad na jednu; první kotrmelec, druhý a další a další a pořád se to zrychlovalo a já to všechno vnímal – ostré a čisté jako ve zpomaleném filmu. Najednou prázdno, ztratil jsem vědomí a dorotoval na dojezd. Ztráta vědomí však byla jen kratičká, vstal jsem, lyže na dračku, a nějak kulhám – proboha, mám jednu nohu kratší! A studí to! Jdu po ponožce. Utrhl jsem podešev i s kramflekem a to jsou ty 3 cm, to je to kulhání. Pero od Kandaharu o půl metru delší, ze šponovek toho moc nezbylo, možná na hadříky na stahování vosku, košili, svetr, rukávy – všechno pod krkem. Tak jsem předvedl gladiátorsky kaskadérský skokanský striptýz, biomechanicky podobný jako tolikrát opakované desetinásobné salto Tomáše Ploce na mamutu v Harrachově.“

.=
Jak si povídáme o profilech, lehkých a těžkých můstcích a o snaze mít co nejrychlejší lyže, Drahomír podotýká: “Přemýšlel jsem hodně o mazání, sice se nějaké politury dovážely (Tento, Swix…), já si na určité podmínky vyrobil originální recepturu – nastrouhaný celuloidový hřeben na vlasy, rozpuštěný v acetonu! Soupeři se divili, čím že to mám napinzlovanou superrychlou skluznici?!“

.=
„V roce 1953, kdy jsem vyhrál kombinaci i skok na mistrovství ČSR, byl Melich reprezentovat v zahraničí. V ATK, kde jsem trénoval, se tehdy hodně běhalo, a to pod dohledem trenéra V. Mečíře z Jilemnice. Přesto jsem šel na start 18 km běhu s obavami. Ve skoku na Štrbském Plese, kde se tehdy skákalo těsně za 50 m, jsem dokázal uletět na 71 m. To byl veleskok a zaručil mi obrovský náskok v závodě sdruženém. Dokonce dobový tisk zmínil onen skok jako něco úžasného,“ vzpomíná Jebavý.

[* https://live.staticflickr.com/65535/49886578586_dfd15c9b8d_z.jpg *]

(Foto: D. Jebavý šampionem na Mistrovství ČSR 1956, další v pořadí 2. Z. Remsa, 3. M. Stuchlík, 4. J. Bulín, 5. H. Rieger)

.=
„Na reprezentačních srazech se mnohdy skákalo až do tmy, trénovali jsme ve Vysokém na Šachtách na sedmdesátce. Byl odměk a na doskoku už byly od našich dopadů díry. Na tribuně stáli trenéři Bělonožník a Bulín a dali mi pokyn, abych sešlapal místo, kam se nejvíc přistávalo. Měl skákat ještě Mojma Stuchlík. Ten, když se mu zrovna nedařilo, skákal tak dlouho, než byl alespoň s tím posledním pokusem spokojený. Trenéři si už za šera vyprávěli anekdoty doprovázené salvami smíchu a sem tam i peprnějšími výrazy. Tak šlapu a najednou absolutní ticho, žádné vtípky, žádný smích. A během okamžiku zvuk šponovek, fofrujících o vzduch. Instinktivně jsem udělal krok vzad, současně s ním mi před obličejem dopadl Stuchlík, doskakující pár centimetrů před špicí mých couvajících skokaček. On se totiž opakovaně dožadoval skoku z věže: “Volno? Volno?“ a slyšel už jen poslední slabiku řehtajícího se dua trenérů, kdy Jáchym Bulín křičel „…hovno!“, což Stuchlíka spustilo z nájezdu.“ Vypráví Drahoš. Skokani se vidět nemohli, protože nad šlapajícím byla masa bubnu.
Ke stejnému můstku zaletěla další vzpomínka – na závodech se tu a tam objevil obrovitý Lukeš z Náchodska, věnující se atletickému desetiboji. Skákat moc neuměl, spíš takový bubeník, ale chuti a elánu nadbytek. Tehdy byla v Šachtách zledovatělá stopa, vůbec nevedla. Diváci, ani aktéři toho závodu nikdy nezapomenou na první Lukešův skok, jen tak napůl skrčený jel po nájezdu cik – cak, a vždycky ho zábradlí buzarem o rameno vrátilo do stopy. Jednou zleva, pak zprava. Startérem na hraně byl tehdy bývalý skvělý reprezentant, mistr Bartoň. Před zleva zprava přijíždějícím skokanem se spasil skokem pod hranu stolu. Před tisícovkou diváků!

.=
Osobní rekord Drahoše Jebavého 104 m je z rakouského Kulmu. Vždycky byl počítán mezi excelentní stylaře; při letu dlouho držel klasického „lomeňáka“. Nepatřil k výbušným, silovým typům. Na začátku 60. let přišlo vedení skokanského úseku se strategií omlazení týmu. Jebavého vyřadili kvůli „stáří“. Nedostal podporu k přípravě, neměl refundaci. Dostal však impuls dokázat svou třídu. Trénoval individuálně po zaměstnání. Z recese si nechal narůst i vousy. Do přípravy se neskutečně zakousnul; skákal, posiloval, imitoval. Stále si držel závodní váhu 81 kg. V té sezóně vyhrál všechny závody, ve kterých startoval, a znovu se do týmu vrátil. Díky kvalitní přípravě získal v roce 1961 šestý titul mistra. Prohrál jen jeden závod v Banské Bystrici, kde skočil 99 m a na technické body ho porazil jen budoucí olympijský vítěz a vycházející hvězda československého lyžování Jiří Raška.

.=
V konci našeho rozhovoru přidal mistr Jebavý další živou, půl století starou historku:“ V čase vojenské služby v ATK Praha nás vyslali na mezinárodní závody do Zakopaného. Vedl nás důstojník Kraus z Poniklé. Při namáhavějších trénincích jsme dostávali kostky hroznového cukru jako výživový doplněk. Po skoku jsem vedl, měl jsem velký náskok,“ usmívá se Jebavý. „Před běžeckou částí kombinace mi dal Kraus nějakou pokroutku. Povídám, to není hroznový cukr, tohle je něco jiného. Jen ber, tenhleten je v jiném balení, starý došel. Tak jsem vyrazil, ale co jsem dostal, dodnes nevím – vlétla do mne neskutečná energie, na startu jsem se cítil jako bůh, po 5 km jsem předjel specialistu Malínského z Dolní Branné. Startoval 2,5 minuty přede mnou, a když jsem šel před něj, nevěřícně kroutil hlavou. V půlce tratě mi došlo, krize, ztráta tempa. Rupnul jsem, jak zákon káže a potácel se do cíle. Ouha, posledních sto metrů se z boku najíždělo na doskok můstku, po něm dolů a v polovině dojezdu stála cílová branka. Stále mírně z kopce. Bože, jak já jsem měl vybráno! Cílem jsem projel na bobku a neschopen se zvednout jsem jel a jel přímo proti půlkruhové betonové zdi, oddělující doskočiště od divácké tribuny. Moji totální krizi zaregistroval jeden z bystrých pořadatelů, rozjel se a z boku do mne vrazil. Upadl jsem a šťastně zakončil mezinárodní sdruženářské klání“ povídá Drahoš. Díky obřímu náskoku za skoku stačil být celkově druhý!

[* https://live.staticflickr.com/65535/49886062118_48ec950da6.jpg *]

(Foto: Vzorný stylař D.J. na Intersportturné v Innsbrucku při klasické technice 60.-80. let 20. století)

.=
Na závěr kariéry ho přemluvili k trenéřině. Vystudoval a rok pracoval u národního manšaftu. Veledůležitou součástí trenérovy činnosti byla politickovýchovná práce. „Pořád do toho někdo kecal a chtěl, abych ideologicky působil. Narazili. Nedělal jsem to, vyžadoval svou osobní autonomii bez politruků, příruček a komunistických plků. Vrátil jsem se ke své profesi ve stavebním podniku a družstvo převzal Zdeněk Remsa“, vysvětluje Drahoš.
Drahomír Jebavý z Vrchlabí vyprávěl svou sportovní anabázi poutavě, s osobitým nadhledem skokana. Když se po šestnácti letech reprezentační kariéry loučil se závoděním, spočítal, že naskákal 4500 skoků, ve vzduchu byl čtyři a půl hodiny a nalétal neskutečných 225 km. V roce, kdy jsem ho zpovídal, byl uveden do vrchlabské síně slávy.

Zdroj: Nordic magazín