Nedělní závody přinesly proti létům minulým zajímavou změnu. Na Vasově běhu i na mistrovské 50 zkusili někteří závodníci jet vysoké tempo už zpočátku. Mají se specialisti na cílovou rovinku jako Peter Northug začít bát?

Mluvím a píšu jen za sebe, ale po relativně nedávné změně intervalových startů na hromadné mě delší závody nebavilo sledovat. Napínavých posledních pár kilometrů nevykoupilo předchozí 2 hodiny relativní nudy a pohodového tempa. Také mi bylo líto všech výborných závodníků, kteří nemají somatotyp vhodný na závěrečné spurty.

Líbilo se mi, že to v obou závodech dnes někdo zkusil. Jednou to vyšlo a o vítězství švéda Ollsona se ještě bude dlouho psát. Fenomenální výsledek, téměř 40 km v úniku bojujíc jen sám se sebou, vzor cílevědomosti a odhodlání. Kdo ten pocit nezažil, těžko pochopí jaké to je, slyšet kus za sebou povzbuzování soupeřů, kdy vědomí si to nechce připustit, ale každému je jasné co by se stalo, kdyby vedoucí závodník zvolnil a dostal se na dohled smečce za ním. Jako hladoví vlci tito by v sobě našli zbytky sil, zároveň s kolabující psychikou „zajíce“ by to byl zřejmě krátký proces.

Na druhém závodě ujeli dva závodníci v prvních stoupáních a ujeli o 2 minuty. 90 km je ale na dvě minuty opravdu příliš dlouhá trať. Velká škoda, držel jsem jim palce, ač jejich jména pro mě byla neznámá a již se z hlavy vytratila, udělali závod mnohem zajímavější než loni.

Trochu mi dnešní závody lyžování připomínali závody cyklistické. Nikdy jsem je moc nesledoval, ale má to takto něco do sebe. Hoši, ještě jednou díky!