Dokážete si představit, že absolvujete na běžkách 1 600 km v divočině, kde výjimečně narazíte na civilizaci? Právě teď tuto zkušenost zažívají startující na závodu Iditarod Trail Invitational, který projíždí Aljaškou z východu na západ. Vloni se této akce zdárně zúčastnil Jan Francke a závod dokončil na 2. místě. Poprvé v historii závodu se podařilo hned několika běžkařům dokončit trasu v časovém limitu. Pojďme si popovídat o extrémním závodu s loňským stříbrným medailistou.

Jan Francke, přezdívaný Venca, se loni postavil na start extrémního závodu Iditarod Trail Invitational, kde projíždíte krutokrásnou zimní Aljaškou z jihovýchodu na severozápad a během něhož urazíte 1000 mil, tedy asi 1 600 km. Respektive za předpokladu, že se neztratíte a nemusíte se vracet. Teploty, nejen v noci, klesají k -40 °C i níže a běžky nejsou zrovna nejrychlejším vybavením ke zdolávání tamních terénů. Závod kopíruje trasu nejznámějšího závodu psích spřežení Iditarodu, který se jezdí od roku 1973. Místo psů se závodníci mohou přihlásit do kategorie fat bajků, pěších nebo právě běžkařů.

V téměř čtvrtstoleté historii závodu na 1000 mil se vloni poprvé podařilo pěti běžcům na lyžích závod dokončit v daném limitu 30 dní. Venca nestihl „jen“ o den vítězného Dána Asbjørna Bruuna, který urazil vzdálenost za 24 dní. Proč byl právě loňský rok zlomový, nebyl Venca schopný vysvětlit, přestože se mu zdálo, že podmínky byly mnohem krutější než před třemi lety, kdy se o zdolání trasy pokoušel poprvé. Po tehdejším neúspěšném pokusu své ženě slíbil, že už se na Iditarod nikdy nevrátí, ale protože funguje vzpomínkový optimismus, už po dvou letech stál opět na startu.

Jak ses na závod chystal? Jezdil jsi hodně na běžkách?

Fyzička je samozřejmě velkým bonusem, ale na takových závodech jako třeba na Aljašce to není stěžejní věc. Důležitá je hlavně psychika. Na běžkách jsme strávili mládí, ale byli tam i startující, kteří toho na lyžích ani moc nenajezdili. Dvakrát se přejezdu účastnili běžkaři, co závodili za národní americký tým a strašně brzo skončili. Vlastně hobík, který je tvrdohlavý a má ohromnou vůli, závod spíš dokončí. Staráš se tam jen sama o sebe, nemáš nikoho, kdo by ti pomohl, takže fyzička je výhodou, ale musíš mít silnou hlavu.

Jaké panují na Aljašce podmínky?

Ze začátku byly hodně mrazy, skoro dva týdny bylo – 40 °C, někdy i víc a ten sníh byl brutálně přemrzlý, suchý, takže to vůbec nejelo. V některých místech jsem pak zjistil, že když si sundám lyže a jdu pěšky, tak jsem o něco rychlejší než na lyžích.

Takže běžky jsou vlastně překážkou?

Jít trasu pěšky je podle mě strašně mentálně náročné, protože nemáš zadarmo ani jeden krok. Na běžkách se v určitých místech sklouzneš, nebo nějaký mírný kopce dolů se dají krásně jet. Prudší výjezdy a sjezdy jsou ale špatný. Několikrát jsem se ze sjezdu vysekal, protože v bílé tmě nevidíš před sebe ani na dva metry a nevíš, co tě tam čeká a kdy přijde nějaká zatáčka, takže jsem několikrát skončil v hlubočáku a jednou si zlomil hůlku a špičku lyže, co jsem měl připevněné na saních jako náhradu.

Překvapilo mě, že cyklisté na kolech s tlustými plášti jsou mnohem rychlejší. Vítězný cyklista zvládl trasu za 16 dní, tedy o 8 dní rychleji než nejrychlejší běžkař…

Když vyloženě hodně nenasněží a nemusí bikeři často tlačit, tak potom můžou jet a jejich rychlost je výrazně vyšší. Nemusí za sebou tahat sáně jako pěší nebo běžci, stačí jim brašny.

V první půlce, kde byly velký kopce a byla docela kosa, jsem jel pomaleji, tam se dalo ujet tak 65 – 80 km za den, takže jedeš vlastně celej den 16 až 18 hodin rychlostí 5 až 6 km/hod. Někdy jsem to natáhl třeba i do třetí ráno, když jsem věděl, že můžu dojet do srubu a nemusím stavět stan. V druhý půlce závodu bylo tepleji a skluznější sníh, takže se dalo jet rychleji. Ale čím blíž cíli, tím byly podmínky brutálnější, hlavně při přejezdech zamrzlého moře.

Výběr správného typu běžek je v případě takového extrémního závodu určitě dost zásadní. Pro jaké ses rozhodl?

Většinu závodu, zejména na přemrzlým prašanu, jsem absolvoval na backcountry lyžích se skinem a ocelovými hranami, které byly dostatečně tuhé právě na ty náročné sjezdy i terénní nerovnosti, takže dost vydržely. S sebou jsem si vezl ještě běžky na bruslení, protože předloni tam byly krásné podmínky na zamrzlé řece Yukonu, po kterém jedeš asi 200 km a na klasičkách je to dost monotónní a pakárna. Na bruslení jsem se těšil, jenže jakmile něco očekáváš a plánuješ, je to úplně naopak. Yukon byl hodně zavátý a skejty jsem tam téměř nepoužil, bořilo se to a prostě to nemělo smysl.

Takže jsi skejtovky táhl zbytečně a pak je ještě zlomil?

Ne, použil jsem je. Pro mě byl jakýkoliv rychlejší pohyb lákavý, takže když byl vhodný terén, využil jsem je, ale permanentně jsem musel vyhodnocovat podmínky. Do prudších kopců, nebo sjezdů jsem musel pěšky, pak se to na chvíli narovná, tak nasadíš backcountry. Jenže potom dojdeš za zatáčku, uvidíš další kopec, nebo sjezd a můžeš znovu zouvat. A tak se to opakovalo třeba i 10x během hodiny, což byla úplná pakárna. Samozřejmě to ve finále bylo daleko pomalejší, než kdybych jel na klasičkách pomalu a neřešil přezouvání, ale člověku to prostě nedá.

Naštěstí jsem skejtovky zlomil v horní části a skluznice zůstala neporušená. Našel jsem klacek, narovnal špičku, ovázal stříbrnou lepicí páskou a mohl je ještě použít. Nemusel jsem lepit pásku přes skluznici, což bylo šŤěstí, protože by dřela o sníh. Skejty jsem použil hlavně na zamrzlém moři, kde to místy pěkně jelo, a pak jsem na nich taky jezdil občas klasiku na přemrzlém sněhu. Příště bych si je vzal znovu, už jen kvůli změně pohybu.

A měl jsi běžky nějak speciálně upravené?

Na backcountry lyžích jsem měl speciálně vloženou skluznici s jemnou strukturou na studené podmínky a skin ze 100 % mohéru. Původně jsem přemýšlel, jestli nevzít normální běžky kvůli váze, ale nakonec jsem se rozhodl pro ty s ocelovými hranami a udělal jsem dobře. Na ledu se hodily a hlavně všechny nerovnosti a pády přežily. Skejtovky jsem měl kratší závodní, aby se dalo jakž takž jet i v úzké skútrové stopě.

Najel jsi na běžkách necelých 1 600 km. Bez mazání skluznými vosky to asi nešlo, že?

Na přemrzlým prašanu dostává skluznice děsně zabrat, jenže mělo smysl je mazat jen v teple, takže když jsem měl možnost přespat ve vesnicích u místních nebo v tělocvičnách škol, tak to šlo. Ale z poloviny jsem spal ve srubech, kde nebylo pokaždé dříví na zátop. A ve stanu a tam jsem se o to ani nepokoušel.

V druhé půlce trasy bylo tepleji, občas i pršelo, takže se mi v některých místech zase dělaly na skinu bakule, jak byl sníh mokrý, a nezabíral ani sprej na mohér. Sníh se mi lepil dokonce i na skejtovky, tak jsem mohl jet klasickou technikou i na nich.

Osm let jsi působil v reprezentaci terénního triatlonu a až na výjimky jsi závodil v létě a na kratších distancích. Proč ses přeorientoval na tyto extrémní zimní výzvy?

Ty zimní mě lákají nejvíc kvůli tomu, že máme sezónní práci. Provozujeme na Mácháči  kemp s bistrem a kavárnou, takže přes léto se vlastně ani nikam nedostaneme. A zima mi je všeobecně bližší. Prostě radši půjdu někde v polární krajině než na poušti.

Řekl bych, že letos bylo na Aljašce možná 70 i víc % zážitků negativních. Prostě tam trpíš, ale když překonáš nějakou krizi, vždycky přijde euforie a radost z toho, že člověk tu nechuť nebo bolest překonal. Musíš myslet jen na ten konkrétní den a ne, co tě ještě čeká. Fyzicky i mentálně si sáhneš na dno.

Více o Honzovi se můžete dočíst zde.

Jak probíhá letošní závod můžete sledovat zde.

Na našich webovkách můžete číst o extrémním cyklistovi Danielovi Polmanovi, jak projel Evropu na silničním kole.