Vybojovala senzační bronz v posledním olympijském závodě. Nikdo to nečekal, ani ona. Co se české biatlonistce honilo během závodu hlavou, na čem by chtěla do budoucna zapracovat a co ji čeká v následujících týdnech?

Olympijská medaile je snem každého sportovce. Tereza Voborníková není výjimkou. Přesto si před startem vysněné „cinknutí“ příliš nepřipouštěla. „Každý sportovec si přeje medaili, a doufá, že se mu to jednou splní. Můj sen to rozhodně byl,“ přiznává otevřeně. „Ale jsem docela velký realista. Říkala jsem si, že jestli někdy někde, tak třeba v individuálu, kde se přičítají trestné minuty. Tam se může stát něco výjimečného a bulharská závodnice to potvrdila.“

V ostatních závodech si uvědomovala obrovskou konkurenci. „Těch lidí, co chtějí a mají na medaili, je strašně moc. Je hrozně těžké uspět.“ A tak si možnost olympijského úspěchu vlastně ani nepřipouštěla. Ne proto, že by si nevěřila, ale proto, že zůstávala nohama na zemi.

Čtěte také: Tereza Voborníková má bronz!!!

Hlava jako největší soupeř

V samotném závodě však přišla situace, kterou žádným tréninkem plně nemohla nasimulovat. Tereza Voborníková jela na čele, ale chyběly jí přesné informace o soupeřkách. A právě to jí začalo svazovat.

„Věděla jsem, že jedu první. Ale potřebovala jsem vědět konkrétně, kdo je za mnou a kolik vteřin,“ vysvětluje, proč se v závěrečných metrech tolikrát ohlížela. Nebyla to nejistota, spíš snaha vyhodnotit situaci a připravit se na jakýkoli výsledek – třeba i na to, že skončí šestá. „Chtěla jsem si srovnat očekávání a uklidnit hlavu.“

Místo klidu ale přišla panika. „Najednou mě hlava začala strašně brzdit a blokovat. Nemohla jsem se soustředit. Měla jsem pocit, že se skoro nemůžu pohnout.“

Ohlížení tak nebylo projevem slabosti, ale zoufalé potřeby získat kontrolu nad situací. Z reakcí na trati dokázala vyčíst, že jedna soupeřka, kterou byla Švédka Anna Magnusonová, odpadá, zatímco Francouzky se přibližovaly. Informace, které jinak neměla k dispozici.

Taktika, nebo plný plyn?

Z televizních obrazovek se mohlo zdát, že některé závodnice se v první části závodu šetřily a nejely na maximum. „Já si asi nemyslím, že některý holky jely přibržděně, prostě je to závod na olympiádě,“ říká otevřeně. Tempo bylo podle ní od začátku nekompromisní. „Myslím si, že se jelo i první kolo na maximum. Ne že by se ve svěťácích jezdila první kola nějak pomaleji, ale tady mi přišlo, že opravdu všichni si uvědomovali moc dobře, kde jsou a že se nebude ztrácet ani vteřinka,“ vysvětluje a dodává: „Makala jsem samozřejmě já, ale i všichni okolo mě,“ zdůrazňuje. Do toho se ale promítla únava. Šlo o poslední závod a sil ubývalo. „Když se dívám zpět, tak bych v tu chvíli nic lépe neudělala.“

Zvládnout psychiku

S odstupem však přiznává, že právě vypjaté momenty jsou pro ni výzvou do budoucna. „Teď můžu pracovat i na tom, jak se z toho doslova nezbláznit v posledním kole, když o něco jde,“ říká. Vnímá to jako další krok ve své kariéře. „Je to pro mě další úkol, jak se posunout, abych na to měla sebevědomí a aby mě nepopadla úzkost. Spíš v sobě probudit jakési zvíře, které se objeví, když jde o hezký výsledek.“

Právě práce s hlavou může být klíčem k dalšímu růstu. „Až se mi to povede, tak teprve můžu přemýšlet o tom, že bych někdy mohla něco udělat jinak. V tu chvíli jsem fakt byla ráda, že jsem ráda. Těch emocí bylo strašně moc a najednou jste v závodě a vůbec nevíte, co s tím máte dělat.“

Co dál?

Přestože mnozí tvrdí, že po splněném olympijském cíli už zbytek sezony není tak důležitý, ona to tak necítí. „Samozřejmě mi všichni říkají, že teď už mám splněno, že poslední trimestr není zase tak důležitý, ale já se na ty závody ještě docela těším,“ usmívá se.

Sezona vyvrcholí tradičně v Oslu. „Těším se jednak na závody a druhak i na závěrečnou párty, protože to je vždycky ohromný zážitek po náročné sezoně. Je to odměna pro všechny, že se můžou trošičku uvolnit.“

Režim ale zůstává stejný. „Teď normálně trénuju, snažím se dělat všechno tak, jak bych dělala normálně. Myslím si, že se pro mě v tuto chvíli zase tak nic nemění.“

Jedno se ale přece jen změnilo – víra, že jde správným směrem. „Je to pro mě obrovské nakopnutí do další práce. A i to, že si můžu na trati věřit trošku víc. Když se všechno sejde, i lyže, tak se toho nemusím bát a můžu tam s těmi nejlepšími být.“

Čtěte také: První dáma českého biatlonového servisu – sama mezi chlapy