Zodpovídá za lyže dvěma v současnosti nejlepším biatlonistům. Julie Svrčková se odvážila vstoupit do mužské komunity servismanů. Jak se jí žije v servisním kamionu?

Julie Svrčková se věnuje servisu lyží už téměř sedm let a určitě s ním nehodlá v dohledné době končit. Mateřské povinnosti ještě neplánuje, ale tuší, že se této profesi nebude moct věnovat celoživotně: „Kdy se servisem skončím, zatím neřeším. Samozřejmě že bych děti chtěla a není to práce na doživotní a ještě pro holku. Teď dělám servis, protože mě baví. Čemu bych se chtěla do budoucna věnovat, je trenéřina“, popisuje současnost a své budoucí vize. Vedle servisu lyží pro české biatlonisty totiž studuje posledním rokem Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde se zaměřuje na kondiční trénink.

A jak se Julie stala servizačkou?: „Dřív jsem závodila a bavilo mě starat se o lyže. Kamarádce přišly nové běžky od sponzora, a tak jsem jí je pomáhala chystat a pak už jsem to dělala jen já. Později jsem chtěla chodit na tzv. společné mázy, ale nemohla jsem, protože jsem pořád sama závodila,“ vysvětluje situaci, kdy začala se servisem v podstatě ještě v dorosteneckém věku.

Následující sezónu se musela rozhodnout, zda bude závodit, nebo dělat servis a rozhodla se pro druhé: „Jsem za to rozhodnutí zpětně ráda,“ dodává. Od nabírání zkušeností v servisu u B-týmu přešla k A-týmu, kde je již pevně zakotvená několik let.

A jaká je její současná úloha v reprezentaci? “Moje role v servisu zůstává stejná jako v minulých sezónách, zodpovídám za lyže Vítězslava Horniga, Adama Václavíka a Lucie Charvátové. Budu mít na starosti testování a výběr jejich nejrychlejších párů pro jednotlivé závody.”

Čtěte také: Minule o olympiádu přišel, teď je pevnou oporou českého biatlonu

Sama závodila a teď je na druhé straně opony. Stále však cítí nervozitu, ještě větší, než dříve, kdy ovlivňovala pouze své výsledky. A jak se cítila před startem sezóny?: “Nervózní určitě jsem, hlavně za sportovce, vím, kolik úsilí do přípravy vložili a jak moc si zaslouží, aby se jim ta práce zúročila. My v servisu se snažíme udělat maximum proto, abychom jejich výkon podpořili co nejrychlejšími lyžemi a měli jistotu, že do závodu půjdou s tím nejlepším materiálem.”

V určitou dobu se i v zahračničních týmech objevilo hodně dalších dívek a žen pracujících v servisu. Jaká je situace nyní? ”Když jsem do servisu přišla první rok, byly jsme čtyři, takže už tehdy to nebylo úplně běžné. Minulý rok jsme tam zůstaly už jenom dvě, takže ženské zastoupení v servisním týmu je pořád spíš výjimka. Letos jsem opravdu zvědavá, jak to bude vypadat, a doufám, že při testování budu potkávat více servizaček, než tomu bylo v minulých letech.”

Práce v chlapském kolektivu je naprosto odlišná než v dámském. Muži nemají takové pochopení pro “holčičí nálady”. Jak zvládá Julie mužskou převahu? “První rok, kdy jsem jezdila světové poháry, jsem byla v realizačním týmu sama žena. Minulý rok už jsem měla dvě kolegyně v realizačním týmu, sice ne servisačky, ale jedna z nich jezdila jako fyzioterapeutka a druhá měla na starosti sociální sítě. Bylo vždycky fajn se po celém dni v kamionu vrátit za nimi na pokoj a popovídat si. Musím ale říct, že kluci jsou opravdu moc fajn a občas to mají složitější oni se mnou, než já s nimi.”

Práce servizáka je v určitých momentech velice vypjatá a stresující. Před závodem i během něj se mohou změnit podmínky a servismani se mohou roztrhnout. Co má rodačka z Nového Města na Moravě na této práci nejraději a co naopak nesnáší?

“Nejraději mám asi to, že je tu tolik možností a variant vosků, které se dají vyzkoušet. Asi bych nic konkrétního, co nesnáším neřekla, ale kdybych měla něco zmínit, tak je to asi neustálé převlékání. Z běžného oblečení do pracovního, z pracovního do sportovního, a tak pořád dokola. Samozřejmě s trochou nadsázky, ale trvá mi to vždycky déle než klukům a to nesnáším.”

Po olympiádě někteří sportovci končí, občas dokonce i trenéři či servismani. Jak to vypadá v případě unikátní servizačky v českém týmu? “Těžko říct, uvidíme. Hodně bude záležet na tom, jak se vyvine situace po olympijském roce a jaké se objeví možnosti. Ráda bych postupně svou roli přesunula více směrem k trenérské práci a zapojila se do přípravy a rozvoje sportovců.”

Čtěte dále: Střelba a její tajemství: Jak nábojnice ráže .22 rozhodují závody v biatlonu