Je konec června a já už jsem zase nucen zjišťovat informace o Marcialonze. Blíží se totiž přihlašování na tenhle krásný závod a já si ho opět nechci nechat ujít. Je to paradoxní, ale téměř půl roku dopředu je během pěti minut vyprodáno. Hotovo, konec. Ale mně se to znovu podařilo!

Mou radost nezastíní ani suma za startovné, které jsem poslal pořadatelům. Chtěl bych jim dělat správce aktiv, šest měsíců před závodem si posbírají téměř 12 milionů Kč, ale na závodě to bude vidět.

Historie závodu

Marcialonga se jezdí vždy poslední neděli v lednu již od roku 1971. Pravda, s trochu kratší historií, než má Jizerská padesátka, ale s mnohem větší jistotou sněhu (z důvodů, o kterých budu ještě psát). Marcia byla zatím jen třikrát zrušená, a to naposledy v roce 1990! To by vás při pohledu na údolí, ve kterém se jezdí a kde kvetou pampelišky snad i v lednu, nenapadlo ani náhodou.

V roce 1971 byl závod založen čtyřmi nadšenci, kteří očekávali na startu přibližně stovku lidí. A už tenkrát jich přijelo přes tisíc. Asi odtud plyne obrovský zájem o tento závod. Prvních šest ročníků nesměly na trať žádné ženy, a dokonce i ty se ho chtěly natolik zúčastnit, že se převlékaly za muže a malovaly si knírky. V roce 1977 jich přitom v cíli pár diskvalifikovali s nápisem „Marcialonga není pro ženy“. O rok později se už ale mohly regulérně hlásit.

Celkový limit pro krátkou i dlouhou trať je v posledních letech 7500 účastníků. Nacpat takový počet lidí do úzkých uliček ve vesnicích Val di Fiemme není snadné a propustnost trati může být snad jediným negativem celého závodu. Bude se ale týkat spíše druhé poloviny startovního pole. Ti první to mají mnohdy propustné až příliš.

Sněhová jistota

Jak to teda ti Italové dělají, že celý závod byl jen třikrát zrušen, když trať vede širokým údolím, kde většinu sněhových přeháněk spolknou okolní kopce? Od začátku se nespoléhají na přírodu, ale vyrábějí doslova kopce umělého sněhu. Prakticky od prvních listopadových mrazů probíhá na mnoha místech po trati intenzivní zasněžování. Sníh se nechává nahromaděný a na trať se rozváží postupně. O Vánocích jistě poslouží pro podporu turistického ruchu, už měsíc před zahájením závodu se totiž začíná jeho trasa rýsovat. Definitivní pokrytí ulic ve vesnicích a spodní části trati, ale probíhá až poslední dny a hodiny před akcí.

Právě díky hlubokému údolí je pravděpodobnost nočních mrazů velmi vysoká, a proto se daří vytvořit dostatečnou sněhovou pokrývku. Až v posledních letech bylo vzhledem k teplému počasí nutné závod párkrát zkrátit. I tak, v porovnání se čtyřmi navezenými kilometry na Jizerské 50, se jich Italům podaří minimálně padesát připravit ve špičkové kvalitě. Uznávám ale, že mají jednodušší výchozí situaci. Umělý sníh, který svou modravou barvou připomíná ledovcový, je rozvezen v šířce dvou až tří stop po celé trati. Obvykle vymrzne natolik, že by se dalo zvítězit i s bodci na kolce. A tam, kde nestihne zmrznout, zapojí Ital salmiak. A pak se dá konečně útočit na traťové rekordy.

Čtěte také – Tréninkový plán krok za krokem: Jak se připravit na laufařský závod vaší sezóny

Moje zkušenosti

Marciu už jsem jel skoro desetkrát a počasí bylo vždy téměř identické. V 8 hodin je na startu hluboko pod nulou – často kolem -10°C. Jen na nejvyšších vrcholcích Dolomit jsou vidět první paprsky slunce. Postupně ale celé údolí zalije slunce a už okolo desáté je většinou na nule. Poslední kilometry by se už daly jet v plavkách, sníh je tam většinou měkčí, pere do něj slunce, ve stopě je trochu vody a kolem kvetou louky.

Trasa závodu je atraktivní jak pro diváky, tak pro závodníka. Starťák si prožijete většinou v Moeně, vesničce, kde je veliké odstavné parkoviště a fotbalový stadion, ze kterého se oněch 7,5 tis. závodníků vydává na trať. Jen prvních 400 jede s lyžemi na nohou, pro ostatní je to větší boj, když musí nejdříve vyběhnout z kójí (jeden můj kamarád jim s oblibou říká „dobytčáky“) a nasadit lyže až před startovní čárou.

Prvních 18. kilometrů vede trať do kopce. Nečekejte ale žádné táhlé stoupání. Jsou to spíše prudké výšvihy, střídané krátkými sjezdy. Hned po startu se trať zúží do čtyř stop a na druhém kilometru je dokonce úzký průjezd uličkou v Moeně. Tam si dávejte obzvláště pozor na hole. Pak se startovní pole už mírně roztahuje a až do Canazei se střídají ony krátké stoupáky.

Poprvé vás strhne atmosféra závodu hned na startu. Italové to s mikrofonem prostě umí. Podruhé se budete cítit jako Contador na Giru v kopci před městem Vigo di Fassa. Špalír lidí s kravskými zvony vás rozhodně nenechá zastavit ani v tom nejprudším kopci. Vrchol trati v Canazei je dalším zážitkem. Celé město stojí v ulicích, ve kterých je navezená závodní trať.

Nejvyšší bod trati a cesta zpět

Z úvodních 1200 m n. m. se tady dostáváte až do 1400. Závod se otočí na pravou ruku a začne mírně klesat. Nečekejte, že si odpočinete, rychle do sebe kopněte gel a zařaďte se do nejrychlejšího vlaku. Sjezd zpět do Moeny je také o koncentraci. Mnohdy je potřeba správně odšlápnout a předvídat, kdy se z třech stop stávají dvě. Nikde mi to ale nepřišlo nebezpečné. Rozhodně nečekejte příliš dlouhou jízdu ve vajíčku.

Tepovka vám naskočí zase kousek nad Moenou. Je tam úzké stoupání, které má asi 300 metrů, a znovu vás do jeho vrcholu požene mnoho diváků. Pod Moenou se začíná trať nepříjemně rovnat. Tento úsek mám asi nejméně rád. Trať vede mnohdy bezprostředně vedle silnice a začíná jí zpomalovat slunce. Ubývá také míst, kde se dá občerstvit z vlastních zásob a připadá mi, že jsem si v předchozím sjezdu vůbec nestačil odpočinout.

Pořádná práce ale začíná až za cílem krátké trati, v městečku Predazzo. V posledních letech tam vede trať přímo po hlavní třídě a už z dálky je slyšet dechovka. Nedá vám to a musíte se tam ukázat. Predazzo vlastně charakterizuje Marciu, z otevřených oken na vás pokřikují fanoušci, dopředu vás žene tamní komentátor a sníh je navezený třeba i do staré požární služebny, kterou se projíždí. Diváci mají oficiální startovní listinu, takže není výjimkou, když fandí „repubblica Ceca“ nebo „vai Tomas, vai, vai“. Ostatně „Vai“, volně přeloženo jako „pojď“, uslyšíte po trati tolikrát, že vám to pomůže více než gel od Powerbaru.

Krize

Zpátky na trať. Od padesátého kilometru to teprve začíná bolet. Údolí se otevírá a mimo bílého pruhu pod nohama už sníh nezahlédnete. Ucítíte vůni květů i kraviček, přitom do cíle je to ještě daleko. Trať se spíše narovná a začíná ta správná píchačka. Tu jen zřídka zpestří nějaký delší (rozuměj stometrový) výjezd.

Nádherný je průjezd stadionem Lago di Tesero, kde se konalo již třikrát MS v běhu na lyžích. Tamní nekonečná cílová rovinka s velbloudem, na jejímž začátku vám připomenou obrázky z televize. Diváků sice není tolik, ale za ten zážitek to stojí. Pak se sněhový pás naprosto shoduje s tratí, která se jezdí na závěr Tour de Ski. Naštěstí se odpojíte těsně před výjezdem do sjezdovky a pokračujete pozvolna dolů. Jak moc dolů to bylo, poznáte v Molině, nejnižším bodě na trati Marcialongy. Zhruba v 800 m n. m. je poslední občerstvovací stanice a odtud už to rozhodně není zadarmo. Vždyť cíl je téměř o dvě stě výškových metrů nad vámi!

Nejdříve jen mírně stoupáte podél potoka a průběžně podjíždíte silnici úzkými průchody a přejíždíte vodu po mostech. Ten nejužší průjezd, kde je dokonce potřeba se skrčit, je těsně před závěrečným tříkilometrovým stoupáním. Hned za ním budete mít na výběr, jestli se zastavit a nechat si namazat klistr malířským válečkem, nebo se jako tvrďák vydat vstříc serpentinám Cascaty a pořádně si nakonec protáhnout ruce i plíce.

Závěrečná Cascata

Poslední kilometry připomínají Tour de France. Na starou serpentinovou ulici je navezený sníh a po obou krajích jsou diváci. V zatáčkách je označené, kde můžete odbruslovat, ale roviny bolí úplně každého. Přesně tenhle závěr dělá celý závod, přetahujete se se soupeři o každý metr a modlíte se, aby vás nedojeli ti, co domazávali. Vymáčknete ze sebe úplně všechno. Ale to nestačí. Poslední stovky metrů jsou už znovu v sevřených uličkách Cavalese a tam už si zastromečkují i eliťáci. Jakmile se to začne rovnat, přidejte. Podél posledních tribun se totiž dostanete, za aplausu diváků, až do vysněného cíle. Tady si účastnickou medaili zaslouží každý.

A je to. Už je zase sluníčko, kafíčko, pasta party a italská pohoda s vyhlídkou na přilehlé zasněžené kopce. Po Marcialonze má jen málo lidí špatnou náladu. Logistika funguje (na parkoviště u startu je to pouhých 25 km), občerstvení po závodě je dostačující a výsledky jsou ihned. Co víc si může závodník lyžař přát.

Tento článek byl zveřejněn v časopisu Nordic v roce 2017.