Polský tradiční závod lze svou vyhlášeností v sousedním Polsku přirovnat snad jen k Jizerské 50. Protože Jakuszyce nabízejí perfektně upravené tratě za každých podmínek, na závod se vždy těším, ač obvykle absolvované trénikové dávky nejsou na adekvátní úrovni.

Nejsem si jist od kdy, ale místo tradičních 25 km se posledních několik let jezdí kratší trasa na kilometrů 30. Závod lze účastí srovnat s naší Bedřichovskou 30, ale myslím, že tento závod je mnohem zajímavější.

S parkováním nebyl jediný problém, sice za 120 Kč, ale zaparkovali jsme hned u startu bez čekání či front. Mazacímu stánku Ski-go, umístěném hned na parkovišti, jsem se mohl v klidu vyhnout, protože mi mazal náš guru Ondra z Nordic Akademie – a dobře jsem udělal. Tolik jsem s kopce nikdy všem neujížděl. Až se divím, že se Ondra neživí jako servisman.

Před startem mě neznámý lyžař z Frenštátu pustil před sebe, aniž bych se vnucoval a ještě mě informoval o průběhu startu, což se od mé poslední účasti lehce změnilo. Start proběhl v naprostém klidu, viděl jsem jedinou zlomenou hůlku, i když pár pádů bylo za sebou slyšet, ale proti Česku jsem neslyšel žádné sprosté nadávky. Příjemná atmosféra pro průjezd spouštěčem časomíry.

Bedřichovská je závod na Rozmezí, poté se již jedná spíše o závod v přípravě lyží. Proti tomu polský závod se jede ve velmi technickém terénu, kde je spousta „hupů“, ostřejších zatáček a krátkých stoupání či klesání. Nejdelší stoupání mělo tuším 2 kilometry, když nepočítám spíše rovinku cestou na Orle.

Při závodě se mi líbí právě ony technické pasáže, kdy, jako bývalý závodník, jich obvykle dokáži využít ve svůj prospěch a pomocí pár rázných záběrů ve správnou chvíli se v těchto místech přiblížit soupeřům před sebou, nebo naopak ujet soupeřům za sebou. Avšak i pro ně to musí být jistě zajímavé, zkusit tato místa projet efektivněji a lépe než jejich současný spolubojovník.

Na Bedřichovské si pamatuji jednu občerstvovačku, zde jsem napočítal minimálně 3. Dále se mi líbí cílová rovinka, která je odhadem 300 m vpřed, avšak stále do mírného kopce. Vždy začnu „finishovat“ na začátku a již v půlce se proklínám, protože nelze polevit, když Vám všichni urputně fandí.

V cíli medaile a u stánku s první pomocí čaj. Pán na mě koukal sice divně, ale nakonec mi ho dal. Hlavní občerstvení je totiž trochu dále, kde dostanete také něco na zub. Na to jsem pomyšlení po vyčerpávajícím takticko-fyzickém výkonu neměl, proto jeho kvalitu nemohu posoudit.

Letošní závod se mi moc líbil. I přes teploty vysoko nad nulou a závod na volnou padesátku v dopoledních hodinách, trať byla až překvapivě často tvrdá a rychlá. Rád bych se dožil doby, kdy budou Poláci jezdit na běžky do Čech, v současnosti pro to ale nevidím jediný důvod.