Krajina pod Krkonošemi, zvlněné vršky, potůčky a malebné vesničky. Právě v takovém prostředí Zálesní Lhoty se v říjnu 1956 narodila Květoslava Jeriová. Nyní tato výjimečná dáma s jiskrnýma očima a nezapomenutelným sportovním příběhem slaví životní jubileum – 70 let. Pojďme si připomenout cestu dívky z podkrkonošské chalupy, která se stala jednou z našich nejúspěšnějších běžkyň na lyžích.

Květa vyrůstala v rodině jediného soukromě hospodařícího zemědělce v obci. To v dobách socialismu znamenalo nejen spoustu dřiny na poli, ale také politické tlaky a sankce ze strany režimu – včetně absence přídavků na děti. Tvrdá práce a houževnatost ji však provázely od malička. Denní cesta na kole do školy ve Studenci s prudkým pětikilometrovým stoupáním a převýšením 120 metrů jí daly do vínku obdivuhodnou fyzickou kondici a sílu, kterou zdědila po své mamince.

K lyžím se dostala o Vánocích jako pětiletá. První závod absolvovala ve 3. třídě kolem místního hřbitova a hned ho vyhrála. Přestože její vítězství tehdy doprovodily i zbytečné klevety a dětská závist, byl to první zárodek budoucích velkých úspěchů.

Začátky bez vyjeté stopy

Květa neměla vyšlapanou cestičku. Kvůli soukromému hospodaření jejího otce musela celá rodina čelit neustálému tlaku režimu a tvrdé práci na statku. Do lyžařského oddílu ji v roce 1970 přivedl předseda klubu Slávek Štefan, který musel maminku, v té době už vdovu, dlouho přemlouvat, aby dceru uvolnila ze zátěže na hospodářství.

V počátcích si Květa s technikou na úzkých prkýnkách moc netykala. Její hlavní devízou byla obrovská fyzická síla a vynikající silové parametry, které zdědila po své drobné, ale mimořádně pracovité mamince.

Klíčovou postavou jejího výkonnostního růstu během studia na jilemnickém gymnáziu se stal trenér Ilja Matouš. Ten ji i přes průměrnou techniku naučil optimálnějším pohybovým stereotypům a především v ní probudil hlubokou lásku k lyžování.

Už v dorosteneckém věku se začala potkávat se svou pozdější hvězdnou parťačkou Blankou Paulů, která tehdy byla o dva roky starší a platila za nedostižnou Paní lyžařku. Poprvé se utkaly na Mistrovství republiky na Zadově, kde Blanka závodila po úraze a se zlomenou lyží podlehla Gabriele Sekajové (nyní Soukalové – mamince biatlonistky Gabriely), zatímco mladá Květa tenkrát skončila na sedmnáctém a pětadvacátém místě.

Trenéři a tréninkové prostředky

Tréninková cesta Květy Jeriové k nejvyšším metám vedla přes hledání optimálních dávek a zkoušení různých metodických přístupů. Květa vyznávala především běh v terénu a krosovou přípravu během výcvikových táborů v Tatrách. Že jí běh na suchu mimořádně seděl, dokazují i testovací časy – patnáctistovku dokázala v maratónkách zaběhnout za vynikajících 4:30 minuty.

V reprezentaci si prošla dvěma výrazně odlišnými trenérskými školami. Pod Bohuslavem Rázlem musela přijmout tvrdý objemový základ s heslem držet hubu a krok. Později ji vedl Zdeněk Ciller, který dokázal více individualizovat a měl cit pro předzávodní vyladění. Zatímco Blanka Paulů polykala hraniční objemy kilometrů, Jeriová trénovala zhruba na pětašedesáti procentech jejího objemu, což v ročním cyklu představovalo pět a půl až šest tisíc cyklických kilometrů.

Její velkou slabinou však byla jízda na kolečkových lyžích. Přestože v motorických testech excelovala, na kolcích se zpočátku doslova motala. Ze soustředění v Třeboni či Novém Městě si odnášela traumata a trenér Rázl dokonce v nadsázce prohlašoval, co že to má v týmu za kopyto. Solidně zvládla jízdu na kolečkových lyžích až později v Jablonci pod vedením trenéra Cillera.

Závodní maléry

Špičková kariéra nepřinášela jen slávu, ale i těžké zkoušky. Jen tři týdny po získání první bronzové olympijské medaile v Lake Placid se v roce 1980 postavila na start dvacetikilometrového závodu ve švédském Falunu. Trápila se s reaklimatizací a vysokou horečkou, přesto ji trenér Ciller přesvědčil, aby start zkusila s tím, že ji v nejhorším stánhou. Zeslabená Květa se však trápila na trati a ve druhém kole se trápila na šestém místě od konce, přičemž trenéři ze stanovišť už dávno zmizeli. Tento okamžik byl pro její tvárnou duši zásadním mementem, od kterého se rozhodla o svém zdravotním stavu a startu v závodech rozhodovat už výhradně sama.

Ke sportovnímu životu patřily i úsměvnější epizody, jako když s nadhledem vzpomínala na trest za přetaženou večerku na výcvikovém táboře na Dachsteinu a lakonicky komentovala, že se jen bála, aby trenér neřval ještě víc. Sama Květa přiznávala, že její slabinou byly občasné výbušné až cholerické reakce v momentech, kdy byla naštvaná a netrpělivá při nezdaru. Protipólem však byla její obrovská pracovitost a cílevědomost z dětství.

Životní forma

Ačkoliv je devítinásobná mistryně repubiky v individuálních závodech zapsána v paměti fanoušků především díky olympijským medailím, sama za svou vůbec nejlepší sezónu označuje zimu roku 1981. Tehdy vyhrála prestižní závod Světového poháru na Holmenkollenu, v každém závodě dojížděla do desátého místa a vyhýbaly se jí nemoci.

Úspěch československé party v první půli osmdesátých let pramenil z ohromného nasazení celého týmu. Závodnice se na tréninku neustále hecovaly a jakmile některá zrychlila, hned se závodilo bez ohledu na trenérem nařízenou intenzitu. Výsledkem bylo, že v sezóně 1981/1982 skončily tři českoslovenké závodnice do sedmého místa v celkovém hodnocení Světového poháru a o rok později tři do devátého místa.

Vrcholem její kariéry se staly olympijské hry v Sarajevu 1984. Po bronzu na pěti kilometrech v těžkých podmínkách přišel její osobně největší majstrštyk ve štafetě na čtyři krát pět kilometrů, kde předvedla absolutně nejrychlejší čas ze všech účastnic a vybojovala stříbro. Už za úsvitu před závodním ránem pocítila stav, kdy si uvědomila, že ji ten den nikdo neporazí. Závod proletěla zlehounka a s odstupem vzpomínala, že už jen pro takhle prožitý závod v transu stálo za to ohlížet se s úsměvem za všemi nezdary, ústrky a slzami z nezdaru.

Pohled zpět a životní kréda

Kariéru ukončila v osmadvaceti letech s úctyhodnou bilancí devíti vítězství v závodech Světového poháru a čtyř medailí z olympijských her a mistrovství světa. Důstojné tečky ze strany tehdejších funkcionářů se však nedočkala, neboť jí náčelníci při odchodu ani nepodali ruku.

S odstupem času zmínila, že kdyby mohla ve své kariéře něco změnit, dbala by na větší důraz na dietetické režimy a uvítala by ze strany trenérů více psychologického přístupu místo neustálého tlaku. Přesto její celoživotní a závodní kréda – vytyčit si cíl, vyhýbat se zahálce, nezoufat, když se nedaří a nikdy neklesat na mysli – zůstávají inspirací pro další generace.

Za celou redakci Bezky.net i všechny fanoušky přejeme Květě všechno nejlepší k sedmdesátinám!