Do italského údolí Gsieser Tal se člověk nevrací jen kvůli perfektně vyříznutým stopám, ale především kvůli atmosféře, kterou jinde nezažijete.

K údolí Gsieser Tal a pohostinnosti místních mám i své vzpomínky. Už tomu budou téměř dva roky, kdy jsme se vydali na závody do tohoto italského střediska, kde to organizátoři opravdu umí a kam se každý závodník velmi rád vrací.

Opět nás přivítalo slunečné počasí, půlmetrová sněhová pokrývka a milí ubytovatelé, vedle jejichž domu se dá přímo naskočit do precizně vyříznutých tratí, podobně jako v případě ostatních apartmánů v celém údolí.

Tentokrát jsem měla závodit pouze já a můj muž Jirka se staral: testoval, mazal, občerstvoval. Chudák. Také dorazil kamarád Fabián Štoček se svou přítelkyní. Oba jsme si brousili zuby na bednu: já se svým nuzným tréninkovým základem raději jen v sobotu ve své silnější disciplíně, klasické technice. Fáboš se skvělou formou měl šanci oba závodní dny, i v nedělním závodu volným způsobem.

Čtěte také – Přehled alpských středisek: Kde nabízejí nejvíc kilometrů a za kolik?

Boj o startovní pozice ještě před startem

Kdysi dávno jsem tu závod klasickou technikou vyhrála a jednou byla druhá, Jirka také stál několikrát na bedně, takže nás už ředitel závodu znal a vždy mile vítal. Jenže nebyla jsem si jistá, jestli nás pozná po sedmi letech, kdy jsem byla dvakrát těhotná a vzhledem k dětem musela preferovat bližší závody. Jeho pomoc jsme však potřebovali, ani Fáboš, ani já jsme neměli zajištěný start z elitní vlny, kterou vám garantují vzhledem k dosaženým výsledkům v tomto závodě jen dva roky zpět. Naštěstí nás ale ředitel poznává a zajišťuje elitu pro oba, bez ní bychom byli totiž celkem marní (tedy měla bych mluvit především za sebe).

V sobotu ráno jsme stáli na širokém startu u kostela ve Sv. Martinu, kde ještě před pár lety působil český farář, a čekali na startovní výstřel. Přestože je půlka února a člověk by čekal, že nejlepší Italové budou rozprchnutí po světových pohárech, opak je pravdou. Často vás překvapí hodně známá jména, kterým se těžko konkuruje. Nervozita je znát, vnímám velkou zodpovědnost i za obětavou Jirkovu práci a že se sem kvůli mně hrkal. V poslední době jsem se cítila stále lépe, takže jsem smýšlela spíš pozitivně.

Závod klasickou technikou

Ostrý výstřel a všichni jedou jak smyslů zbavení. Hned po startu čelíte nepříjemným krátkým výjezdům, kde se řádně prodýchnete. Zjišťuji, že mi to vůbec nechutná, nemůžu se propracovat na nějakou slušnou pozici a pořád se propadávám jako sítem. Míjí mě jedna závodnice za druhou a začínám přemýšlet, co je špatně. Snažím se jet a doufám, že se zmátořím. Hodně rychlých holek pojede určitě krátkou 30ku, ale určitě některé směřují i na dlouhou 42ku! Všichni totiž startují se stejnými čísly a pro délku závodu se můžete rozhodnout klidně až na poslední chvíli, těsně před odbočkou do cíle na třicítce. Takže teď opravdu nevím, kdo co jede a je to vlastně jedno. Musím se soustředit hlavně na sebe a konečně se chytnout nějaké skupinky.

Když potkávám na 5. km Jirku, chytám ionťák a pár jeho povzbudivých slov, i když musí být z mé zhruba 10. průběžné pozice zaskočený. Konečně jsem se zabudovala mezi pár závodníků, s kterými jsem schopná jet. Jedeme ve stínu a stále lehce sjíždíme dolů údolím. Pomalu se blížíme na otočku na nejnižším bodu trasy a přemýšlím, že bych zkusila dojet skupinku před námi a zkusila zabojovat o lepší pozici. Zvyšuji tempo a daří se. Předjíždím Němku, co vyhrála minulý týden König Ludwig lauf a taky nevypadá moc svěže. Projíždíme lesem, kde je méně sněhu a dostáváme se na slunečnou louku, kde vlhký sníh pěkně tahá za nohy.

Druhá půlka závodu je příznivější

Předjíždím další holky. Buď mi rychlé tempo po startu nesedlo, nebo mi ve stínu moc nejely lyže. Každopádně teď není čas přemýšlet, ale makat. Vracíme se údolím pozvolna nahoru se skupinou asi tří chlapíků a lebedím si na průběžně třetím místě v ženských. Pomalu ale jistě dojíždíme Švédku, která mě v před třemi týdny porazila na Dolomitenlaufu a o které si jsem jistá, že pojede dlouhou. Jede sama a v měkkém pomalém sněhu se trápí. Sice to není moc kolegiální, ale tento pohled mě vyloženě nabíjí.

Blížíme se k rozdvojení tratí a první Italka jede do cíle a Švédka, jak jsem tušila, směřuje na delší trasu do kopců. Teď teprve nás čeká soupaží to pravé peklo. Stoupání ze Sv. Johannu na Sv. Magdalenu je nekompromisní a v podstatě 5 km dlouhé. Švédku mám na dosah. V jednom místě na ni ztrácím jen pět vteřin, ale ona ví, že jsem na rakouském závodě byla slabší v kopcích, tak se nevzdává.

V těžkých stromečkových kaskádách navyšuje svůj náskok asi na 10 sec. a na plató v Magdaleně už má asi 20. Snažím se, ale když se dostáváme na nejvyšší bod trati a čeká nás 5km dlouhý sjezd, je mi jasné, že jestli se nestane nějaký zázrak, tak s ní dnes opět prohraju.

Prognóza se vyplnila, ale šťastně dojíždím do cíle na druhém místě. Kdyby mi to někdo tvrdil na 5. km po startu, řekla bych, že je blázen. A zároveň oceňuji psychickou odolnost Švédky, protože čelit s minimálním náskokem soupeřce, která vám dýchá tak dlouho na záda, je opravdu výkon!

V cíli

Fabián byl už v cíli a vypadal méně nadšeně, což jsem chápala, protože skončil bramborový, ale chmury byly brzy pryč, jakmile jsme skočili do party stanu na skvělé italské jídlo, z něhož jsem musela polovinu odevzdat Jirkovi, protože bych asi praskla. Stejně jako kdysi jsem na vyhlášení nafasovala dvě krabice s místními jablky za celkové umístění i v kategorii a finanční odměnu, která nám tuhle srandu tak akorát zaplatila. Večer jsme ještě skočili do místní pizzerie, opět situované u závodní trati, a spokojeně se nadlábli.

Nedělní skejt

V neděli už zasloužené volno a konečně si užívám italské pohody ve stopě, bohužel jen asi hodinu, protože jdu také přiložit ruku k dílu a stejně bych závodníkům překážela. Mám za úkol občerstvit Fáboše i jeho přítelkyni kousek od našeho domu na cestě tam i zpět a pak přejet jejich autem na nejvyšší bod trati na poslední občerstvení.

Znovu jsem nesvá, tentokrát aby se vše povedlo a všichni dostali, co potřebují. Tam i zpět se zadařilo, sedám do auta a pospíchám do Magdaleny. Škoda Yetti mi hlásí, že to je můj poslední start a že musím dočerpat Ad blue. Věděla jsem, že nějaké Ad blue existuje, ale ani jedno z našich aut ho nepotřebuje, takže jsem předpokládala, že se jedná o hlášení, které se dá ignorovat podobně jako většina blikajících kontrolek. A navíc, není čas cokoliv řešit.

Dojíždím na místo, parkuji na konci světa a běžím asi kilometr na svůj flek. Je krásně a vůbec mi nevadí, že dlouho čekám, než přijedou. Fáboš se rozhodl i na skejtu pro dlouhou trasu a opět bojuje o 3. – 4. místo. Jeho přítelkyně jede skvěle, také o 4. místo. Oba si berou pití a ještě zadýchaní v kopci slušně poděkují.

Auto stávkuje

Sednu do auta, otáčím klíčkem a mrtvo. Zkouším znovu a ikonka s Ad blue pořád svítí. Začínám jí přikládat větší váhu a volám Jirkovi, co s tím. Dozvídám se, že je potřeba sehnat aspoň nějaký doušek kouzelné tekutiny a nalít ji do nádrže, protože všechny italské benzínky jsou v neděli zavřené a těžko říct, co rakouské 40 km daleko.

Naštěstí na každém kilometru trati jsou pořadatelé, kteří zahazují silnice sněhem, a policisté střežící bezpečnost závodníků a projíždějících aut. Většina místních používá němčinu, a tak opatrně zkouším na místního policistu angličtinu. Po chvíli se ptá naší řečí, jestli nemluvím česky. Prý má manželku a děti v Ostravě a pendluje mezi Itálií a námi. Svět je opravdu malý. Domlouvá vedle s klukem s lopatou v ruce Ad blue od nějakého kámoše-hasiče a prý mám počkat.

Po chvíli volá Fabián, že už v cíli sehnal jiné hasiče a veze Ad blue v 5ti litrovém kanistru, protože decka by po totálním vyčerpání nádrže opravdu nestačila. Upocený, ještě v závodní kombinéze a znovu smolně bramborový, se mi strašně omlouvá. Prý jim to kontrolka hlásila asi 1 500 km dopředu, ale výzvu ignorovali a protože mám opravdu kliku, tak poslední start vyšel právě na mě. Naštěstí bylo italsky krásně a teplo a nebýt prcků doma, tak bych ani nikam nepospíchala.

Jedinečné údolí

Návštěvu italského údolí sousedícího s Toblachem a Anterselvou vřele doporučuji, ať už sem pojedete jen na dovolenou nebo si zazávodit. V době, kdy u nás není sníh, třeba jako nyní, GsierserTal vás nezklame. Malé středisko, i když není přírodní sníh, dokáže vytvořit mnoho kilometrů tratí z technického sněhu. Nezáleží, v které části údolí bydlíte, vždy máte možnost nastoupit do běžecké stopy prakticky z prahu domu.

Čtěte dále: Žádný sníh? Žádná výmluva! Tipy Anderse Auklanda, jak se připravit na závody