Při přechodu Bajkalu jsme nadávali a křičeli štěstím zároveň
Na únor a březen jsme si s Danem vymysleli pěknou „zimní dovolenou“ v podobě přechodu sibiřského jezera Bajkal. Jak bych expedici vystihl v několika heslech? 700 km, 22 dní a 22 hodin, TAROSY, tenký led, zima a vítr, neskutečná dřina, hlad, zemětřesení, 23 dnů bez hygieny a výměny spodního prádla (to nám až tak nevadilo 🙂 ), absolutní restart hlavy, hodiny smíchu a kvalitního reggae, 10 litrů horkého pudingu různých příchutí, neskutečný pocit volnosti, svobody a nekonečné návaly euforie, kdy jen křičíte štěstím a u toho šlapete.
———
Akce to byla ryze punková, bez větších zkušeností s podobnou aktivitou, za to se spoustou času věnovaného přípravě a realizaci. Jen doplním, že od vesnice Listvyanka, cca 200 km na sever, nebylo jezero zamrzlé, takže jsme museli na led, který byl u břehu – terén plný tarosů (ledové kry, které leží všelijak, jen ne „na placato“). Iluze o pohodové chůzi po ledu jako zrcadlo vzala za své.
Kromě jiného se nám množily vrásky na všech tělesných partiích kvůli výbavě, kterou si s sebou na jezero vzít. Nakonec jsme vše dali nějak dohromady díky sloučení vlastních seznamů. Ty byly orientovány spíše na hory, a proto bylo nutné je doplnit, nebo naopak redukovat, a to na základě rad zkušených matadorů Pavla Blažka a Dalibora Beneše. Posledním pomocníkem byl samozřejmě „strejda gůgl“ a různé expediční seznamy výbavy polárních oblastí.
.<>
[* https://farm8.staticflickr.com/7593/16841801299_3d4f211604.jpg *]
Největším oříškem byly sáně. Klasika jsou na podobných akcích plastové vany, které stojí hrozně moc peněz, po akci už by pro nás neměly využití, protože něco podobného v nejbližších třiceti letech neplánujeme, a jejich rozměry byly tak malé, že bychom na 60 kg věcí museli mít dvě. Proto jsme si vyrobili vlastní sáně z pár příček, ARTIS retro běžek a hromady železa. Ve výsledku jedny sáně vážily přes 8 kilo s výrobní cenou asi litr. Navíc jsme je mohli kompletně rozebrat a odbavit jako lyžařské zavazadlo, za které se u dané letecké společnosti nemuselo platit, další výhoda a krásný důkaz toho, jak své expedice vedeme. Co nejlevněji se zaměřením na maximální zážitek, který se s nedostatkem peněz vždy nějak dostaví, protože když jste chudí, tlačí vás to do zoufalých situací, které jsou ve výsledku kořením celé akce.
.<>
[* https://farm8.staticflickr.com/7587/17028012565_c47cc05eef.jpg *]
Takové sáňky jsme si (ne)mohli dovolit vzít jen díky tomu, že na jezeře měl být relativně rovný profil. Chyba! Tarosy měly kolikrát i více než metr, takže jsme je museli mnohokrát přenášet, některé úseky i „na čtyřikrát“. Lyže saní se nám navíc několikrát zlomily, což jsme řešili různými opravami. Nakonec jsme sáně nějak dotáhli do cíle, ale bylo to o fous. Myslím, že další „tarosový den“ už by nezvládly.
Druhou neznámou byly boty, které patří na každé akci k tomu nejdůležitějšímu. Nejdříve jsme vymýšleli různé polárnické boty do -50 °C apod., v kombinaci s lehkými pohorkami. Nakonec jsme se logicky zamysleli. Teploty přes den budou nejhůře -25 °C. No dobře, pokud bude foukat vítr, „pocitovka“ může být výrazně nižší, ale když tak máme zateplené návleky. Potom jsem si dával dohromady různé předešlé zkušenosti ve vysokých nadmořských výškách a vyšlo mi, že při výše zmíněných teplotách, nadmořské výšce pouhých 400 metrů a relativně souvislém pohybu bez zastávek, nám prostě musí být teplo v klasických kožených pohorkách kategorie B. Ty jsou navíc měkké a je možné se v nich celkem rychle pohybovat. Důležité bylo si také uvědomit, že půjdeme stovky kilometrů po tvrdém podkladu, takže nějaké déčkové boty na lezení ledů by nám zmasakrovaly nohy.
.<>
[* https://farm8.staticflickr.com/7634/16840476460_9bd959e9da.jpg *]
Trn z paty nám v tomto ohledu vytrhly botky „Keen Revel II“:http://www.rockpoint.cz/html/vyhledavani/?search=Keen+Revel+II , které jsou speciálně uzpůsobeny na zimní podmínky díky dvojímu zateplení. Boty jsou navíc měkké a extrémně pohodlné. Co se odolnosti týče, tak jsme nemuseli nic řešit. I v cíli, po 700 kilometrech, byly bez jakékoliv známky poškození.
Dalších otazníků ve výbavě bylo spousta. Co jsme naopak řešit nemuseli, byla expediční střecha nad hlavou, kterou nám vytvořil stan „Hannah Charge“:http://eshop.hannah.cz/stan-hannah-charge-309527.html. Ten byl odzkoušen už v roce 2013 při výstupu na vrchol Noshaq (7 492 m), který leží v Hindúkuši na hranici Afghánistánu a Pákistánu. Stan tam tehdy zažil spoustu bouří, které v pohodě ustál, proto jsem si říkal, že zvládne i Bajkal, což se nakonec potvrdilo. Kromě odolnosti jsme na Charge vsadili také kvůli rychlému stavění, a to i v silném větru. Takový průměrný čas postavení byl na Bajkale asi 8 minut (při bezvětří). To je samozřejmě na první pohled hodně, ale je důležité si uvědomit, že v tomto čase je zahrnutou také odkopání sněhu, zavrtání šroubů do ledu, očištění stěn od námrazy a ukotvení všech stabilizačních šňůr.
.<>
[* https://farm8.staticflickr.com/7630/17028021945_1022086f4d.jpg *]
To, co bychom si na podobnou akci příště přibalili navíc, by byl nějaký mini termofor do spacáku, drtič tarosů a kuklu s dírou na nos (to se týká jen mě :-D). Nějaká pěkná ruská „děvuška“ by se taky ještě dala utáhnout. Takže si myslím, že jsme to i přes minimální zkušenosti, ale důslednou organizaci s velkým předstihem, celkem zvládli.
———–












