Sedíte přilepeni u televizoru, váš oblíbený biatlonista se chystá na střelbu. Charakteristický zvuk kulky vás právě pohladil po duši a v té mikrovteřině už se jen stihnete v duchu pomodlit, aby se vpravo nahoře v grafice terč změnil na bílý a naopak rudě nezablikal. Napadlo vás někdy, co je potřeba k tomu, aby se kulka neviditelně letící někam do bílé mlhy zhmotnila v této formě ve vaší televizi?

To, že skoro dvoumetrový chlap dosáhl cíle, vidíme na vlastní oči, ale jak sledovat, zda svůj cíl našla malinká kulka, která letí rychleji (1 234 km/h) než dopravní letadlo, kterým na ten závod ti závodníci přiletěli? Jak je to uděláno, když přece na ležku a na stojku jsou jinak velké terče? Jak je možné, že některé terče jsou údajně jinak spravedlivé než jiné? A kolik lidí je na to, aby to celé fungovalo, vlastně potřeba? Tento seriál článků by vám měl na všechny otázky odpovědět.

Level 1 – terčová zařízení a kontrola pravidel závodu

Prvním zařízením v celém technologickém řetězci je terčové zařízení. To je ta obdélníková plechová bedna s 5 terči, proti které biatlonisté střílejí. Pravidla přesně stanovují: uvolnění nárazovým impulsem by mělo nastat, když narazí rozpůlená střela s impulsem minimálně 0,45 N/s. Tolerance pro uvolnění je povolena +33,33 %. To znamená, že všechna terčová zařízení musí být nastavena takovým způsobem, že nezáleží na tom, kam střela terč trefila. Uvolňovací impuls menší než 0,3 N/s nesmí být zaznamenán jako zásah. Uvolňovací impuls větší než 0,6 N/s bude jasně značit zásah.

Takže vidíme, že musí být lhostejné, do kterého místa terče se střela trefí, a zároveň, že za zásah nemůže být uznáno něco s menším mechanickým impulsem, například přistání mouchy na terči.

Druhy zařízení

Při závodech IBU (Mezinárodní biatlonová unie) se používají tři typy terčových zařízení – systémy HoRa 2000E, Kurvinen KES a Megalink. Ve SP, na MS a OH můžete vidět zatím první dva z nich, Megalink je zatím použit pouze v IBU Cupu; v roce 2020 se zvažovalo jeho nasazení i ve SP na Holmenkollenu, což ale přibrzdila pandemie covidu-19.

Německý systém HoRa 2000E je plně elektronický systém, který vyhodnotí impuls dopadlé střely a pokud energie převyšuje nastavenou a pravidly danou energii, dá pokyn elektronice k zaklopení terče. Na první pohled HoRu rozeznáte od Kurvinena tím, že po trefě se terč zaklopí zboku a zevnitř, zatímco Kurvinen terče zaklápí zvnějšku odspodu mechanickou klapkou připomínající nádražáckou výpravku. Systém HoRa používá např. střelnice v NMNM, dále Oberhof, Ruhpolding, Anterselva, Pokljuka, Hochfilzen a další.

Finský systém Kurvinen KES funguje na mechanickém principu, elektronicky je až následně vyhodnocen zásah do terče po sklopení klapky. Terč je v podstatě vahadlo s těžištěm před osou otáčení proti zásahu kulky. Elektrický signál (na rozdíl od systému HoRa) není tedy z terče samotného, ale ze snímače přidruženého klapce terče. Tento typ používá např. střelnice v Kontiolahti, Östersundu, Holmenkollenu, Chanty-Mansijsku, v Česku areály v Jablonci-Břízkách, Letohradě a Jilemnici. Existuje i zcela elektronická verze systému, Kurvinen EBT, ale ta aktuálně ve SP není používána, v Česku ho má areál v Břízkách.

Norský Megalink je relativní novinkou, na kterou se už jely závody IBU Cupu. Terč tvoří jen lehká bílá průstřelná šablona s vyříznutými terči a vzadu přelepená slabou černou gumou. Kulka proletí a místo zásahu je zaznamenáno buď opticky nebo akusticky. Na tomto principu fungují řadu let závodní terče střelců. Megalink v ČR nemáme, ale v Břízkách mají dva terče již zmíněného systému Kurvinen EBT pracujícím na obdobném principu.

Je potřeba si uvědomit, že ač normy hovoří jasnou řečí, rozdíl technologií jednotlivých druhů terčových zařízení může drobný vliv mít. S dopadovou energií střely si hlavu lámat nemusíme, ta samozřejmě závisí na standardizovaných zbraních a nábojích (a na počasí).

Náboje mají toleranci hmotností od 2.55 do 2.75 g (těžší a pomalejší náboje jsou lepší do větrného počasí, což někteří závodníci využívají a jiní ne). Soulad nábojů s normami kontrolují rozhodčí již při nástřelu, namátkově si od závodníků berou až pět nábojů na kontrolu. Rozdíl však může nastat na úrovni zaznamenání střely terčovým zařízením při kalibrové trefě. Ondra Moravec v jednom rozhovoru: ,,U HoRy není rozdíl, jestli je to kalibr nahoře nebo dole. U Kurvinenu [rozdíl] je, při kalibru dole kulka terč většinou nepřetlačí. Myslím si, že terče Kurvinen jsou spravedlivější.“ Každopádně, aktuálně je to ve SP zhruba 70:30 ve prospěch systému HoRa.

Nezasažené terče

Z hlediska vyhodnocení úspěšnosti střelby je jedním z nejzajímavějších faktorů místo, kam střela dopadla. Už víme, co se stane, dopadla-li do terče. Avšak co se stane, pokud ne? Jak je možné, že nám TV grafika ukázala rudým bliknutím i střelu mimo terč?

Je to střela, která sice nemířila do terče, ale trefila alespoň terčové zařízení, které má otřesové čidlo a z něj vedoucí signál. Větším problémem je střela úplně mimo terčové zařízení. Osobně si dokážu představit detekci vystřelené střely přímo na zbrani a bezdrátové odeslání informace z ní do systému, který při „nespárování“ se zásahem či nezásahem do terčového zařízení střelu vyhodnotí jako „totální nezásah“ (nebo, jak pracovně říkám, „ránu do lesa“), ale žádný z dosud používaných systémů tak nefunguje.

Pokud by si střely „do lesa“ byl závodník vědom a řešil ji dobíjením, nebyl by pro stavového sudího problém si toho všimnout – do zásobníku zbraně se vejde jen pět nábojů a dobíjení šestého náboje je docela nápadné. Větší problém je, když k dobíjení nedojde a na terčové zařízení dopadly je čtyři střely. Toho si všimne vizualizační systém výrobce terčového zařízení. Zde je ukázka, jak se chybějící střela ukazuje ve vizualizaci – na monitoru – systému Kurvinen KES:

Operátor (zde firmy Kurvinen, jinde HoRa) kontaktuje stavového sudího, zda slyšel střelu, zda vůbec byla vystřelena. Pokud sudí neví, tento operátor kontaktuje operátora týmu Siwidata (zpracovatel dat, viz dále), který má k dispozici obraz z terčových kamer. Každopádně stavový sudí se dozví, že jedna střela chyběla.

Slyšel jsem jeden úsměvný příběh, který líčí důsledky této možné slabiny řetězce: Zdeněk Vítek měl kdysi na jedné položce všechny terče sklopené, přestože vystřelil jen čtyři náboje. Jeden terč mu totiž sklopila cizí střela. Kdyby byl Zdeněk ten poslední náboj poslal do lesa, systém by to nepoznal, měl by položku bez chyby a odjel s vyprázdněným zásobníkem úspěšný závod. Avšak Zdeněk měl v zásobníku ten nevystřelený náboj, na což po závodě naprosto neomylně přišel rozhodčí a Zdeněk byl diskvalifikován.

Jak vidno, i přes pokročilé technologie je stále potřeba živých rozhodčí, ostatně stavoví rozhodčí stále dělají i klasický papírový zápis.

Odlišení ležky a stojky

Při ležce se střílí na terč průměru 45 mm, ale při stojce na terč průměru 115 mm. Samozřejmě je nutné zajistit, aby při ležce nebylo možné vypálit střelu do terče většího průměru. Například systém HoRa to má vyřešeno tak, že z terminálu stavových rozhodčích (viz dále) dálkově ovládaná clona na terčovém zařízení při ležce zakrývá tu část terčů určených stojce a naopak, při stojce odkrývá jak větší terče, tak oranžový ukazatel, který biatlonistům značí připravenost zařízení na stojku.

Těm pozorným z vás zřejmě neušlo, že v TV přenosech je zařazen velmi efektní okamžik, kdy zpomaleně vidíme, jak střela naráží do terče a zanechává v něm zřetelný otisk v podobě porušení nátěru. Toho je možné docílit jen na začátku, kdy jsou terče ještě černé a celá terčová zařízení bílá. Možná budete trochu zklamáni, ale nečekejte za tím nic sofistikovaného jako jsem čekal já. Před každým závodem je nátěr terčů i celého zařízení obnoven přesně jako v časech Toma Sawyera – ručně.

Terčová zařízení se zabělují válečkem, elektronické terče se začerňují štětcem, mechanické sprejem. Nástřely se dějí na papírové terče předsunuté před terčová zařízení, takže při nich se nátěry nepoškodí. Občas je vrstva nátěrů už moc velká a odprýskne se celá, takže se před dalším ročníkem preventivně vše strhne škrabkou a zabarví nanovo.

V dalším pokračování článku se dozvíte, že střelnice nejsou jen terčová zařízení a v třetím díle seriálu se budeme věnovat tomu, jak s tímto vším naloží televizní režisér a proč a jak se bude lišit sportovní přenos ze závodu na televizních přijímačích v Česku, Německu, Norsku a jiných zemích.