Český běžec na lyžích hovoří o zdravotních komplikacích, kvůli kterým se nedostal na olympiádu, a těžkém loučení se závodní kariérou.

Na Horních Mísečkách se neuzavírala mistrovstvím republiky jen další zimní sezóna. Adam Fellner uzavíral jednu dlouhou kapitolu. Kapitolu, která trvala roky, formovala ho jako sportovce i člověka – a kterou není lehké ukončit.

Čtěte také: Janatová a tým Dukly Liberec dominovali MČR v běhu na lyžích. Uspěli i biatlonisté

Co přijde potom? Na to zatím jasná odpověď není. „Plány ještě žádné nemám. Slouva mi končí v dubnu, takže jestli budou nějaký reprezentační povinnosti, nevím. Co se týče zaměstnání, tak nějaký plány mám, ale to bych si asi nechal ještě pro sebe.“ Jedno ale naznačuje: „Netajím se tím, že bych chtěl dělat u některé složky integrovaného záchranného systému. Uvidíme, jak to dopadne.“

Těžké loučení

Rozhodnutí skončit nepřišlo náhle. V Adamovi zrálo už delší dobu. „Věděl jsem, že to je má poslední sezóna, ale bylo těžké to přijmout v hlavě,“ přiznává otevřeně.

Důvod je jednoduchý – běžecké lyžování pro něj nikdy nebylo jen prací. „Lyžování pro mě znamená strašně moc. Možná víc než pro ostatní lidi. A vlastně si to pořád nedokážu představit, že ho nebudu dělat, že budu dělat úplně něco jiného.“

Právě v posledních dnech si podle svých slov uvědomil, jak hluboko v něm sport zakořenil. „Jak jsem teď zjistil v posledních dnech, znamená to pro mě fakt hodně.“

Zlomová sezóna

Konec kariéry výrazně urychlil průběh letošní zimy. Sezóny, na kterou by nejraději zapomněl. „Zažil jsem absolutně nejhorší zimní sezónu, co jsem mohl mít, bohužel.“

Začalo to už v prosinci. „Oslabila mě nějaká nemoc. Cítil jsem, že tělo nepracuje dobře.“ Následovaly další komplikace. „Na Štědrý den jsem musel na pohotovost kvůli zánětu oka, který byl poměrně komplikovaný, a pak jsem musel docházet ob den na kontroly. Při úplném nedoléčení hrozilo trvalé poškození zraku. Veškerá fyzická zátěž by to mohla zhoršit, tak se muselo čekat a musel jsem být trpělivý.“

Důsledky byly tvrdé. „Přišel jsem o rozhodující lednové závody.“

Pak přišla komplikace. „Úplně nejtvrdší rána mojí kariéry byla, že jsem se nedostal na olympiádu.“

Právě v tento okamžik se v něm něco zlomilo. „Pro mě to bylo nejvíc zlomové období, kdy jsem si uvědomil, že už nemá cenu vůbec pokračovat,“ a dodává: „Sport umí být hodně krutý, nespravedlivý,“ říká na rovinu. „Jsem ale rád, že jsem to mohl prožít.“

Konec, který dává smysl

Příběh Adama Fellnera nekončí velkým triumfem ani pohádkovým výsledkem. Končí realitou sportu – někdy tvrdou, někdy nespravedlivou.

A možná právě to je nejvýstižnější tečka za kariérou, která nebyla jen o výsledcích, ale hlavně o lidech, zkušenostech a hlubokém vztahu ke sportu, který – jak sám říká – pro něj znamenal víc, než si dlouho dokázal připustit.

Boj s tělem i hlavou

Fellner dokonce uvažoval, že skončí okamžitě. „Přemýšlel jsem, že bych kariéru ukončil už v lednu.“ Nakonec ale zvolil jinou cestu. „S odstupem pár dní nebo týdnů jsem si řekl, že to zkusím. Že se nevzdávám a že sezónu aspoň nějak dojedu.“

Návrat ale nebyl jednoduchý. „Trénoval jsem, jakmile to šlo, dělal jsem, co bylo v mých silách, ale už to nebylo ono. Ani psychicky to už nebylo takový.“ Právě hlava byla v posledních týdnech největší překážkou. „Ty poslední dva, tři měsíce byly nejtěžší v kariéře. Velký zklamání, demotivace.“

O to důležitější pro něj bylo, že sezonu nakonec dokončil. „Jsem rád, že jsem se z toho dokázal sesbírat a odcestoval na poslední tři světový poháry – Falun, Lahti a Oslo.“ A právě tam přišlo i určité vnitřní smíření. „Spravil jsem si chuť a ukončil to bez lítosti.“

Navzdory všemu věří, že ještě měl co nabídnout. „Myslím, že jsem i teď ukázal, že na tratích 20 kilometrů a výš můžu ještě naši mladší nastupující generaci stále porazit.“

Silná týmová vazba

Když se ohlíží zpátky, konkrétní výsledky nevyzdvihuje. Mnohem víc mluví o prostředí a lidech. „Velmi rád vzpomínám na dva roky v laufařském týmu u Lukáše Bauera. Ukázalo mi to jinou stránku lyžování a byla tam super parta.“

Ještě silnější stopu ale zanechala reprezentace. „Asi nejvíc ve mně zůstane osm let v národním týmu. To byly moje nejlepší lyžařské roky.“ A právě tým je to, co mu bude chybět nejvíc. „Na prvním místě mi určitě bude chybět parta skvělých lidí, se kterýma jsem mohl strávit dlouhé roky.“

Společný čas byl intenzivní. „Byli jsme spolu víc než půl roku v roce. Soustředění, závody…“ Vztahy přerostly sport jako takový. „S některými kluky ze servisu i z týmu se znám patnáct, dvacet let.“

Zároveň ale nechce ztratit kontakt úplně. „Doufám, že to nekončí, že se s nima ještě uvidím. Rád bych se jel podívat na světák jako fanoušek a zase si tu atmosféru připomenout.“

Závody mu nebudou chybět

Na dotaz, zda by si nechtěl zajet nějaký amatérský závod, odpověděl bez váhání: „Upřímně – teď jsem za ty roky přezávoděný.“

Zkušenost má s dálkovými běhy, nejen z týmu Lukáše Bauera: „Objel jsem během dvou let hodně laufů, ale nebavilo mě to tolik jako světák.“ Přesto přiznává jednu drobnou neuzavřenou kapitolu. „Mrzí mě, že jsem si nestihl zajet Vasák v top formě. To už se mi asi nepovede.“

Budoucnost vidí jinak. Klidněji. „Nemám žádné sportovní výzvy. Chci se udržovat v kondici, zařadit sporty, na které nebyl čas, ale žádné závody neplánuju. Třeba mě nějaký amatérský závod časem zláká, ale teď určitě ne.“

Čtěte dále: Český biatlonista uzavírá kariéru po 10 letech ve Světovém poháru