Triatlonistou bez varování, aneb přeplav pražskou Čertovku, najdi vypsanou fixu a všichni na Petřín
Do tunelu v Oberhofu se neutrhnu, takže o sněhu si mohu nechat leda zdát. S osmnáctkami už také žádné štěstí neudělám (myšleno s tramvajemi pražské linky 18, více o tom, jak jsem s nimi loni zápolil na život a na smrt je zde).
Nemálo cyklistických závodů padlo kvůli covidu, tak jsem si půjčil pár kol (více
zde) a projel pár kozích stezek v Posázaví (více zde).
Když jsem došel k poznání, že už mne opravdu nebaví po x-té odbahňovat kolo (letos totiž fakt docela prší!) a že mne děti skoro nepotřebují, protože proces zlobení dokázaly maximálně zefektivnit tím, že zcela soběstačně dokáží zlobit navzájem samy sebe, došel jsem k naprosto zásadnímu životnímu rozhodnutí: budu triatlonista! Což v mém případě znamená, že kromě pomalého běžce a ještě pomalejšího cyklisty budu navíc i naprosto tragicky pomalým plavcem v jedné osobě. Ale rozhodnutí je tady. Jak se vlastně narodilo?