*Článek vyšel v časopise NORDIC 55*

Šestého března 1997 stálo v místním tisku: Dnešního dne na vodním díle Josefův Důl utrpěl hrázný pracovní úraz. Pacient byl přijat s rozsáhlým polytraumatem a lékaři Jablonecké nemocnice bojují o jeho život.
Pavel pozoroval své tělo na operačním stole, ve výhledu mu vadila osvětlovací rampa. Při vědomí registroval spěšné úkony chirurgů, kteří řešili složitou operaci. Po měsíci byl pacient pomalu probouzen. Měl klid v duši a nechtělo se mu zpátky. Následovalo několik operací na specializovaných pracovištích ve vojenské nemocnici v Praze. Z původních 112 kg zhubl na 69. A další plány do budoucna? Vstát z postele, naučit se chodit, vrátit se za rodinou do hor Jizerských, na „svou“ přehradu. Začátkem července na přehradě zastavuje sanitka a za pomoci zdravotníků je předán obětavé rodině do domácího léčení.

**Co se mnou bude dál?**

Mám dvě možnosti. Buď být invalidním penzistou, nebo druhá, o něco složitější, bojovat a vrátit se do normálního života. Už nepotřebuji pemprsky, ale čekají mě další vyšetření a další operace.
V dubnu 1998 nastupuji zpět do služby na přehradu Josefův Důl. Mé první kroky vedou na přístupovou lávku k odběrnému objektu, kde se to stalo. Přehnu své tělo přes zábradlí v místech, kde v prohnutém jeklu je vytlačen důlek po mém ramenním kloubu. Zahledím se na hladinu nejkrásnějšího jezera Jizerských hor a cítím, jak do žil proudí krev, kterou jsem zde před rokem zanechal. Podle lékařské zprávy jí bylo pět litrů.
Pravá horní končetina zůstává bez citu, naprosto nehybná, relativně banální důsledek tak těžkého úrazu. Při návratu do bílé stopy omrzá a je neuvěřitelně těžká. Navíc jednou, po zjištění, že maso, které se připaluje na rozpálené plotně, je moje ruka, se utvrzuji v názoru doc. Beneše, že nejlepším řešením bude amputace. Jednám rychle, blíží se termín Jizerské 50.
Při posezení s kamarádem revírníkem, který zvládá preparaci zvířat, jsme přemýšleli nad využitím mé pravé horní končetiny. Měla sloužit jako ukazatel směru k mému nedávno zkolaudovanému domu u Bezrouka. Skončilo to prohlášením paní revírníkové: „V mém papiňáku to vařit nebudeš!“
Bez anestezie, která opravdu není potřeba, mi pár dní před Vánoci v nemocnici ruku amputují. Měl bych zůstat na nemocničním lůžku 14 dní, ale přemlouvám doktory a za dva dny mě pustí s tím, že budu doma ležet. Za tři dny jedu na běžkách od Šámalky a těsně před Hřebínkem proti mně ve stopě pan doktor, který mě propustil. Zamlžily se mu brejličky s černými obroučky a pronesl něco jako Meresjev.

**Sport v druhém životě**

Kruh mé absence v lyžařské stopě se uzavřel. Poslední akce před úrazem byla Krkonošská 70 a po necelém roce stojím na startu Jizerské 25. Začíná éra závodů v kategorii neúplných a je třeba si stanovit další cíle. Sny z nemocničního lůžka přeměnit ve skutečnost. Dokázat rodině a doktorům, že péče a snaha vrátit mě do života nebyla zbytečná.
Dalším impulzem k návratu je oslava mých 50. narozenin. Kamarádi mi předávají horské kolo upravené tak, aby se dalo ovládat jednou rukou. Na levou stranu řídítek jsou přestěhovány obě brzdové páčky a řazení. Pravou stranu je možné zkrátit – má to i své výhody, vejdete se do úzkých uliček historických měst. Takto vybaven jsem v budoucnu procestoval mnoho středomořských ostrovů, Provence a krásná místa naší vlasti. Neopakovatelným zážitkem byla Sardinie. A jako bonbónek jsem absolvoval 2x Nova cup a 2x cyklistickou verzi Jizerské 50.

**Jak vypadá pohled z konce pelotonu…**

Musel jsem se naučit novému stylu. Volný styl jsem hned zamítl. Není nic krásnějšího, než odstartovat Birkebeinerrennet do panenských stop v kategorii seniorů a neúplných, zařadit se za osmdesátiletého norského klasika a nechat se unášet jeho stylem do doby, než vás předjede o hodinu později startující Standa s bandou klanících se chrtů.

Mým stylem je tedy klasika, při soupaži s částečnou rotací trupu. Základem je tutová máza na jistý
odraz, ne moc do hladka, takže nemusím ve sjezdech moc plužit.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52757160297_7219476ff4.jpg *]

(Pavel jezdí jen klasickou technikou. Důležitá je pro něj tutová máza, aby mu lyže nesmekaly)

Zúčastnil jsem se dalších velkých závodů, domácí Jizerské 50. Ze zahraničních Marcialongy, kde mi ochotní Italové nabízeli náhradní hůl. Když viděli, že ji nepotřebuji, omlouvali se: „Paulo, sorry!“ Fandili všem, jména četli ze startovní listiny. Před závěrečnou prudkou Cascatou přiběhl voják, sundal mi lyže a než jsem vypil džus, přinesl je namazané. Já pak stoupal do cíle jako Bůh. Čas něco přes pět hodin.

Následoval Vasaloppet. Stáli jsme ve frontě a kupovali startovní čísla. Chtěli jsme co nejlepší startovní vlnu. Argumentoval jsem ZTP průkazem, ale nic jim to neříkalo. Až při předávce čísla jsem natáhl levou ruku, chytli se za hlavu a dali mi lepší startovní pozici. Podle mezinárodních tabulek je hendikep ztráty pravé horní končetiny pro klasické běžecké lyžování 28 %, z toho mi po přepočtu vyšlo, že pokud budu chtít překonat svůj dřívější čas z Vasáku před zraněním a porazit sám sebe, musím jet pod 10 hodin.

Engadin Skimarathon. Otázka zní, co dělá klasik, když se závod jede volnou technikou? No přece jede volně. Ke cti pořadatelů jsou po celé trase po straně dvě až tři perfektní stopy na klasiku. Poprvé při masovém závodě zažívám pocit favoritů, protože až do cíle jedu v panenské stopě. Klasicky totiž skoro nikdo nejede a i bruslaři jsou snad z jiného světa a klasickou stopu ctí.

**Můj nejúspěšnější závod**

Poprvé jsem stál na startu v roce 2007 a startoval s muži nad 70 let, ženami nad 60 a s neúplnými. Celkem nás bylo asi 300. Držel jsem se dědků, sotva dech popadal, jejich severský styl je nezaměnitelný. Chtěl jsem je předjet sousední stopou, ale jak jsem ztratil jejich rytmus, pokorně se zařadil zpět. Nahoře fučelo, vojáci nás vrátili zpět a závod byl kvůli větru zrušen.

Následující rok jsem stál znovu na startu v Renně, opět v nulté vlně. Tentokrát krásný severský den a kolem tratě spousta fanoušků severské „ kultury“. Rodiny s dětmi fandily desítky kilometrů od nejbližších obydlí, měly postaveny teepee, opékaly a souzněly s přírodou. U cílové čáry na mě čekali kamarádi a podávali plechovku piva. Kde tady koupil české pivo? Ale nač vozit v povinném závodním 3,5kg batohu neužitečné věci – pět piv se v cíli vždy hodí. Závod měl ještě další bonbónek navíc, mohli jsme si užít národní hrdost a přáli Standovi Řezáčovi k prvnímu místu. Po cestě na vyhlášení jsem ještě potkal pár souputníků amputářů, paraplegiků, neslyšících a slepců. Zdravil jsem kolegu z Osla, který měl amputované obě nohy a kterého chtěli diskvalifikovat na závodech v Itálii. Důvody byli tři – za prvé je o obě dolní končetiny lehčí, za druhé má po amputaci předimenzovaný krevní oběh a srdeční sval a za třetí to stejně jako ti nejlepší jede soupaží. Tomu říkám „černý humor“. Zaujal mě další kolega, který měl na levé paži protézu poháněnou důmyslným pantografem propojeným s pravou paží. Hned jsem to zamítl, nenechám se přece ovládat jako motorová pila…a krom toho potřebuje servisního mechanika. Najednou jsem uslyšel své jméno, 3. místo v kategorii hendikepovaných. Odnáším si malý cínový pohár se znakem závodu. Pro mě srovnatelné s cenou olympijské medaile.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52758182583_27261e09f3.jpg *]

(Největším Pavlovým úspěchem bylo 3. místo v kategorii hendikepovaných na slavném norském závodě Birkebeinerrennetu)

**Inspirace druhým**

Na nemocničním lůžku ve Vojenské nemocnici v Praze ležel vedle mě mladý nadaný student vysoké školy. Rodiče vědečtí pracovníci, jedni z nejznámějších našich chemiků, kladli na syna stále větší požadavky. Syn se rozhodl létat, a to z okna ve třetím patře. Ležel vedle mě na posteli, nekomunikoval s nikým ani nejbližšími. Nechtělo se mu do života zpět. Poraněná páteř se jevila pádným důvodem. Všichni byli nešťastní, rodiče i doktoři. Když jsme zůstávali spolu, stále jsem na něho mluvil. Popisoval mu krásnou přírodu Jizerských hor, bílé pláně, hluboké lesy, průzračné říčky a modrá jezera. Vyprávěl jsem mu i svůj příběh, jak se mi také nechtělo zpět na tento svět. A ejhle po 14 dnech, když jsem se probudil po další operaci, na mě promluvil: „Jak je ti? Proč se se mnou nebavíš?“

**Další výzva**

Jako sedmdesátiletý kmet jsem byl nominován do 5. ročníku Handicap Cyklomaratonu. Jednou z podmínek bylo zapojit hendikempovaného do party 4 nebo 8mi členného družstva cyklistů a projet po kontrolních bodech kolem republiky se startem ze Staromáku, celkem 2222 km se muselo urazit nejpozději za 111 h, přičemž členové družstva se štafetově střídali. Zde jsem se poprvé setkal s handbiky, které se dají ovládat pouze rukama a sportovci na nich leží. Při časovce z Dlouhých strání dosahovali rychlosti až 90 km/h. Cílem akce bylo ukázat lidem s hendikepem, že život po úrazu nekončí na nemocničním lůžku. Kontrolní body byly z toho důvodu umístněny v rehabilitačních ústavech a spinálních odděleních nemocnic. Nutno dodat, že na nás nemocniční zaměstnanci čekali i o půl noci a často mě tam zdržel zájem amputářů o úpravu mého kola
Ohlas ze strany hendikepovaných byl velmi pozitivní, vzniklo mnoho nových přátelství. Našemu patronovi, čerstvě ochrnutému mladíkovi, jsme na závěr předali šek na 50 000 Kč.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52757160137_6de788123c.jpg *]

(Pavel byl součástí štafety, která měla objet všechny kontrolní body kolem celé republiky nejpozději za 111 hodin. Akce si kladla za cíl ukázat lidem, že život po úrazu nekončí na nemocničním lůžku, a proto součástí každého družstva musel být symbolicky aspoň jeden hendikepovaný sportovec)

**Závěrem?**

Dovoluji si konstatovat, že nejsem ojedinělý případ postiženého. Je spousta z nás, kteří se dokázali porvat s většími výzvami, a to by mohlo inspirovat další, co váhají vyrazit novou cestou. Musím konstatovat, že jsem byl 6. 3. 1997 v blbou dobu na blbém místě, ale obohatilo to můj život.
V duchu hesla: co tě nezabije, to tě posílí, nebo co pronesl kamarád při běžecké
24 hodinovce ve čtyři ráno: Tělo má jít do hrobu zhuntovaný.